Kliknutím zvětšíteDne 26. prosince 1947 se v Lenigradě narodil Viktor Ivanovič Iljin. Jeho jméno je v České republice prakticky neznámé, přestože právě jej spojilo před více než 50 lety s tehdejším Československem velice zvláštní pouto: z pocitu ztrápenosti nad okupací této země sovětskými vojsky a z naprostého rozčarování ze situace v samotném Sovětském svazu se rozhodl spáchat atentát na sovětského vůdce Leonida Iljiče Brežněva. Právě ten totiž invazi armád pěti států Varšavské smlouvy do Československa v srpnu 1968 nařídil.
Z depresí do depresí
K těžkým depresím měl Iljin takřka vrozené dispozice, protože oba jeho rodiče byli těžcí alkoholici. Malý Viktor jim proto byl už ve dvou letech odebrán a svěřen pěstounské rodině. V pěstounské péči vyrostl a nastoupil na topografickou technickou školu s cílem stát se geologem.
To se mu i začalo plnit, ale ke zlepšení jeho psychického stavu to příliš nepřispělo. Jako student geologie totiž mohl koncem 60. let zajíždět do různých regionů Sovětského svazu, projet řadu měst i oblastí daleko od jeho rodného Leningradu, ale namísto studia geologických profilů si stále silněji všímal, v jak špatném stavu vlastně jeho země je a jak moc se liší od obrázků, které prezentovala sovětská propaganda.
„To, co jsem viděl, ve mně zanechalo hrozně deprimující dojem. Chudoba, opilost, devastace – to nebylo zrovna něco, co by ukazovali v sovětské televizi. Pochopil jsem, že tak žije celá země, zatímco komunisté jen bezostyšně lžou,“ vyprávěl Iljin o mnoho let později, v roce 2017, reportérům Russia Beyond.
Původně ale podle svých slov žádný teroristický útok neplánoval. Místo toho zkusil navrhnout vlastní reformu. „Můj plán zahrnoval měsíční platbu každému občanovi z prodeje přírodních zdrojů. Poslal jsem to do Kremlu Brežněvovi, ale nedostal jsem žádnou odpověď. A tehdy jsem se ho rozhodl zabít.“
Iljin měl představu, popravdě velmi naivní, že atentát na Brežněva bude symbolický a demonstrativní čin, který k němu a k jeho reformnímu plánu přitáhne pozornost celé země, a že pak bude mít možnost mluvit o něm veřejně před soudem nebo třeba i v posledních slovech před popravou.
Poslední kapku pro něj znamenala invaze pěti států Varšavské smlouvy do Československa v srpnu 1968, protože právě Pražské jaro představovalo v tehdejším socialistickém světě určitou naději, že tento režim je přece jenom reformovatelný. Jeho potlačení sovětskými, bulharskými, polskými, maďarskými a východoněmeckými tanky tak znamenalo otřes nejenom pro Čechy a Slováky, ale i pro řadu občanů těchto států.
Matematicky důkladná příprava
Přípravami na atentát strávil Iljin déle než rok. Aby získal přístup ke zbraním, vstoupil po ukončení školy do sovětské armády. Sloužil nedaleko Leningradu a každý den studoval centrální sovětské noviny, ale běžné zpravodajství ho tak moc nezajímalo; noviny pro něj byly důležité zejména proto, že denně informovaly o tom, kde, kdy a s kým se Brežněv schází.
V polovině ledna roku 1969 se v nich objevila zpráva o dalším sovětském vesmírném vítězství: kosmické lodě Sojuz 4 a Sojuz 5 se poprvé dokázaly v otevřeném vesmíru spojit a členové jejich posádek přestoupili z jedné lodi do druhé. Na oslavu této události byla na 22. leden naplánována v Moskvě slavnostní recepce. Vládní delegace v čele s Brežněvem se měla podle tohoto plánu setkat s kosmonauty na letišti a triumfálně je doprovodit do Kremlu. Iljin pochopil, že se mu otevírá příležitost k realizaci dlouho zvažovaného plánu.
