Kliknutím zvětšítePřed 135 lety, dne 7. února 1898, stanul francouzský spisovatel Émile Zola před pařížským soudem. Souzen byl pro údajnou urážku na cti, jíž se měl dopustit otištěním úvodníku „Žaluji“ („J'Accuse“) v novinách L'Aurore (Úsvit).
V tomto úvodníku, jenž se stal jedním z nejslavnějších novinových textů historie, obvinil francouzskou armádu z toho, že úmyslně utajila důkazy svědčící o nevině francouzského důstojníka Alfreda Dreyfuse, který byl židovského původu, a že pomáhá krýt skutečného zrádce. Zolův dopis vyvolal celonárodní pobouření, projevované jak veřejností, tak i politiky, náboženskými představiteli a velmi výrazně také novinovými karikaturisty, což byl moderní fenomén tehdejšího tisku.
Francouzský důstojník Alfred Dreyfus (1859-1935) na kolorované fotografii pořízené zřejmě někdy kolem roku 1894
Zastánci armády Zolu zažalovali a slavný spisovatel se rázem ocitl v podobné situaci jako necelé čtyři roky před ním Dreyfus. Co se vlastně tehdy stalo a proč se právě z Dreyfusovy aféry stal největší politický a vojenský skandál, jenž málem rozbil tehdejší francouzské státní zřízení?
Dreyfusova aféra v kostce
15. října 1894 byl zatčen francouzský důstojník Alfred Dreyfus, kapitán dělostřelectva, jenž byl jediným důstojníkem židovského původu sloužícím ve francouzském generálním štábu. Důvodem byl ručně psaný dopis určený německé ambasádě, který krátce předtím zachytila francouzská kontrarozvědka. Dopis vyzrazoval německému vojenskému atašé v Paříži Maxmilienu von Schwarzkoppenovi technické parametry nových děl, změny ve formacích dělostřelectva a další choulostivé údaje.
Z autorství dopisu byl neprávem obviněn právě Dreyfus, na čemž se zřejmě podílel skrytý, ale rozšířený antisemitismus ve francouzské společnosti i v armádě. Základním důkazem proti němu měl být písmoznalecký posudek vypracovaný slavným francouzským policejním úředníkem Louisem Alphonsem Bertillonem, vynálezcem identifikačního systému pachatelů zvaného bertillonáž (u nás známého díky stejnojmennému dílu ze seriálu Dobrodružství kriminalistiky), jenž sice patřil k uznávaným osobnostem v oblasti identifikace zločinců, ale písmoznalec to nebyl.
Vojenský soud Dreyfuse navzdory nedostatečným důkazům odsoudil v tajném procesu k doživotnímu vězení, poté jej nechal při ponižujícím veřejném obřadu na hlavním nádvoří francouzské vojenské školy degradovat a vysvléci z uniformy a poslal ho do nechvalně známé trestanecké kolonie na Ďábelský ostrov ve Francouzské Guyaně (toto jihoamerické vězeňské peklo později popsal slavný román Motýlek).
Dva roky poté zjistil podplukovník Georges Picquart, nový náčelník armádní zpravodajské sekce, že autorem špionážního dopisu je ve skutečnosti důstojník Ferdinand Walsin-Esterházy. Následné dění se stalo nejostudnější částí celé aféry: francouzská generalita začala na Picquarta vyvíjet nátlak, aby své zjištění utajil. Picquart si nedal říci, takže byl z funkce šéfa vojenské kontrarozvědky odvolán a odeslán do Afriky jako velitel Čtvrtých alžírských ostrostřelců, což byly oddíly domorodé pěchoty se sídlem v tuniském městě Sousse. Dreyfus zůstal uvězněn v zeleném pekle, přestože armádní špičky už věděly o jeho nevině, a naopak Esterházy si užíval svobody, přestože jeho velezrádná činnost vyšla najevo.
Daný stav věcí se pokusil změnit Alfredův bratr Mathieu Dreyfus, který zažaloval Esterhazyho a doufal, že se mu tak podaří prokázat bratrovu nevinu. Vojenský proces s Esterházym začal 10. ledna 1898 a už večer následujícího dne vynesl jednomyslný rozsudek: nevinen.
Zola na scéně
O dva dny později – 13. ledna 1898 – vydal pařížský deník „L'Aurore“, stať Émila Zoly „Žaluji“, koncipovanou jako otevřený dopis tehdejšímu francouzskému prezidentovi Félixi Fauremu. Slavný francouzský spisovatel v ní obvinil francouzský vojenský soud, že Esterházyho osvobodil na rozkaz, aby utajil předchozí pochybení, a žádal Dreyfusovo propuštění.
„Byl to hrdinský čin. Pan Zola mohl ztratit všechno – popularitu, kterou si vydobyl roky dřiny a na níž jako spisovatel závisí jak v otázce živobytí, tak i z hlediska osobní svobody. Na druhé straně nemohl získat nic než uspokojení z toho, že napravil justiční chybu a zachránil nevinného muže z hrozného vězení. Přesto, v zubech vlády a veřejného mínění, se pan Zola chopil Dreyfusova případu a svými otevřenými výpověďmi přiměl vládu, aby ho stíhala,“ uvedl 24. února 1898 britský deník The Guardian.
