Když jsem byl v první třídě, přijel k nám do školy váš tatínek, maloval nám různé obrázky a měl k tomu legrační průpovídky. Byl i u vás ve škole, když jste byl dítě?
Jeminkote, to si nepamatuju! Zato já jsem s ním v mnoha školách byl. Pamatuju si, že jsem s ním asi jako šestnáctiletý kluk jezdil na vystoupení nejen v divadlech a kulturních domech, ale i po školách a měl jsem za úkol mu kazit obrázky, které maloval na tabuli. To bylo samozřejmě připravené, i když to vzniklo náhodou. Už tehdy mně děti fandily a volaly na mě jako dnes: „Michale, Michale!“ Takhle jsem se vlastně dostal k dětské tvorbě.

Věnoval se vám podobně jako ostatním dětem? Nežárlil jste na ně?
Nežárlil, to ne. Ale je pravda, že na nás s bráchou neměl moc času. My jsme ho vlastně znali převážně zezadu. Má to dvě vysvětlení. To první je, že jsme na něj rádi chodili do Národního divadla a dívali se na něj ze zákulisí, tedy zezadu. A to druhé je, že on ve své pracovně seděl u stolu vždy zády ke dveřím, odkud jsme vykukovali, abychom ho nerušili, a maloval a maloval a maloval.

Dával si často kresby na zem, aby od nich měl odstup, a já jsem rád mezi nimi běhal, na rozdíl od našeho psa, který měl sice zákaz chodit do otcovy pracovny, ale moc to neřešil, a když se tam dostal, tak chodil přes obrázky. Pro mě byly obrázky symbolem domů a mezi nimi jsem běhal jako po ulici a to jsem měl moc rád. Táta se nám věnoval hlavně o prázdninách, to jsme si ho s bráchou užili nejvíce.

Kdy vás napadlo, že budete dělat něco podobného jako táta?
Toužil jsem být klasickým mimem, ale paradoxně jsem studoval muzikálové herectví. Když mi bylo 21 let a končil jsem školu, tak jsem patřil k takzvané nové vlně. Chtěli jsme všem ukázat, jak se to umění má správně dělat. To chtějí všechny generace a osobně to považuji za důležitou energii. Chtěl jsem hrát hlavně pro dospělé, ale v době revoluce jsme Mimtrio (Václav „Upír“ Krejčí, Světlana Nálepková a Michal Nesvadba – pozn. red) rozpustili a každý jsme šli svou cestou a to mě hodně posunulo k dětem.

Co jste se od táty naučil?
To, co bych chtěl, jsem se nenaučil. Tu jednoduchost, kresbu ve zkratce, a hlavně vybarvování obrázků. Táta kreslil s barvami, které strašně rychle schly. Aby tam nebyly zaschlé fleky, nakláněl si obrázky, a jak po nich kapky barvy stékaly, tak je štětcem roztíral. To jsem obdivoval, miloval a snažil jsem se to také tak dělat, ale neuměl jsem to tak mistrně jako on. Určitě mi táta dal výtvarné nadání, hlavně proto, že jsem v tom žil.

Musí mít člověk, který se živí tím, že dělá show pro děti, mít rád děti?
O tom nepřemýšlím. Vždycky mně šlo o to, aby mě to bavilo a dokázal jsem své diváky upoutat a překvapit. Já se na svá vystoupení těším a nikdy je nešidím. Samozřejmě, že za ta léta hraní pro ně mám děti dobře přečtené a rozumím jim. Já jsem tvůrčí život věnoval dětem a jsem za to rád.

Jaký zásadní poznatek, pravidlo pro vystoupení pro děti, jste za svůj život získal?
Vnímám nejen děti, ale i jejich rodiče. Můj zájem je pobavit i je a mám v repertoáru i taková představení a triky, které dospělé také zaujmou, a nenechám je, aby se při show nudili. Ve svém představení mám spoustu překvapivých mimodějových vsuvek, abych u dětí a stejně tak u dospělých udržel pozornost tak, jak já si přeji. A pravidlo je – rozhodně nic nepodcenit.