„Iljin si vše propočítává s matematickou přesností. Časně ráno 21. ledna počká, až usne stráž armádního skladu, pak ukradne dvě pistole i s náboji, dezertuje z jednotky a odjede příměstským vlakem na leningradské letiště Pulkovo, odkud odletí do Moskvy. Pronést pistole na palubu pro něj nepředstavuje problém, protože tehdejší zajištění bezpečnosti na letištích bylo mnohem laxnější než dnes. V Moskvě se ubytuje u svého strýce, který slouží u policie. Říká mu, že dostal dovolenou,“ popisuje atentátníkův postup těsně před činem Russia Beyond.
Ve středu 22. ledna 1969 sebral Iljin tajně strýcův policejní plášť, navlékl si ho a vyrazil ke Kremlu, tradičnímu sídlu ruských vládců, a tedy i sovětské komunistické nomenklatury. Dorazil tam přesně ve chvíli, kdy od moskevského letiště Vnukovo příjížděla slavnostní automobilová kolona vezoucí Brežněva i sovětské kosmonauty.
Od chvíle, kdy Iljin ve vojenském skladu ukradl zbraň, přitom uplynul sotva jeden den. „Kdybych to udělal dříve, celý plán by selhal. Takhle se o mně ústřední velení KGB dozvědělo doslova teprve hodinu před pokusem o atentát. Když se totiž v jednotce dozvěděli, že někdo ze skladu ukradl pistoli a zjistili, že jsem to byl já, nechtěli hned dělat velký rozruch a rozhodli se, že mě zkusí nejdříve najít sami,“ uvedl o 48 let později Iljin. Teprve poté, když vojáci zjistili, že dezertér zmizel z kasáren a pravděpodobně odletěl do Moskvy, ohlásili celou věc výš. Jenže už bylo pozdě. Nebo se to tak alespoň jevilo.
BRATRSKÝ POLIBEK. Alexander Dubček (vpravo) půl roku před okupací vřele vítá sovětskou delegaci vedenou Leonidem Brežněvem (vlevo)
Čtrnáct výstřelů, Brežněv nezraněn
Po příchodu do Kremlu si Iljin samozřejmě všiml toho, že silnici vybranou pro příjezd vládní kolony odděluje od davu přihlížejících policejní kordon. Sám měl ale na sobě policejní uniformu, takže pro něj nebylo složité začlenit se mezi ostatní policisty v kordonu. Když mezi ně vstoupil, nikdo si ho nevšímal.
Ve chvíli, kdy se Brežněnova kolona blížila k němu, vyběhl z kordonu přímo k autům a vytáhl pistole, které až doposud skrýval v delších a spuštěných rukávech policejního pláště. Pak spustil obouruční palbu proti druhému vozu v koloně, vládní limuzíně ZiL, o níž díky svému pečlivému samostudiu věděl, že obvykle vozí Brežněva. Než ho tento vůz minul, stačil na něj podle různých pramenů celkem jedenáctkrát až čtrnáctkrát vypálit.
Sovětský vůdce měl ale štěstí: cestou z letiště si totiž jeho ZiL vyměnil své obvyklé místo v koloně s autem, které vezlo kosmonauty. Iljin tak pálil na vůz, v němž seděli první kosmonautka na světě Valentina Těreškovová, první kosmonaut, který vystoupil k kosmické lodi do volného vesmírného prostoru, Alexej Leonov a další dva sovětští kosmonauti Georgij Beregovoj a Andrijan Nikolajev.
