Kliknutím zvětšíteWally Hopfové bylo špatně a nevěděla proč. Záchvaty se objevovaly z ničeho nic. Najednou ji začalo hrozně bolet břicho, do hlavy jí vystřelovala bodavá bolest a trpěla mučivými průjmy, při nichž z ní tekla krev. Zatímco ležela v posteli, její manžel Karl Hopf se o ni velmi obětavě staral. Vařil, dával jí studené obklady, vyměňoval propocená prostěradla a seděl jí po boku, když se bolestí z křečí v břiše choulila do klubíčka.
Až mnohem později Wally zjistila, co bylo skutečnou příčinou jejích problémů: její muž ji celé měsíce podával nápoje ochucené arsenem a na její prádlo nanášel smrtící viry. Přesto přežila – z blízkých Karla Hopfa jako jediná. Protože zabiják Hopf (nezaměňovat s německým historikem Karlem Hopfem, jde o dvě různé osoby) takto zavraždil svou dceru, své dvě předchozí manželky i matku.
Šavle na krku
Ač je to zvláštní, v prvním desetiletí 20. století patřil travič Karl Hopf ve Frankfurtu nad Mohanem k obletovaným a uctívaným místním celebritám: lidé v něm viděli úspěšného podnikatele a vynikajícího šlechtitele a chovatele psů, a nadto byl mezinárodně uznávaným mistrem v šermu šavlí, který neváhal své umění předvádět na vysoké úrovni na předních varietních scénách.
„Tmavovlasý statný muž uměl jedinou ranou rozetnout jablko položené na hrdle svého asistenta a zastavit šavli tak, aby na krku nebylo ani škrábnutí. Davy z něj šílely,“ popisoval umění mistra Hopfa Frankfurter Algemeine Zeitung.
Karl Hopf se narodil přesně před 160 lety, dne 26. března 1863, ve Frankfurtu nad Mohanem. Po dosažení dospělosti své rodné město ve 23 letech opustil a začal cestovat. Žil a pracoval v Londýně, kde se vyučil drogistou, poté přesídlil do marocké Casablanky a nějaký čas strávil také v Indii. Právě tam se vycvičil v šermu s šavlí, kterou opravdu výborně ovládal. Na různých místech se mu také podařilo s finanční podporou své rodiny otevřít několik obchodů, ale nakonec se vrátil do Německa a v roce 1890 založil ve Wörsdorfu u Idsteinu společnost, která prodávala krmivo pro zvířata.
Zhruba v té době se v jeho životě, do té doby nijak neobvyklém, objevil první podezřelý mráček.
Šermíř a varietní umělec Karl Hopf (1863-1914), masový vrah z Niederhöhestadtu
„Hopfovi se líbily ženské, a tak si začal se svou hospodyní, která mu porodila nemanželského syna. Dítě po několika týdnech zemřelo, ale to v té době nebylo neobvyklé,“ upozornil Frankfurter Algemeine Zeitung.
Nebylo to neobvyklé… ale vzhledem k dalšímu mužovu konání se vnucuje otázka, zda právě v tomto případě neměla nějaká neobvyklá okolnost na smrti dítěte podíl.
Bakterie neúčinkují dost…
V roce 1898 Hopf prodal svůj podnik a založil psí šlechtitelskou stanici v Niederhochstadtu, dnes části města Echborn. V roce 1902 se oženil s Josefou Henelovou. Obchody se mu docela dařily; za jednoho psa, krásný exemplář dobře vyšlechtěného bernardýna, obdržel více než 10 tisíc marek. „Pěkná suma. Ale toto štěstí netrvalo dlouho,“ komentoval to Frankfurter Algemeine Zeitung.
Hopfova žena se ještě v témže roce, kdy se za něho provdala, náhle roznemohla, a už 28. listopadu 1902 nečekaně zemřela. Hopf se zdál být zdrcen, ale ne zas tak moc, protože krátce po její smrti zinkasoval manželčinu životní pojistku, díky čemuž si přišel na 20 tisíc marek.
V té době se věnoval nejenom psům, ale také vědě. Mezi svými známými nenápadně rozhlásil, že se snaží vyvinout protijed na psinku, vysoce nakažlivé virové onemocnění psovitých šelem, a začal experimentovat se smrtelně nebezpečnými toxiny a patogeny. Potřebný biologický materiál si opatřoval z bakteriologického ústavu ve Vídni. Rakouští zástupci ústavu žili v přesvědčení, že postupují toxický materiál „německé bakteriologické laboratoři“, což stálo v záhlaví Hopfových objednávek, a neměli pravděpodobně ani tušení, že dodávají vysoce nakažlivé bakterie tyfu a cholery soukromníkovi, navíc člověku, jenž je hodlá využít úplně jinak, než jak deklaruje.