Někde jste řekl, že v prvních minutách vystoupení si děti připravíte a naladíte na svůj rytmus. Jak se to dělá? Je to pokaždé jiné?
Není. To je právě zajímavé, jak je to vždycky a všude úplně stejné. Důvod je, že jsem s dětmi od začátku velmi kontaktní. Zpracovávám je tak, jak potřebuji. Výborně funguje kombinace jednoduchých slovíček spojených s pohybem. Vyzvu děti, aby daly ruce nad hlavu, udělaly hrnec, daly hlavu do hrnce, chytily bramboru a oloupaly ji, respektive chytili se za hlavu a pohladily se… Prostě po mně opakují ty legrační pohyby a naladíme se.

Už jste naznačil, že jste toužil dělat velké umění pro velké lidi. Co považujete v tomto směru za svůj vrcholný kousek?
Miluju Mr. Beana, grotesku Laurela a Hardyho, cirkusové klauny. Mám rád legraci a vážím si komiků. Některé jejich skeče jsou mi inspirací a po úpravě do scénáře si je taky zahraji, ale po svém. Ne, že bych je kopíroval, ale odkoukám stavbu gagu, načasování momentu překvapení a triku s rekvizitou. Jako dospělý jsem si ale sen být klasickým mimem s bílou maskou, jako to uměli Marcel Marceau nebo Ladislav Fialka, v divadle nesplnil, i když to umím.

V březnu 2020 bude uvedena muzikálová show Fantazie na kolečkách. O co půjde?
Napsal jsem tisíc televizních scénářů pro děti. Možná by to vydalo na několik celovečerních filmů. Ale jsem spíš tvůrce krátkých skečů, nikoliv těch velkých představení. V šuplíku se mi za třicet let nahromadila spousta nápadů, a tak jsem pět roků připravoval důkladně propracovaný příběh v několika rovinách s velkým nádechem fantazie. A podařilo se mi to. A aby to bylo rychlé a překvapivé, postavil jsem to všechno na kolečka. V příběhu to má svoji opodstatněnou roli.

Ty in-line brusle, koloběžky, šlapací auta, jednokolky, to vše dává zajímavý pohled na všechny postavy ze světa skřítků. A ještě jsem to okořenil lasery, tak, jak je lidi neznají. Díky Ondřejovi Brzobohatému, jako skladateli hudby, je muzikálová revue opravdu pestrá na hity, které si budou děti zpívat. Dvouhodinový zážitek, v režii Lumíra Olšovského, Fantazie na kolečkách je asi mým největším a vysněným dílem pro děti. Zajímavé je, že k celé té show si děti můžou koupit vytištěný návod a budou předem vědět, co je kdy v ději čeká. Samozřejmě je to napsané tak, že je neošidíme o překvapení.

Vy ovládáte kolečkové brusle, kolo nebo jednokolku?
Já v tom představení asi jako jediný na ničem nejezdím. Nedávno jsem při nácviku jízdy na hoverboardu, což jsou dvě kolečka na elektriku, letěl čtyři metry vzduchem a dopadl jsem, dost tvrdě, na asfaltovou ulici. Jen zázrakem se mi nic nestalo.

Vystudoval jste muzikálové herectví. Bude vaše postava zpívat?
Nebude. Písničky zpívají skřítkové. V celé show je pouze jedna písnička, pecka nebo řekněme hitovka. Myslím, že diváky vezme za srdce. V podání malého kluka, fanouška Michala, a skřítka Františka je velmi působivá. Dojímá to mě i režiséra Lumíra Olšovského.

Miláčkem dětí jste se stal hlavně díky televizní Kouzelné školce, kterou děláte už dvacet let. S vámi tam hrají dvě podstatné postavy František a Fanynka. Kdo se za nimi skrývá?
No vidíte, to se vůbec neví! Přitom na to natáčení do České televize se mohou chodit lidi dívat. A pak jsou překvapení, když vidí, že ty postavičky animují lidi schovaní za dekorací. Františka mluví Tomáš Juřička, vynikající dabér. Fanynku zase mladá herečka Lucie Černíková, a dělá to taky moc šikovně.

S Tomášem Juřičkou si moc rozumíme, po těch dvaceti letech jsme sehraní tak dobře, že si můžeme při natáčení dovolit i improvizovat. Mnohdy je to k pobavení celého štábu, když Michal s Františkem nečekaně začnou řešit dospělácké problémy. To samozřejmě do vysílání nejde. Nejvtipnější na tom všem je, že jsem jako herec často překvapený z toho, co autor napsal do scénáře. Tedy, abych to upřesnil. Všechny scénáře si píši já. Nejhorší pak je, když si omylem napíši velké špalky, tak se říká monologům, které v hlavě neunesu, a Tomáš to obvykle za mě dořekne.

