Kliknutím zvětšíteDíky baletu dokopnu v karate výš. A díky karate lépe skáču v baletu, vysvětluje světová šampionka
Třináctiletá Karolína Miková z Veverské Bítýšky je mistryní světa v baletu a vicemistryní světa v karate.
„Začalo to tak, že já chodila do baletu a brácha Dalibor na karate. A pak se to nějak zvrtlo a já začala dělat i karate a brácha zase získal baletní průpravu,“ vysvětluje s úsměvem třináctiletá Karolína Miková z Veverské Bítýšky na Brněnsku, proč patří k nejlepším na světě v baletu i karate.
„Děcka jsou od sebe jen dva roky, takže byla zvyklá chodit furt spolu, i s námi doprovázela toho druhého na kroužek. Dalibor cvičil karate, my čekali na lavičce a koukali. Kája to nevydržela a začala tam pobíhat. Všiml si ji trenér a začal ji také cvičit. Do karate vplula úplně přirozeně. „Pro syna nám přišel balet jako moc ženský sport, ale pak jsme si říkali, že když má tendenci se hrbit, takže ho to tam aspoň pěkně narovná,“ vysvětluje maminka Klára.
Že by baletka mohla na karate přijít ke zranění, se sice maminka zprvu bála, ale brzy zjistila, že je tento sport hodně zdvořilý a obranný a nepříliš kontaktní. „Děti jsou v tom vychovávány i psychicky. Takže nějaká agrese a snaha někomu ublížit tam není vůbec, snaží se naopak, aby nikomu nic neudělaly,“ popisuje.
Mnozí rodiče, jejichž potomkovi se v nějaké disciplíně daří, obětují vše ostatní a jiné činnosti často i zakazují. U Míků to tak nemají. „Balet je dívčí kolektiv a je takový svázanější. Na karate chodí spíše kluci a bývá tam legrace a uvolněná atmosféra. Kája tam skvěle zrelaxuje,“ vysvětluje Klára Miková. „My jsme navíc neměli žádné ambice, jako že bychom třeba doma měli mistryni světa. To začne malými turnaji a když na každý potivě trénujete, tak se pořád zlepšujete. A najednou se ocitnete na těch velkých, ani nevíte jak,“ usmívá se maminka.
Jak vysvětluje Karolína, oba sporty mají i něco společného, takže provozováním jednoho se zlepšuje i v tom druhém. „Třeba zpevněný střed těla, velký rozsah pohybů nebo jejich přesnost. Takže třeba v karate vykopnu nohu výš než ostatní díky baletu a naopak v baletu lépe točím a skáču díky karate, z něhož mám zpevněný střed těla,“ popisuje.
Občas je však podle ní těžší mezi oběma disciplínami přepínat, protože někdy má oba tréninky v jeden den. „Když má balet, je taková kouzelná a sladká, a pak jde do karate a musí mít úplně jinou atmosféru a být taková zatnutá,“ líčí maminka Klára. „Na toto přepínání jsem zvyklá od malička, takže mi to problém nedělá,“ usmívá se Karolína.
Její dny jsou každopádně velmi našlapané. Nejprve se učí do školy, pak ji rodiče odvezou na balet a po něm jde na karate. Na úkoly dojde často až pozdě večer. Postupně v obou disciplínách dostoupala až na úplný vrchol. V baletním triu se stala mistryní světa. Šlo o číslo, kde má Karolína hlavní roli, zkrátka je to ta, která, jak říká maminka, „točí a skáče“. Se sólovým vystoupením obsadila na světovém šampionátu třetí místo. V karate se může pochlubit titulem mládežnické vicemistryně světa a mistryně Evropy. Každodenní dřina jí nevadí. „Motivuje mě, když vidím, jak se každý den zlepšuju,“ vysvětluje jednoduše.
Karolína nedávno úspěšně složila zkoušky na první kyu, tedy získala nejvyšší hnědý pásek. Nyní zvažuje první z deseti černých pásků. Ten se však dává až po absolvování úspěšné zkoušky v patnácti letech, musela by tedy požádat o výjimku. „Ale to bych se musela ubránit dvěma chlapům s černými pásky, jde o skutečný souboj, tak to je hodně složité,“ vysvětluje. „Tady už by se mohla i zranit, když by udělala chybu,“ doplňuje maminka.