Potom přišla do bakteriologického ústavu od Hopfa podivná stížnost, napsaná ne úplně zřetelným rukopisem. „Bakterie účinkují na morčata velmi špatně,“ přečetli si pánové v ústavu, kteří jedno z podivně naškrábaných slov přečetli jako „Meerschweinchen“, tedy „morčata“.
Když se věcí mnohem později zabývali detektivové, napadlo je, že ono slovo bylo možná napsáno tak podivně, že Hopf podvědomě napsal „Menschen“, tedy lidé – protože si skutečně chtěl postěžovat, že tyfus a cholera nezabíjejí lidi tak spolehlivě, jak by si přál.
Druhá žena pojala podezření
Tajemný muž zatím ve svých experimentech pořád pokračoval a po dvou letech od smrti své první ženy se znovu oženil. Jeho druhou maželkou se stala Auguste Christine, rozená Schneiderová. V roce 1906 se jí narodila holčička, jež dostala jméno Elsa. Ale i tentokrát jakoby štěstí Hopfově rodině nepřálo: podobně jako kdysi jeho první nemanželské dítě, také maličká Elsa po pouhých pěti týdnech nečekaně zemřela.
Zatímco ale někdejší Hopfova hospodyně přijala smrt dítěte jako ránu osudu, jaká prostě v životě někdy přichází, Christine pojala temné podezření. Její holčička byla přece zdravá, tak jak to, že je najednou po smrti? A co se to děje s ní samou? Proč pokaždé onemocní, když je doma se svým manželem, ale jakmile navštíví své rodiče ve Frankfurtu, hned se jí uleví? Co se to vlastně v její domácnosti děje?
Strach z manžela nakonec donutil Christine požádat o rozvod. Třebaže skutečný důvod svých obav neuvedla, soud jí vyhověl a Christine se krátce nato od Hopfa odstěhovala.
V té době si už začali o podivném experimentátorovi šuškat i sousedé. Řeči šly od úst k ústům a brzy se po celém městě šířila tichou poštou zpráva o mladém podnikateli, který se nějak moc zajímá o chemické experimenty a jehož manželky jedna po druhé umírají na otravu. Tichá pošta přestala být brzy tichou a zpráva se přelila do novin. Ale Hopfovi se nic nestalo.
„Byl v té době bohatý a vlivný muž a mohl si dovolit žalovat každého, kdo o něm šíří fámy. Postupně se mu tak podařilo všechny pochyby utnout,“ napsal Frankfurter Algemeine Zeitung.
Že tyto zvěsti nebyly plané a měly zřejmě pevný podklad, se ukázalo velmi záhy. Přestože si Christine držela od Hopfa odstup a dokonce se znovu provdala, hned v následujícím roce po rozvodu zemřela. Údajně na tuberkulózu. Její rodiče obvinili jejího exmanžela z travičství, ale státní zastupitelství ve Wiesbadenu případ odložilo.
Smlouva se smrtí
Po Christinině smrti začala být pro muže půda v Niederhochstadtu přece jenom příliš horká. Prodal proto šlechtitelskou stanici, svou unikátní sbírku psích lebek přenechal Senckenbergovu muzeu a odstěhoval se zpátky do rodného Frankfurtu.
Aby za sebou zametl stopy ještě lépe, přijal umělecké jméno „Athos“ a vrátil se zpátky ke svému šermířskému řemeslu, začal vystupovat ve Schumannově divadle a okamžitě si podmanil frankfurtské diváky.
Pódium mu přineslo slávu, ale ne peníze, protože značná část příjmů ze vstupného zůstávala provozovateli divadla. Stěhování ho také něco stálo, takže se brzy dostal na mizinu. Ale Hopf si uměl poradit. Po svém způsobu.
„Jak praktické, že jeho matka o necelý rok později zemřela a zanechala mu po sobě jmění odhadované na 80 tisíc marek. Pěkná suma,“ glosoval to Frankfurter Algemeine Zeitung.
V roce 1912 se Hopf oženil potřetí. Jeho vyvolenou se tentokrát stala Rakušanka Wally Siewiecová a také ona se okamžitě seznámila s pozoruhodnou mužovou péčí o budoucí zajištění rodiny: těsně po svatbě totiž uzavřel pro sebe i pro ni životní pojistku, podle níž bude tomu z manželů, který toho druhého přežije, vyplacena částka 80 tisíc marek. Novomanželku to zarazilo, ale pod smlouvu s pojišťovnou svůj podpis připojila.
Když jí ale manžel předložil k podpisu ještě další smlouvu, v níž si manželé vzájemně udíleli souhlas k tomu, že mohou svého životního partnera po jeho smrti okamžitě bez dalšího zpopelnit, přišlo jí to už moc. Tuhle smlouvu podepsat odmítla. A nepodepsala.
Šampaňské s arsenem
Brzy poté onemocněla i ona. První příznaky se objevily po vypití šálku čaje. Když se žena pokusila trochu vzpružit sklenkou šampaňského, dostavil se pravý opak; její stav se okamžitě zhoršil. Navíc to vypadalo, že stejnou nemoc dostaly také komorná a uklízečka, které měly na starost její šatník a postel.
