Dočasné útočiště Ukrajincům poskytl pětatřicetiletý úředník z Prahy Filip. Když vypukla válka, přemýšlel, jak lidem, kteří uprchli před boji, pomoci. Nejprve vyrazil na hranice pomoci s evakuací uprchlíků. Ale nezůstalo jen u toho.

Kongresové centrum Praha 7. března 2022 - převoz uprchlíků z Ukrajiny z kapacitních důvodů do jiných zařízení mimo Prahu.
PŘEHLEDNĚ: Co dostanou ukrajinští uprchlíci a lidé, kteří o ně pečují

Sám se odstěhoval do druhého rodinného bytu v pražských Bohnicích a holešovické bydlení přenechal uprchlíkům. Pravidelně navíc za svými „nájemníky“ dochází, pomáhá jim s češtinou i administrativou. Při hovoru, který se Světlanou a Filipem Deník vedl, to působí, jako by se znali už dávno.

Práce i výuka češtiny

Světlana je vystudovaná učitelka, má bakalářský titul a v Kyjevě působila jako expertka na sociální sítě. Mluví bravurně anglicky a ráda by zůstala ve svém oboru. „Práci si hledám v angličtině nebo ruštině, rozesílám svůj profesní životopis,“ říká. Světlana sice už některým českým slovům rozumí, neboť čeština je stejně jako ukrajinština slovanský jazyk, pracovat v ní si ale zatím netroufá.

Nejdál v začlenění do české společnosti je tak zatím Světlanina maminka. Vypomáhá v jedné z pražských restaurací, kde si hned po příjezdu našla práci. Působí v českém kolektivu a velmi rychle se sžívá. Největší prodlevu mají děti. Světlanina patnáctiletá sestra čeká, až ukrajinské ministerstvo školství spustí dálkovou výuku a nejmladší Kosťa navštěvuje improvizovanou dětskou skupinu. Jakmile to ale bude možné, chtěl by chodit do „opravdické“ mateřské školy.

Babička zůstala doma

S Filipem se část ukrajinské výpravy seznámila hned na hranicích. Vydal se tam pomáhat a Káťu s Kosťou přivezl do Prahy autem. Světlana s manželem, maminkou a sestrou přijeli do českého hlavního města sami vlakem. Mimo Ukrajinu se vydali včas, krátce před prvním útokem, ještě než začala branná povinnost mužů. Díky tomu je nyní jejich rodina kompletní. Cesta do České republiky byla náročná a trvala tři dny. „Jeli jsme přes Moldávii, Bukurešť, Budapešť a Slovensko,“ vyjmenovává Světlana.

Skupina uprchlíků našla azyl v Základní škole Campanus.
Nucené stěhování uprchlíků? Neskutečné. Je nám jich líto, valí se kritika

Všude se jim podle jejích slov dostalo vřelého přijetí. „Hned na hranicích nás policisté vytáhli z vlaku a nabízeli pomoc. Přestali jsme se bát, strach z nás úplně spadl,“ říká. „Zjistili jsme, že všude na světě jsou dobří lidé, kteří jsou ochotní pomoci. Je to pro nás obrovská motivace. Když se kdykoli dostane do potíží někdo jiný, stejně samozřejmě pomůžeme zase my jemu,“ dodává.

Doma, v městečku Vinice na střední Ukrajině, zůstala Světlanina stará babička. „Nechtěla sem jet. Říkala, že na Ukrajině zůstane za každou cenu. Alespoň že jí kdykoli můžeme zadarmo zavolat,“ říká Světlana, která si v Praze uvědomila, jak moc miluje Ukrajinu a těší se domů. Prahu nyní nevnímá jako turistka, ale v budoucnu – až bude mír – by sem ráda vzala svého tátu a další, kteří museli zůstat na Ukrajině. Stejně jako drtivá většina lidí doufá, že to bude brzy.