Třináctiletá Karolína Miková z Veverské Bítýšky je mistryní světa v baletu a vicemistryní světa v karate.
V budoucnu se chce přesto o černý pásek pokusit. „Takže přeprat dva chlapy?“ „No, zjednodušeně jo,“ usmívá se laickému výkladu Karolína. V baletu by se ráda dostala na konzervatoř. „A pořád bych se chtěla zlepšovat. Čím víc mi to jde, tím víc ale také vidím své chyby a zjišťuji, co vše by šlo udělat lépe,“ dodává skromně.
Chtěl bych někdy překonat Adama Ondru, sní talentovaný lezec z Ústí nad Labem
Čtrnáctiletý lezec Jan Štípek z Ústí nad Labem je mládežnický mistr Evropy v lezen na obtížnost. Jednou by rád překonal Adama Ondru.
Špičkoví lezci mívají často podobný začátek. Rodiče, nadšení horolezci, jim už v batolecím věku vytvářejí doma různé prolézačky, někdy i první chyty. Od malička je také berou pod skály, kam chodí lézt. A postupně je seznámí i s nimi. Ale Jan Štípek, čtrnáctiletý lezecký talent z Ústí nad Labem, to měl jinak. Od útlého dětství závodně plaval. Ale jelikož byl kvůli tomu věčně nemocný, musel v šesti letech změnit sport. Chvilku váhal, který by zvolil. Pak mu ale teta řekla, že v Ústí otevřeli novou lezeckou stěnu, jestli to nechce zkusit. „Chytlo mě to od první minuty, hrozně mě to bavilo,“ líčí. Hned se přihlásil do lezeckého kroužku a začal se tomuto sportu naplno věnovat.
V rodině přitom nikdo nelezl, tatínek dle svých slov viděl lezeckou stěnu poprvé, až když ji navštívil spolu se synem. „Hned od začátku lezl docela pěkně. Potřeboval, aby ho někdo jistil, tak jsem chodil s ním. Rovněž se mi to zalíbilo a začal jsem lézt taky, akorát tedy o dost nižší obtížnost než Honza,“ vypráví tatínek Rudolf. „Navíc kolem Ústí je spousta pěkných skal, takže jsme se seznámili se skalními lezci a pískaři. Od té chvíle mě to chytlo ještě více. Závody mám moc rád, ale lezení v přírodě je ta největší nádhera,“ vypráví Honza.
Zkušenosti z přírodního lezení, kde se musí často rozhodnout sám, kudy poleze a čeho se chytne, mu pak pomáhají v závodech. Navíc i v přírodě leze s trenérem jen na první pokus, což se hodí v závodění, kde jedna chyba znamená konec. Ze třech disciplín mu jde nejlépe lezení na obtížnost (tedy na laně), v něm se stal i mládežnickým mistrem Evropy. V boulderingu (tedy lezení na malý útvar bez lana) získal evropský bronz. V mládežnické kategorii je Jan Štípek mistrem České republiky v lezení na obtížnost, na rychlost i v boulderu.
Vyrůstá nám tu tedy nový Adam Ondra? „Určitě je to jeden z mých vzorů, ale mám jich ještě více. Ale chtěl bych být jednou ještě lepší než Adam Ondra,“ říká směle. Chce se prý neustále zlepšovat. Po mistrovi Evropy by rád co nejdříve přidal i mistra světa a pak se někdy i dostal na olympiádu. „Rád bych Adama přelezl jak na skalách, že bych třeba zdolal ještě těžší cestu než on, tak na závodech, že bych třeba vyhrál olympiádu,“ říká sebevědomě.
Čtrnáctiletý lezec Jan Štípek z Ústí nad Labem je mládežnický mistr Evropy v lezen na obtížnost. Jednou by rád překonal Adama Ondru.
