Stanislavov představoval před druhou světovou válkou významné centrum Pokutí, historického východoevropského území mezi Polskem a Ukrajinou, zabírajícího jihovýchodní část Haliče. Po Lvově tvořilo toto město největší kulturní a hospodářské středisko dané oblasti.

Město spjaté s Židy

Město založil v roce 1654 hrabě Jendrzej Potocki a Židé zde získali právo trvalého osídlení již v roce 1662. Během osmnáctého století se židovské populaci ve městě dařilo prospívat, a to do té míry, že Židé vytlačili z pozice přední obchodní komunity Armény.

Důležitou roli v občanských záležitostech města hráli Židé i za časů, kdy Stanislavov spadal do soustátí Rakouska-Uherska, čehož důsledkem bylo mimo jiné to, že od roku 1897 až do roku 1919 zastával funkci jeho starosty Arthur Nemhein, asimilovaný Žid.

Poslední Žid ve Vinnycji. Tak byl pojmenován snímek, zachycující vraždu židovského muže příslušníkem esesáckého komanda Einsatzgruppe D. Vražděný muž klečí na okraji masového hrobu, v němž leží další oběti
Vinnycja jako peklo na zemi: Hladomor nebyl to nejhorší, zvěrstva vojsk už ano

Židé ve městě podporovali řadu charitativních organizací a provozovali vlastní vzdělávací instituce, včetně židovské školy pro studium Talmudu a židovského práva. Ve městě mohly také působit židovské politické organizace, a to i sionistická obranná organizace Ha-Šomer, založená koncem 19. století. Začátkem 20. století představoval Stanislavov hlavní východoevropské centrum židovské výroby, zejména v oděvní a zpracovatelské oblasti. 

V roce 1910 žilo ve městě 15 253 Židů, přičemž celková populace činila 33 280 obyvatel. Podle sčítání lidu z roku 1931 obývalo Stanislavov 24 825 Židů z celkového počtu 72 350 lidí. Ještě po vypuknutí druhé světové války žilo ve Stanislavově pravděpodobně zhruba 25 tisíc Židů.

Dvě okupace, jeden teror

Když v září 1939 vypukla druhá světová válka a Polsko napadly ze dvou stran Německo a Sovětský svaz, dostal se Stanislavov do zóny sovětské okupace, kde zůstal až do napadení Sovětského svazu Německem 22. června 1941. Dne 2. července 1941 obsadila Stanislavov maďarská vojska a ještě během tohoto měsíce nad ním převzali plnou kontrolu Němci.

Vůči židovské komunitě pak použili stejný postup jako na většině jiných míst východní Evropy. Dne 26. července byl na příkaz gestapa zřízen ve městě Judenrat (židovská rada), který měl organizovat veškerý život Židů a především dohlížet na dodržování německých nařízení a pořádků. Židovská rada dostala také příkaz zřídit židovskou policii, tzv. Ordnungsdienst (pořádkovou službu).

"Hon na Židy" poblíž ukrajinského Ivangorodu
Masakr v Pavoloči: brutální poprava na hřbitově udělala z místa město duchů

Stejně jako na jiných místech, také ve Stanislavově začal rychle sílit protižidovský teror. Již druhého srpna 1941 nařídil německý velitel města, SS-Hauptsturmführer Hans Krüger, představitelům židovské rady sestavit seznam Židů, kteří ve městě představovali inteligenci nebo přední zástupce nezávislých profesí, a tito muži dostali rozkaz dostavit se na gestapo.

Více než 500 mužů rozkazu uposlechlo; předpokládali, že jim bude přidělena nová práce. O útěk nebo úkryt se jich pokusilo jen několik.

Když o den později, 3. srpna, začali obeslaní představitelé stanislavovské židovské elity postupně přicházet k sídlu gestapa v Bílinské ulici, čekaly tam už na ně vyzbrojené gestapácké a esesácké oddíly. Muži byli zajati, zmláceni a odvedeni do nedalekého lesa, kde byli postříleni. Jejich rodiny nikdo neinformoval o tom, co se s nimi stalo - dál proto posílaly na gestapo balíčky, protože byly přesvědčeny, že jejich blízcí jsou drženi ve vyšetřovací vazbě. 