Iljin jedním z výstřelů zabil řidiče limuzíny Ilju Žarkova a zranil Nikolajeva a Beregovoje. Pak už jej stačil srazit jeden z členů policejní ochranky doprovázející kolonu na motocyklu. Toho při tomto zásahu škrábl jeden z posledních Iljinových vypálených projektilů, jinak se však dal atentátník zatknout bez odporu. Bylo to součástí jeho plánu, protože chtěl později veřejně vystoupit. Netušil ovšem, že tento plán skončil v troskách: Brežněv byl nezraněn a veškeré zprávy o vražedném pokusu byly okamžitě utajeny, do sovětského tisku o nich neproniklo ani jediné slovo (nějaké zmínky se objevily jen v zahraničním tisku).
Iljin mohl – paradoxně – doufat jen v soud a ve vynesení nejvyššího trestu, po němž by dostal příležitost promluvit před svou popravou. Taková slova se zaznamenávala a uchovávala ve spisu odsouzeného. Ale sovětská moc mu nechtěla něco takového dopřát.
Léčitelka a astroložka, která prý pečovala o zdraví sovětského vůdce Leonida Brežněva i dalších členů kremelské elity, zemřela v Moskvě.
Atentátník skončil v léčebně
Když se Iljin po zatčení při prvním výslechu dozvěděl, že místo na Brežněva střílel na kosmonauty, jež stejně jako ostatní tehdejší obyvatelé Sovětského svazu považoval za hrdiny, dostal podle svého tehdejšího vyšetřovatele, podplukovníka KGB Igora Atamaněnka, hysterický záchvat. Smrti řidiče lituje atentátník podle svého vyjádření z roku 2017 dodnes: „Do konce života musím sloužit Bohu, protože jsem zabil nevinného člověka,“ uvedl v roce 2017 Iljin.
Zbývá otázka, jak se mu vlastně podařilo přežít, když za svůj čin mohl těžko čekat něco jiného než trest smrti. Odpověď se zřejmě skrývá v potřebě komunistického režimu vypadat navenek uspořádaně a existenci některých neblahých jevů, například politické atentáty na nejvyšší státní činitele, vůbec nepřipouštět.
Iljin proto nebyl za přípravu atentátu na generálního tajemníka komunistické strany vůbec souzen, jakkoli se k ní doznal. Místo toho byl obviněn ze čtyř jiných závažných trestných činů: terorismu, vraždy, krádeže zbraní a dezerce. I ty by sice samy o sobě stačily na udělení nejvyššího trestu, nicméně soud jej nakonec prohlásil za nepříčetného a odsoudil jej pouze k internaci v psychiatrické léčebně.
K tomuto překvapivému rozhodnutí došlo navzdory tomu, že všichni, kdo Iljina vyslýchali (včetně tehdejšího šéfa KGB a pozdějšího Brežněvova nástupce Jurije Andropova), od začátku tvrdili, že Iljin dobře věděl, co dělá, a že svůj čin spáchal vědomě z ideologických důvodů.
„Připustit, že na Brežněva střílel sovětský občan při zdravém rozumu, by znamenalo přiznat fakt, že země doslova srší nespokojeností s komunistickým systémem. A to bylo zhola nemožné,“ vysvětluje v Russia Beyond Iljin. „Proto se rozhodli, že o vraždu hlavy Sovětského svazu mohl usilovat jedině šílenec.“
V léčebně atentátník zůstal až do rozpadu Sovětského svazu. Poté jej Nejvyšší soud propustil a Iljin dokonce získal od ruské vlády garsonku na předměstí svého rodného města, přejmenovaného z Leningradu zpět na Petrohrad.
„Kdybych mohl vrátit čas a znovu se ocitl v roce 1969, už bych nikoho nezabil. Děkuji bohu, že mám příležitost to nyní říct. Když jsem střílel na kolonu, nemyslel jsem si, že mám před sebou budoucnost. Byl to sebevražedný čin. Ale dostal jsem příležitost prožít druhý život,“ řekl Iljin v roce 2017.
3
Čtenář reportér
Cestujeme
Kondice
Dům a zahrada
Kafe
iReceptář
TN.cz
