Kliknutím zvětšíteLeckdo z generace Husákových dětí si dodnes pamatuje následující Gagarinova slova: "Poprvé jsem na vlastní oči viděl, že Země má tvar koule, obraz obzoru je velmi zvláštní a velmi krásný, a neobyčejně krásný je přechod od světlého povrchu Země k úplně černé obloze, tento přechod je velmi jemný, má světlounce modrou barvu… Když jsem se dostával do zemského stínu, byl obzor jiný, měl jasně oranžový pás, jenž potom přecházel opět v modrou barvu a znovu v barvu docela černou…"
Tato slova, zapsaná jako báseň v próze, obsahovala tehdejší čítanka pro sedmou třídu základní školy. Její autoři Zdeněk Kožmín a Helena Poláková v nich téměř doslovně, jen s lehkou úpravou a v trochu zkrácené podobě citovali skutečný Gagarinův popis naší planety tak, jak ji slavný kosmonaut vylíčil po svém úspěšném návratu z prvního letu do vesmíru.
Kosmonaut později tuto charakteristiku zhustil do rukou psaného apelu, doprovázeného vlastnoručním podpisem, jehož záznam obletěl svět: "Když jsem v kosmické lodi obletěl Zemi, viděl jsem, jak je naše planeta krásná. Lidé, chraňme a rozmnožujme tuto krásu, ale neničme ji! Gagarin".
Ikonická slova ikonické postavy (sovětský blok z Gagarina ikonu opravdu cílevědomě budoval) nepatrně zastínila samotný průběh onoho legendárního letu, trvajícího pouhých 108 minut, jenž odstartoval před 60 lety, dne 12. dubna 1961 v devět hodin a sedm minut moskevského času (sedm hodin a sedm minut středoevropského času) z kosmodromu Bajkonur v kosmické lodi Vostok 1.
Ráno v Bajkonuru
Na start vyvezli technici raketu za úsvitu předchozího dne, tedy 11. dubna 1961. Ještě v noci před startem proběhla její pečlivá kontrola, při níž nebyly shledány žádné závady, přesto však podle ruského titulu Novosti nebyla při startu úplně "jako ze škatulky". Když se totiž ráno zavíral ventil sloužící k profouknutí spalovací komory před zážehem, nebyl úplně utěsněn. Jakmile se na chybu přišlo, byla prý neprodleně napravena, mezitím však už došlo k menšímu úniku paliva, což později zkomplikovalo návrat na Zemi.
Gagarin byl usazen do své kabiny dvě hodiny před startem, v sedm hodin a deset minut moskevského času. Předchozí noc strávil spolu se svým náhradníkem Germanem Titovem v dřevěném domku na základně, ale kvůli rozrušení prý ani jeden z nich nedokázal zamhouřit oka. V den startu vstali oba o půl šesté, posnídali v montážní budově Bajkonuru z kosmonautských tub a absolvovali poslední zdravotní prohlídku. Poté oba dva oblékli do skafandrů a odvezli na startovní plošinu.
Po Gagarinově usednutí v lodi následovala rozsáhlejší předletová příprava, tedy navázání a prověření spojení s řídicím centrem a projití postupného seznamu úkolů, jimiž byla zkontrolována funkce všech přístrojů. Trvalo to asi dvacet minut.
Jakmile bylo zřejmé, že všechno funguje, jak má, nezbývalo než čekat na start. Aby se první kosmonaut nenudil, poslouchal písničky, které mu do sluchátek pouštěli z řídícího centra.
"Jedeme," zahlásil Gagarin, když Vostok 1 konečně zažehl motory. V té době mu bylo 27 let.
Na oběžné dráze
Vostok 1 byla třístupňová raketa. Po oddělení prvního stupně, využitého pro start, se zažehl motor druhého, jenž měl dostat zbývající část lodi na oběžnou dráhu. Hořel však déle, než bylo plánováno, v důsledku čehož nabrala raketa vyšší rychlost. Namísto plánovaného letu ve výšce mezi 180 a 230 kilometry nad povrchem Země se tak dostala bezmála o sto kilometrů výš, na dráhu s výškou pohybující se od 181 až do 327 kilometrů nad Zemí.
Po osmi minutách a 36 vteřinách letu dohořel i motor třetího stupně a o 2,5 minuty později se třetí raketový stupeň oddělil. Čtrnáct minut po startu kosmonaut ucítil, že se dostal do stavu beztíže.
Loď letěla automaticky, maximální výšky 327 kilometrů dosáhla v 57. minutě. Gagarin měl sice pro případ nouze k dispozici záložní ruční řízení, které bylo zajištěno číselným kódem, ale jinak jeho úkolem obsluha rakety nebyla. Měl jen zkusit v beztížném stavu popít a pojíst, udržovat spojení se střediskem a zapisovat svá pozorování a pocity.
Podle titulu Novosti se se vším dokonale vyrovnal a během letu se také výborně cítil. Navrhl prý také, že si přiváže tužku k ruce, aby mu takový drobný předmět nevyklouzl. K této nehodě nakonec ale stejně došlo a on o tužku přišel. Zkusil proto své poznámky namluvit na zvukem zapínaný magnetofon, přičemž jej přetočil o kus zpátky, a smazal tak část záznamu, jež na magnetofonu byla.
Číselný kód k ručnímu řízení měl s sebou pro jistotu v zapečetěné obálce, ale protože jeho nejbližší nadřízení, šéf přípravy kosmonautů Mark Lazarevič Gallaj a šéfkonstruktér rakety Sergej Pavlovič Koroljov, cítili za mladého muže opravdu velkou a tíživou zodpovědnost, oba mu nezávisle na sobě kód ještě před startem prozradili (Gallaj mu jej navíc napsal na psací podložku, aby ho měl kosmonaut za letu před očima).
