Jan Pokorný

Výuka poválečných českých dějin představuje pro nás středoškolské dějepisáře jeden z nejpalčivějších problémů. Předně na ně málokdy vyšetříme dostatek času: tu hodina odpadne, jindy kantor dohání chybějící známky, na konci roku už hrají prim školní výlety a exkurze. Kdepak dějepis!
Letos jsem na události let 1945 – 1989 vyšetřil jen tak tak tři hodiny a následně při opravě testů lapal po dechu, nacházeje život ohrožující odpovědi kalibru: politické procesy 50. let – hlavní obětí Václav Havel, Sametová revoluce 1989 – osvobození od Němců, 21. srpen 1968 – konec 2. světové války.
U všech všudy, jak je možné něco nejen tak blbého, nýbrž i k našim předkům neuctivého napsat?
Důvodů nalezneme asi víc. Čisté svědomí mnohdy nemají již zmiňovaní učitelé dějepravy – probrali dané období dostatečně názorně, nebo jen nadiktovali svěřencům nic neříkající telefonní seznam dat z kategorie lehce zapomenutelných? Dále současná mladá generace žije převážně dneškem, co bylo včera, kvapem upadá v zapomnění. Není to zkrátka „cool". V neposlední řadě u událostí pětačtyřicet (ale i sametových čtyřiadvacet) let starých schází dnešním teenagerům osobní zkušenost, u generací jejich rodičů mnohdy tak silná.
Logicky se dostáváme k možná zásadnímu problému: jak se zmiňovaní rodiče, pamětníci totalitních časů, zasloužili o poučení svých ratolestí? Kolik mladých Vysokomýťáků třeba ví, že v jejich městě sídlila dvě desetiletí mamutí posádka „spřátelených vojsk"? Anebo kolik Lanškrounských s ještě čerstvou občankou v kapse tuší, jak v jejich městě probíhal tzv. divoký odsun?
Obávám se, že povědomí mladých o posledním československém půlstoletí nebude bůhvíjaké a hrůzy v testech, jež na dané téma nacházím, jen tak nepominou. Budu se samozřejmě snažit o opak v naději, že mě v tom rodiče středoškoláků nenechají. A krom chvil, kdy před nimi večer u stolu budou hlasitě nadávat na současnost, jim zkusí povyprávět také něco o minulosti. A pozor, nejen v barvách růžových, vždyť člověk si rád idealizuje časy minulé, zejména když přítomnost není dle jeho představ.
JAN POKORNÝ, SŠUP Ústí nad Orlicí