Svou jistotu vysvětluje Honza i tím, že vyrostl na ústeckých pískovcových skalách, které jsou špatně jištěné, takže se na nich doteď občas bojí. Ale výborně ho nacvičily na klasické skály a umělé stěny, kde má díky tomu pro strach uděláno. Letos ho čeká mistrovství světa v Jižní Koreji, odkud chce přivézt medaili. Loni byl na světovém šampionátu v Dallasu nejlépe devátý, což ho dost zklamalo. „Ale to byl ve své kategorii nejmladší, teď má větší šanci,“ hodnotí jeho otec Rudolf Štípek. „Vidím to tak, že když bude makat jako dosud a mě netrefí šlak z jeho současné puberty a on té pubertě nepodlehne, tak proč ne. Ale jsou to samozřejmě velké cíle, tak uvidíme,“ uzavírá tatínek.
Chtěl bych hrát v orchestru na pozoun, v dechovce na baryton a jezdit traktorem, přeje si mimořádný hudebník
Dvanáctiletý hudebník Sebastian Cretan z Chodové Plané ovládl národní kolo hry na baryton ('baskřídlovka').
Jakmile začal dnes dvanáctiletý Sebastian Cretan z Chodové Plané u Mariánských Lázní chodit, přitahoval ho klavír. Když dosáhl na klávesy, začal je prohánět. Ve čtyřech letech ho proto rodiče, oba hudebníci, dali na soukromou výuku klavíru, později pokračoval na základní umělecké škole. „Brzy také začal hrát i na zobcovou flétnu s tím, že později chce ‚troubit na to, jak se to tahá‘,“ vzpomíná jeho maminka Kamila. „Myslel tím pozoun. Učaroval mu od začátku, ale začal na něj hrát, až když mu narostly druhé zuby,“ pokračuje.
„Klavír mi vybrali rodiče, na pozoun jsem chtěl hrát já, baryton (též baskřídlovka – pozn. red.) mi přidal pan učitel. Nějak to tak prostě vyšlo. A baví mě všechny,“ shrnuje svou hudební dráhu Sebastian.
A nejen baví, ale i jdou. Ve všech třech nástrojích vyhrává významné národní i zahraniční klání. Loni v mezinárodní soutěži Pro Bohemia Ostrava 2022 triumfoval jak ve hře na pozoun, tak ve hře na klavír. Na dotaz, jak může klavírní specialisty porazit pozounista, se jen usměje: „Protože na klavír cvičím taky. Ale stačí mi jen celkem málo času, abych se naučil nové skladby.“
Loni rovněž zvítězil v národním kole ve hře na baryton. S Karlovarským symfonickým orchestrem v roce 2021 absolvoval sólový koncert na klavír v Rudolfinu v rámci prestižního festivalu Dvořákova Praha. „To byl asi můj největší zážitek,“ zasní se Sebastian. Za všemi úspěchy stojí každodenní dřina: škola, cvičení na nástroj, hodiny v základní umělecké škole, večer úkoly. „A tak to jde každý den,“ říká.
Úplně jednoduché to nemají ani jeho rodiče. Co všechno obnáší být špičkovým hudebníkem, je naštěstí moc nepřekvapilo, neboť jde o jejich profesi. „Víme, jak by si měl syn rozfázovat cvičení na nástroj, že před koncertem je nutný odpočinek, nejlépe pak spánek. Nejnáročnější je to vše správně naplánovat a připravit,“ vypráví maminka.
S Karlovarským symfonickým orchestrem Sebastian v roce 2021 absolvoval sólový koncert na klavír v Rudolfinu v rámci prestižního festivalu Dvořákova Praha.
Když má Sebastian Cretan popsat svou budoucnost, líčí, jak by hrál v orchestru na pozoun. A vzápětí dodává i pro teenagera netypická přání: „A pak bych chtěl hrát na baryton v dechovce. Tu mám moc rád. A rád bych měl svůj vlastní malý traktor a ve volném čase jezdil po poli. Traktory mě moc baví,“ doplňuje. Klavír by šel trochu na druhou kolej, protože upřednostňuje hraní v kapele než sám.
„Myslím, že je nejdůležitější, aby ho všechno, co dělá i nadále bavilo. Jen tak může být nejen úspěšný, ale i šťastný. Prostě aby ho hudba nejen živila, ale stále i bavila. Protože jen tak může skrz ni rozdávat radost posluchačům,“ uzavírá maminka Kamila.
5
Čtenář reportér
Kondice
Dům a zahrada
Kafe
iReceptář
TN.cz