Těžký návrat na pevnou zem
Jestliže samotný pobyt na oběžné dráze proběhl bez problémů a Gagarin měl čas i prostor k tomu nejen provést všechny výše uvedené jednoduché experimenty, jimiž byl pověřen, ale prohlédnout si a ocenit krásu naší planety, o návratu to až tak docela neplatilo.
Zážeh brzdicího motoru návratového modulu začal pět minut před půl jedenáctou (v 8:25 středoevropského času) nad západním pobřežím Afriky poblíž Angoly, tedy osm tisíc kilometrů od určeného místa přistání.
Záložní plán počítal i s variantou, že ke spuštění brzdicího motoru nedojde. V takovém případě by návratová kabina zůstala o něco déle na oběžné dráze a sestoupila by nakonec samovolně, asi po pěti až sedmi dnech. Gagarin byl z toho důvodu vybaven jídlem, kyslíkem i energií na deset dní.
Jenže opožděné vypnutí motoru druhého stupně způsobilo, že modul byl výš, než inženýři předpokládali. Z této výšky by samovolný sestup trval patnáct až dvacet dní, což by kosmonaut s největší pravděpodobností nemohl přežít. Řídicí středisko proto svému hrdinovi pro jistotu tajilo, že se pohybuje po trochu jiné trajektorii, než má, a když se na parametry své oběžné dráhy ptal, pokaždé to spojař nějak zamluvil.
Sestup k Zemi byl také komplikovaný. Brzdicí motor nepracoval plnou plánovanou dobu kvůli již zmíněnému palivovému úniku. Ten způsobil, že tento motor zhasl o necelou vteřinu dříve, než měl (měl vydržet 41 vteřin, ale zhasl už po 40,1 vteřiny). Tento drobný rozdíl v čase způsobil také rozdíl v rychlosti, na jakou byla raketa zbržděna: měla být zpomalena o 136 metrů za vteřinu, aby ve skutečnosti ji motor zpomalil jen o 132 m/s.
Protože nedošlo k řádnému vypnutí motoru, nenastalo ani oddělení přístrojového úseku, které mělo následovat o deset vteřin později. Řídicí systém Vostoku tak odstřelil tento úsek až po deseti minutách. To vše způsobilo určité vychýlení z dráhy - Vostok se snášel k zemi jinde, než měl. Loď tak nakonec nedoletěla do plánované přistávací oblasti jižně od Kujbyševa, ale přistála u vesnice Smelovka ležící nedaleko města Engels v Saratovské oblasti, na západ od Bajkonuru.
Větším problémem než místo přistání byl ale v danou chvíli objem celého tělesa, které se snášelo k zemi. Tím, že nedošlo k včasnému oddělení přístrojového úseku, byla kabina vystaveno při průchodu atmosférou mnohem většímu tření, než se původně předpokládalo. Vnější teplota kolem modulu dosáhla tří tisíc až pěti tisíc stupňů Celsia. Kabina začala rotovat, ozýval se praskavý zvuk. Byla otázka, zda to návratový modul a jeho tepelný štít vůbec vydrží.
Gagarin sám byl při sestupu vystaven zhruba osminásobnému až desetinásobnému přetížení, na tento faktor byl ale cvičený a při testech absolvoval i dvanáctinásobné přetížení. Jasně ale cítil prudké škubání a viděl také, jak za okny modulu doslova zuří žhavé peklo. Nemohl ani přeslechnout silné praskání, o němž nevěděl, zda pochází pouze od rozpínající se tepelné izolace, nebo zda už praská samotná konstrukce kabiny.
Lež nakonec
Před dopadem modulu na zem se Gagarin katapultoval. Ani to neproběhlo docela bez závad. Podle plánu měl být totiž kosmonaut katapultován automaticky ve výšce zhruba sedmi kilometrů a kyslíkem ho pak měl zásobovat jeho skafandr.
Jenže ventil skafandru, který to měl zajistit, se okamžitě neotevřel. Otázka proč je předmětem různých hypotéz, jedna z nich, že oblek byl navržen tak, aby fungoval a chránil kosmonauta do výšky deseti kilometrů. Gagarin se však možná pod dojmem praskání kabiny katapultoval ručně dříve, než měl, takže byl příliš vysoko. V tu chvíli mu hrozilo, že se udusí. Naštěstí byl jeho organismus na možnou hypoxii rovněž trénován, a oblek začal nakonec fungovat.
Přestože katapultáž z návratového modulu byla od začátku součástí plánu a přistání bez ní nebylo možné (byť byla vybavena padákem, dosedala na zem až dvojnásobnou rychlostí oproti té, s jakou se snášeli kosmonauti v křesle po katapultáži), rozhodly se jí sovětské orgány utajit. Chtěli totiž dosáhnout nového světového rekordu ve výšce letu člověka, jenže pravidla Mezinárodní letecké federace FAI zakazovala, aby pilot po dosažení rekordní výšky přistál jinak než ve svém letounu. Federace se tím snažila předejít tomu, že letci ve snaze o zlomení rekordu budou stoupat až nad hranici konstrukčních schopností letadla, a pak z něj vyskočí a nechají jej bez kontroly rozbít.
Gagarin tak musel o svém přistání lhát. Zopakovala se situace, jež byla pro tehdejší socialistický blok v mnohém charakteristická - i když se podařilo dosáhnout něčeho mimořádného, oslavovala se vytvořená legenda a lež, ne to, co se skutečně odehrálo.
7
Čtenář reportér
Kondice
Dům a zahrada
Kafe
iReceptář
TN.cz