7. února 1898 tak Zola sám skutečně stanul před soudem jako obviněný. Žalobu na něj podal generál Jean-Baptiste Billot, jenž v době vypuknutí Dreyfusovy aféry působil jako francouzský ministr války.
Podle Projektu Guttenbergovy elektronické knihovny Billot s odkazem na Zolův článek uvedl: „Tento článek obsahuje řadu urážek a pomluv namířených proti dvěma ministrům války, generálům a armádním důstojníkům všech stupňů… Velitelé a podřízení jsou nad takové nehoráznosti povzneseni a mínění parlamentu, země a armády je již postavilo mimo dosah útoku. Ačkoli ministr války ani vojenský tribunál, který vynesl verdikt z roku 1894, nepovažují za nutné podat stížnost na výše uvedenou osobu… nemůžeme připustit žádné podezření týkající se nezávislosti vojenského soudnictví nebo jakékoli obvinění, že rozsudek vynesený 11. ledna byl vynesen v poslušnosti rozkazům a že se soud dopustil justičního omylu, když vědomě osvobodil vinného muže…“
Snímek z procesu s Émilem Zolou, který byl v souvislosti se svou slavnou statí Žaluji sám obžalován
Proces se Zolou probíhal v mimořádně vyhrocené atmosféře: v zemi probíhaly nepokoje i stávky a hrozil úplný rozpad francouzského státního zřízení.
Hysterická kampaň
Proti Zolovi se také okamžitě rozběhla nesmírně rozsáhlá zesměšňovací a očerňovací kampaň, ne náhodou velmi podobná té, jaká se jen o rok později rozpoutala na českém území Rakouska-Uherska proti Tomáši Garrigue Masarykovi, když se zastal židovského mladíka Leopolda Hilsnera obviněného z rituální vraždy. V obou případech stál za masovou hysterií vzedmutý antisemitismus a nacionalismus.
„Francouzské nacionalistické noviny jako La Libre Parole (Svobodné slovo, pozn. red.) a La Croix (Kříž), pobouřené Zolovým obviněním vůči armádě, líčily proces jako obranu vlasti a volily tón zohledňující jejich čtenářskou obec a komerční logiku hromadné distribuce,“ uvedla Bristolská univerzita v materiálu „Zločin pravdy: zkoumání soudního procesu s Émilem Zolou žalovaným pro pomluvu“.
To vše vedlo k tomu, že byl Zola, v té době uznávaný 57letý spisovatel, odsouzen k ročnímu vězení. Trest ale nenastoupil, protože dočasně uprchl do Anglie.
„Kdyby se takové scény, jaké se odehrály během posledních patnácti dnů u pařížského soudního dvora, objevily na jevišti nebo v románu, byly by považovány za neuvěřitelné, a přesto byl po tomto výsměchu spravedlnosti pan Zola odsouzen. Vypovídá o jeho zarputilé statečnosti, že proti této věci bojoval až do konce, a jeho slávou je hanba těch, kteří úmyslně pošlapali zákon, aby způsobili jeho pád,“ uvítal jej na britské půdě deník The Guardian.
Do Anglie se v témže roce paradoxně uchýlil také Esterházy, který tam hodlal strávit svou penzi. Teprve v Anglii doznal, že dopis německému atašé skutečně sepsal on. Poté si změnil příjmení na Voillemont, pod nímž v Anglii v klidu dožil. Zemřel v roce 1923 a byl pohřben na hřbitově svatého Mikuláše v Harpendenu. Za svůj čin nebyl nikdy potrestán.
Aféra přispěla ke vzniku Izraele
V srpnu 1898 francouzský kasační soud konečně uznal, že důkazy o Dreyfusově vině byly nedostačující, a anuloval proces z roku 1894. O pět let později stanul Dreyfus před novým vojenským soudem v Rennes, který měl justiční omyl napravit. Soud jej však znovu odsoudil, tentokrát k deseti letům. Nový francouzský prezident Émile Loubet sice Dreyfuse vzápětí omilostnil, ale úplné rehabilitace se nešťastný důstojník dočkal až v roce 1906.
Také rozsudek nad Zolou byl nakonec zrušen a spisovatel se vrátil z londýnského exilu do Paříže. Dreyfusova aféra, umocněná o rok později českou hilsneriádou, upozornila na to, že v Evropě se zdvihají antisemitské vášně, a pomohla rakousko-uherskému novináři Theodoru Herzlovi v popularizaci jeho ideje samostatného židovského státu v Palestině, jež se stala základem politického sionismu a nakonec vedla až k založení státu Izrael.
7
Čtenář reportér
Kondice
Dům a zahrada
Kafe
iReceptář
TN.cz