Zastupující říšský protektor Reinhard Heydrich v doprovodu státního tajemníka Úřadu říšského protektora K. H. Franka na podzim 1941 v Praze
Popravy na rozkaz Heydricha: Oběti musely na píseček, nebo na kolenovou šibenici

Následovalo vydání protižidovských dekretů a nařízení, které byly obdobné jako všude jinde v polském Generálním gouvernementu (územně-správním celku, který nacisté vytvořili z okupovaného území) nebo na Ukrajině: Židé byli povinni nosit bílé pásky s modrou Davidovou hvězdou a muži byli bez varování odváděni na nucené práce, například opravy ulic nebo mostů. Také ženy podléhaly nucenému nasazení, třeba na úklidové práce. Všichni Židé byli registrováni a museli se každý den hlásit na Úřadu práce, odkud byli přidělováni k plnění různých úkolů. Německá správa zabavovala veškeré židovské cennosti a uniformované jednotky plenily židovské domy. Současně německé civilní vedení města vypracovávalo plány na zřízení židovského ghetta.

Krvavá neděle

Ještě než byli Židé do tohoto ghetta uzavřeni, rozhodli se Němci "snížit jejich počty". Jako vhodný den si s nemalým cynismem zvolili neděli, která měla již brzy vstoupit do dějin jako "Blutsonntag" neboli "Krvavá neděle".

Ten den nechala německá správa shromáždit na stanislavovském náměstí tisíce Židů, kteří se museli dostavit vybaveni osobními doklady. Na náměstí je obklíčily německé vojenské i policejní jednotky a ukrajinská policie a odváděly je v zástupech na místní židovský hřbitov, kde už byly vykopány obří jámy. Podobně jako v jiných případech, i tady po cestě němečtí vojáci i ukrajinští policisté Židy surově bili a mučili.

Na hřbitově museli Židé nejdříve odevzdat veškeré činnosti, které měli u sebe, a předložit své dokumenty. V některých jednotlivých případech byli propuštěni, ale naprostá většina musela zůstat. 

Koncem září 1941 došlo k masakru v rokli Babyn Jar u Kyjeva. Na snímku sovětští vojáci odkrývající zdejší masový hrob
Masakr v Ostrohu: Speciální komanda vraždila Židy metodicky, došlo i na lov

Těm, kteří zůstali na hřbitově, nařídili Němci se svléknout a nastoupit na okraj jam. Popravčí čety složené z příslušníků německé bezpečnostní policie (Sicherheitspolizei - SiPo) a německé pořádkové policie (Ordnungspolizei) zahájily palbu. Střílení se osobně zúčastnil také vojenský velitel města esesák Krüger. Zasažení padali přímo do jam, sloužících jako masové hroby. Vraždění začalo v poledne a pokračovalo až do setmění. Aby to příslušníci zabijáckých jednotek vydrželi, byly pro ně stranou od jam připraveny piknikové "švédské stoly" s vodkou a sendvičemi, přičemž byly odděleny stoly určené Němcům a stoly pro Ukrajince.

Podle stránek United States Holocaust Memorial Museum bylo ten den zavražděno deset tisíc až dvanáct tisíc Židů. Střelba měla pokračovat i po setmění za pomoci reflektorů, ale protože se to ukázalo jako nepraktické (vojáci neviděli, zda jsou Židé, kteří padají do jam, skutečně mrtví), byl tento plán nakonec zrušen a zbývající zajatci byli odvedeni zpět do města. Podle některých z nich Němci hromadnou vraždu v sídle gestapa až do rána oslavovali.

Krutý život v ghettu

Během listopadu bylo ve Stanislavově dobudováno ghetto, do nějž se museli všichni přeživší Židé nastěhovat, naopak árijské obyvatelstvo žijící v daném místě muselo své domovy opustit. Ghetto bylo definitivně uzavřeno a odděleno plotem od zbytku města 20. prosince 1941.

