Noc hrůzy na vysílači Krašov: v srpnu 1968 se Češi báli Rusů, ti zas čerta

V roce 2018 se stal součástí největších slunečních hodin na světě. V nich plní funkci gnómonu, tedy ukazatele, jehož stín dopadá na číslice rozestavěné okolo. Dnes sem za touto atrakcí přijíždějí turisté z celé republiky. Ve žhavých srpnových dnech během okupace 1968 ovšem měl čas i návštěvy na Krašově docela jinou podobu.

Komunisté ji znásilnili i vydírali. Přesto ji jeden z nich odradil od sebevraždy

„Vyslechněte si zvláštní zprávu, kterou jsme před několika minutami dostali,“ říkal hlasatel na magnetofonovém pásku z vysílání Československého rozhlasu Plzeň ze srpna 1968. „Byla od ředitele vysílače Krašov. Že tento vysílač, na němž byl šířen program legálního Českosloslovenského rozhlasu, byl obklíčen tanky a pěším útvarem. Po chvíli bylo slyšet silnou detonaci a od toho momentu vysílače umlkly. Obsluha vysílače je mimo nebezpečí, není však v tuto chvíli znám osud domovníka.“

Plzeňský rozhlas byl v srpnu 1968 jediným, který bratrsky pomáhající vojska neobsadila, a tak mohl svobodně vysílat pro celé území Československa. Jeho vysílání šířil i vysílač na Krašově, který se stal terčem vojenské akce, která nebyla nikdy uspokojivě vysvětlena.

Zmíněnou zprávu vysílal plzeňský rozhlas v noci z 25. na 26. srpna 1968. Podrobnosti o noci hrůzy v té chvíli ještě nikdo nevěděl. Ale hned během dne byl s pracovníky vysílače natočen a odvysílán rozhovor, v němž líčili, co se vlastně stalo.

„Všichni jsme se soustředili na pracovišti u efemky a čekali jsme, co bude. Za několik minut byli za rachotu skla a hrozného rámusu nahoře, a nás vyzvali, abychom pracoviště opustili. Nahnali nás do sklepa, postavili ke zdi a pod stráží samopalů jsme čekali,“ vyprávěl jeden ze zaměstnanců vysílače. V dobovém vysílání nezaznělo žádné jméno. Jména nebyla bezpečná.

StB ji zatkla těsně před svatbou. Místo veselky putovala do mokré kobky bez oken

O čtyřicet let později hledala plzeňská pobočka Paměti národa pamětníky těchto událostí. Našla už jen pravděpodobně posledního žijícího technika, Josefa Švajcra. Když začal vzpomínat, bylo vše jasné: hlas na pásku je jeho!

Češi se báli Rusů a Rusové čerta

„Musel jsem být u každého maléru,“ vzpomíná s mírným úsměvem. „Už 20. srpna po desáté večer jsme věděli, že se něco děje. Dostali jsme z Prahy hlášení a přišel příkaz vypnout VKV vysílače, kde mělo dojít k prohlášení ÚV o invazi. U nás se vysílač vypnul, ale hned zapnul, aby se splnilo nařízení,“ říká. Ráno už z vysílače viděli, jak Rusové jezdí po silnici Praha – Karlovy Vary a čekali, co bude. Rusové míjeli Krašov, jezdili prý jako berani, nevěda, kam jedou, co je tady čeká a vysílače si vůbec nevšímali.

V té době měla většina krajských měst televizní studia, ale Plzeň ne. „Díky kolegovi Jiřímu Hruškovi a jeho znalostem rozložení vojsk jsme se dozvěděli, že někde u Mariánských Lázní je útvar, kde by mohli mít kamery a zařízení pro vstup do toho vysílače. Tak nám dali dva vojáky, oblíkli jsme je do civilu a dva redaktoři z Českého rozhlasu Plzeň, jedním z nich byl pan Pancer, vysílali zprávy, co se děje. Jinak jsme taky vysílali i to, co šlo z vysílačů pro Středočeský kraj a z Cukráku,“ říká Josef Švajcr.

Pak přišel 25. srpen. „Z národního výboru v Bezvěrově jsme měli přímou linku a dostali jsme informaci, že na Krašov jedou Rusové. Jel tam tank, nějaký obrněný transportér,“ líčí Josef Švajcr začátek osudné noci. Měl tehdy noční službu, takže ho události zastihly v pyžamu. Ještě si přes ně stačil natáhnout montérky.