Karl se nicméně jevil jako vzorný manžel a o svou ženu starostlivě pečoval – jak s dojetím zaznamenal rodinný lékař. Jako mimořádně obětavý muž také Hopf odmítl doktorův návrh, aby mladou paní převezli do nemocnice. „Nemocnicím nevěřím a o svou ženu se postarám,“ prohlásil kategoricky. Lékař netušil, že Hopf právě vystavil své ženě poukázku na smrt.
Wally ale přežila. Za svou záchranu vděčila vedle své dobré fyzické kondice jedné šťastné náhodě, kterou osud bohužel všem jejím předchůdkyním upřel. Jejího naivního a důvěřivého lékaře vystřídal začátkem roku 1913 zkušenější a pozornější kolega. Ten okamžitě rozpoznal ve Wallyině stavu příznaky otravy a navzdory Hopfovým námitkám ji nechal ihned převézt do nemocnice diakonek.
Muž prohrál bitvu, ale stále doufal, že ne celou válku – dál hrál roli starostlivého manžela, pravidelně svou ženu v nemocnici navštěvoval a samozřejmě jí nosil květiny. Forenzní patologové později zjistili, že Hopf každou kytici předem „poprášil“ bacily tyfu. Jenže si nepomohl. Sestry květiny z pokoje odnášely a jeho žena se začala uzdravovat.
Wally Hopfová přežila dlouhodobé trávení arsenem a bacily tyfu, jímž se ji muž snažil zavraždit. Později proti němu svědčila u soudu
A Hopfovi se konečně vrátila jeho nadutost z dob v Niederhochstadtu, s níž žaloval za pomluvu každého, kdo na něj ukázal prstem. Důvodem bylo to, že jeden z právníků, který zastupoval tyto žalované, se objevil ve Frankfurtu a dostala se k němu zpráva o podivné Wallyině nemoci. Okamžitě se obrátil na státní zastupitelství. To vydalo příkaz k prohlídce Hopfova bytu, při níž policisté zajistili velké množství různých vysoce koncentrovaných jedů, včetně arsenu a živých kultur bacilu tyfu a cholery. 14. dubna 1913 byl Karl Hopf při své další návštěvě nemocnice konečně zatčen. Policejní zákrok ho překvapil, takže ani nepoužil lahvičku s kyanidem draselným, kterou nosil neustále při sobě právě pro případ, že by na něj policie přišla.
Aby byl před soudem usvědčen, museli vyšetřovatelé vedle objasnění způsobu, jakým zabíjel, přijít i na to, proč to vlastně dělal. Odpověď nakonec našli v pachatelově sexuálním životě. Z obrázků a předmětů zajištěných v bytě pochopili, že měl celý život sadistické sklony, které si ukájel zřejmě jednak pomalým vražděním, ale také netradičními sexuálními hrátkami s prostitutkami. Za ty ovšem musel draze platit, což byl zřejmě důvod, proč mu neustále chyběly peníze (ačkoli si přivydělával i nabízením nelegálních potratů).
Wally se po propuštění z nemocnice odstěhovala do Drážďan, aby byla od svého muže a skorovraha co nejdál. Později proti němu svědčila u soudu.
Jako z Dobrodružství kriminalistiky
Soudní patologové nechali exhumovat tělo Hopfovy matky, otce, jeho první manželky a dětí. Renomovaný frankfurtský chemik Georg Popp nakonec oznámil, že arsen našel ve všech mrtvolách. Bylo to vůbec poprvé v historii kriminalistiky, kdy se podařilo vědecky dokázat přítomnost jedu v kostech a v dalších částech zemřelého těla. Z varietní hvězdy byl rázem sériový vrah.
Proces před porotou ve Frankfurtu nad Mohanem trval od 9. do 19. ledna 1914 a vzbudil velkou pozornost veřejnosti. Bylo předvoláno a vyslechnuto přes 64 svědků a znalců. Hopf byl nakonec usvědčen ze čtyř dokonaných vražd a odsouzen k trestu smrti. Při vynášení rozsudku označil soudce jeho modus operandi za „nový, vědecký způsob vraždění“.
23. března 1914 byl Karl Hopf popraven gilotinou na nádvoří královského vězení v Preungesheimu. Před smrtí se odmítl vyzpovídat, poslal kněze pryč a postěžoval si na špatné jídlo. Ostří gilotiny mu oddělilo hlavu od těla v sedm ráno. Jeho tělo pak posloužilo stylově vědě: dostala je lékařská fakulta v Marburgu pro účely výuky studentů.
„Sbírka psích lebek Karla Hopfa je mimochodem stále součástí vědeckých sbírek Senckenbergova muzea,“ uzavřel Frankfurter Algemeine Zeitung.
5
Čtenář reportér
Kondice
Dům a zahrada
Kafe
iReceptář
TN.cz