Židé ho směli opustit jen kvůli nuceným pracím. Ve městě vzniklo několik továren pracujících pro Němce, kromě toho Židé nastoupili na zemědělské práce. Pracovní podmínky byly většinou otřesné. "Židovské obyvatelstvo provádělo práce za nejtěžších okolností, prakticky bez jakýchkoli nástrojů a mnohokrát bylo během pracovní činnosti zbito," vzpomínal po válce Salomon Günsberg, jeden z těch, kteří měli štěstí, že přežili.

Vojáci německé 1. tankové divize Leibstandarte SS Adolf Hitler vstupují do hořícího přístavu Taganrog na břehu Azovského moře, říjen 1941
Peklo v Melitopolu: někteří chtěli vítat nacisty chlebem a solí, nastal teror

Katastrofální hygienické i životní podmínky panovaly také v ghettu, kde se trvalými společníky vězňů staly hlad a různé nemoci. Oficiální potravinové příděly byly příliš nízké, takže hlady umíralo stále více lidí. Další stovky až tisíce lidí zemřely zimou hned během prvních zimních měsíců z roku 1941 na rok 1942. Pouze ti, kterým zbyli nějaké peníze, si mohli na černém trhu zakoupit navíc nějaké jídlo nebo topivo, které se podařilo do ghetta propašovat.

Na jaře 1942 Krüger rozhodl, že v ghettu může zůstat jen osm tisíc Židů, jež jsou práceschopní nebo zámožní, zbytek měl být deportován do pracovního tábora. V noci 31. března 1942 proto obklíčily ghetto jednotky německé a ukrajinské pomocné policie, vtrhly dovnitř, prohledaly domy a odvedly řadu židů do belwederské ulice. Několik domů pak ještě zapálily, aby donutily vyběhnout i ty obyvatele, jimž se podařilo se před razií ukrýt. Všichni zadržení Židé byli odvedeni na nádraží a deportováni v uzavřených vagonech do vyhlazovacího tábora v Belzecu.

Vraždění v Rudolfově mlýně

Ti, kteří přečkali tuto razii, byli rozděleni na mladé a zdravé pracující v továrnách, dále na práceschopné, ale v danou chvíli bez uplatnění, a na slabé a nemocné určené k likvidaci. Po této selekci byli všichni lidé z třetí kategorie povražděni, pravděpodobně zastřeleni.

Ve Stanislavově směli žít nadále pouze Židé schopní pracovat. Ti, kdo si nemohli najít práci, byli zatýkáni a končili v tzv. Rudolfově mlýně (Rudolfsmühle), třípatrové budově, která byla původně opravdu obilným mlýnem. Tam Němci internovali staré a nemocné lidi, Židy s neplatným pracovním povolením a Židy, kteří byli přistiženi při pašování. Zvenčí je střežila ukrajinská pomocná policie, uvnitř vykonávala dohled židovská policie. 

Koncem září 1941 došlo k masakru v rokli Babyn Jar u Kyjeva. Na snímku sovětští vojáci odkrývající zdejší masový hrob
Nejhrůznější masakr války: V rokli Babyn Jar nacisté zabili desítky tisíc Židů

Životní podmínky byly ještě horší než v ghettu. Kvůli podmínkám v budově a již tak špatnému zdravotnímu stavu vězňů většina z nich brzy onemocněla, načež Krüger nařídil všechny nemocné povraždit. Rudolfův mlýn se tak stal dalším místem teroru a masových vražd. 

Když 27. července 1944 vstoupila do Stanislavova postupující sovětská Rudá armáda, zůstávala ve městě naživu jen asi stovka Židů, poschovávaných v různých úkrytech. Celkem válku přežilo pouhých zhruba 1500 Židů ze Stanislavova.

Hans Krüger byl v říjnu 1965 obviněn po šestiletém vyšetřování německou státní prokuraturou ze spáchání válečných zločinů a státní soud v Münsteru jej v květnu 1968 odsoudil na doživotí. V roce 1986 však byl předčasně propuštěn.