Estébák se podělal strachy. Třásl se jako huspenina, vzpomínal odbojář

„Rusové nečekali, až jim vrátný otevře bránu, tankem ji projeli a jeli nahoru. Vrátnému sebrali pistoli.“ Na vysílači bylo v té době jedenáct lidí. Vojáci jim sebrali osobní doklady a nahnali je do suterénu budovy. „Při tom pořád pořvávali éto charašó. Jeden z nás odpověděl, že to není charašó, tak dostal pažbou,“ vzpomíná Josef Švajcr. Ovšem v tmavé chodbě sklepa najednou vojáci znejistěli. „Báli se, jestli v místnosti, kde byl sklad materiálu, není čort,“ směje se Josef Švajcr. „Vyrazili dvě prkýnka ze dveří a poslali tam inženýra Podzimka, aby se šel podívat, jestli tam není čort. Všechny místnosti byly odemčené, jen tahle ne, asi se do ní báli vstoupit.“

Nahoře na vysílači mezi tím řádili zbylí členové jednotky. Osm let stará východoněmecká technika se stala terčem jejich kalašnikovů - zejména ta, na níž se něco hýbalo, blýskalo nebo svítilo.

„Všechny monitory, všechna měřidla, osciloskopy, to všechno je rozstřílené,“ popisoval druhý hlas na starém pásku a s údivem dodal, že věci pro vysílání životně důležité, leč nesvítící a bez pohybu, zůstaly netknuté. Vojáci vyhodili do vzduchu energetický přístavek s dieselagregáty a soustrojím pro nepřetržitý provoz.

Od plotny k lopatě. Kuchařka manželů Benešových po převratu házela uhlí

Pak se rozhodli, že odstraní stožár vysílače. „Jenomže dali bleskovici a kolem tritolnyje šášky. Bleskovice, když začala hořet, odhodila ten tritol a poškodila jen nosnou nohu stožáru. Nám dali pět minut na to, abychom šli domů, nebo že nám ustřelí hlavy,“ líčí Josef Švajcr další události. 

Zaměstnanci byli pod hlavněmi samopalů vedeni pryč. Cestou do Bezvěrova slyšeli dvě silné detonace. „Celou cestu jel vedle nás ruský gaz a pořád nás počítali. Pak nás najednou zastavili, nahnali nás do výkopu pro vodovod a chtěli po nás doklady, jinak že nás postřílí.“ Dnes už to Josef Švajcr vypráví klidně. Na záznamu z roku 1968 mu však v tomto místě selhává hlas. Dva z mužů ještě doklady měli, vojákům je tedy odevzdali. To je uspokojilo a odjeli. Vyděšená a prochladlá posádka vysílače Krašov se nakonec uchýlila do budovy národního výboru v Bezvěrově.

Sotva dorazili, už někdo volal SNB. Tehdejší velitel veřejné bezpečnosti okresu Plzeň-sever Rudolf Šíp se k věci postavil rázně: dal dohromady patnáct kolegů, postavil se do jejich čela a i přes odpor svého nadřízeného vyrazil posádce vysílače na pomoc. Na Krašově nalezl už jen vyděšeného domovníka s manželkou: v hrůze se ukrývali pod postelí a měli za to, že Rusové všechny muže z vysílače postříleli.

Později se Rudolf Šíp zajímal, kdo vlastně útok na Krašov spáchal. Zeptal se na to velitele okupačních vojsk prostoru Plzeň-sever, divizního generála Kažanova. „A on se zeptal: što éto Krašov? Tvrdil, že on rozkaz ke zničení vysílače nedal. Dodatečně jsme zjistili, že to udělala diverzní jednotka z prostoru Karlových Varů a že téhož dne zničili i retranslační stanici na Božím Daru, kde také byly antény VKV,“ vyprávěl Rudolf Šíp.

Lesní dělníci, nebo převlečení Američani?

Na velmi krátkých vlnách se v srpnu 1968 šířilo vysílání Československého rozhlasu do celé Evropy, a proto bylo třeba je umlčet. Později bylo zase zapotřebí umlčet vzpomínky. Bylo vedeno jakési vyšetřování, které zjistilo, že útok na vysílač provedli lesní dělníci z Tachova, kteří prý k odpálení stožáru použili výbušninu k trhání pařezů. Druhá verze, pro veřejnost, hovořila o tom, že šlo o Američany převlečené za Sověty.

Srpen 1968 na Mostecku: Nenávist, zoufalství, lidé v ulicích

Škoda na vysílači byla vůbec největší hospodářskou škodou, jakou jednotlivá akce okupačních vojsk v srpnu 1968 v Československu způsobila. Odhadem činila 75 milionů korun.

Vysíláme i pro diváky ze Západočeského kraje

Stožár vysílače se tedy Rusům odstřelit nepodařilo. Vážně však poškodili jeho konstrukci a třísetmetrová tyčka se naklonila. V důsledku silných mrazů v noci z 1. na 2. ledna 1979 se jedno kotevní lano přetrhlo a stožár musel být odstřelen. Zbylo z něj jen padesátimetrové torzo.

V letech normalizace se na západě Čech hojně sledovala západoněmecká televize. Když byl odstřelen krašovský vysílač, zažili diváci hlavních zpráv programu ZDF překvapení. „Vysíláme i pro diváky ze západočeského kraje, kteří jsou momentálně bez svého televizního signálu,“ zahájil tehdy relaci její moderátor.

Nový, dnešní, vysílač byl postaven v letech 1979 až 1981.

Markéta Čekanová