Ke svým představením si píšete scénáře, vyrábíte rekvizity, střiháte hudební koláže a hlídáte si takzvané výtvarno. Je něco, co neumíte?
Pan dokonalý nejsem. Je spousta věcí, které bych chtěl umět a stále si na ně nedokážu udělat čas. Co opravdu neumím, je odpočívat. Ale pak taky neumím nakládat s obyčejným manuálem nebo návodem, když chci něco opravit, ovládat či naučit se. Například mám v autě návod „Jak na použití navigace“. Už po první větě jsem ho zavřel, když tam bylo napsané, že navigace se dá ovládat pěti způsoby. Na to trpělivost nemám. Kéž bych měl.

Já vás mám spojeného s barevnými lepicími páskami, ze kterých dokážete vyrobit ledacos. Jsou to nějaké speciální pásky?
Je to speciálně vyrobená páska, kde je snížený obsah lepidla. Ten princip práce s lepicí páskou jsem kdysi vymyslel sám a neumím si představit, že bych bez toho vůbec byl. Mám z pásky rekvizity, kostýmy i dárky pro děti, které by Michala bez pásky také nechtěly.

Jak často hrajete?
Teď hraji dvanáct představení měsíčně rozložených do tří víkendů. Dříve jsem jich hrával šestnáct, ale už jsem to omezil. Jsou mimo to ještě příležitostná vystoupení, jako dny dětí pro firmy nebo dokonce i představení ve školkách či v soukromí. Ano, jsou rodiče, kteří mě pozvou domů a řeknou – tady je naše dítě, mohl byste ho, prosím, pobavit? A já si s ním hraji. Pravdou je, že jsou vedle něj ještě jeho dva tři kamarádi. Když o tom přemýšlím, tak jsem vlastně takový současný šašek pana krále, potažmo rodiče.

Kdy je o vaše vystoupení největší zájem?
Například v prosinci hraji skoro každý den, to je prakticky dvojnásobek oproti běžným měsícům. Končíme až třiadvacátého, kdy už bych si raději představil, že doma zdobím stromeček. Ovšem třeba v lednu zase nejezdím vůbec.

Kdyby si nějaké dítě přálo Michala třeba pod stromeček, je to splnitelné přání?
Tohle, ale i jiná přání či výzvy v podobném duchu zažívám nejčastěji při focení po představení. K nejdojemnějším patří reakce jednoho malého chlapečka při podepisování památníčků, který držel tatínka za ruku, díval se chvilku na mne a pak se otočil k tatínkovi a povídá mu: „Tati, ten Michal nesmí umřít!“ To je ta chvíle, kdy se stanete nesmrtelným a jste tu jednou provždy. Pod stromeček lezu jen v krajních případech, když se tam třeba zakutálí koule ze stromku, ale i u toho vypadám asi dost směšně. Takže si to děti nepřejte.

Máte dceru a syna, teď už i vnoučata. Jaký jste tatínek a dědeček?
Jsem lepší tatínek než dědeček, což mě mrzí vůči mým vnukům Kristiánkovi a Míšovi. Jsem příliš aktivní dědeček, navíc má dcera bydlí mimo Prahu, takže se moc nevídáme. Je krásné slyšet jásot, když jim aspoň volám telefonem a oni křičí: „Děda, děda volá!“. Roli tatínka si užívám. Synovi je deset let a už je schopný ledacos rozebírat a mít na věci svůj názor. To mě baví.

Vedu ho k umění, chodím s ním na výstavy a do divadla. Jeho výtvarnými díly se ohromně bavím. Několikrát mě překvapil nápady, které jsem převzal do svých scénářů. Samozřejmě, že s jeho svolením. Chodí za mnou do pracovny, kde sice sedím zády ke dveřím, ale na otáčecí židli se k němu vždy natočím čelem. I on, než ke mně dojde, musí prokličkovat mezi papíry. Pokládám totiž na rozdíl od mého otce na zem papíry s úkoly, na které nesmím zapomenout. Takhle jsou pro mne nepřehlédnutelné. Nejen v tom jsem se po tatínkovi potatil.

Michal Nesvadba
Narodil 3. listopadu 1957 v Praze do rodiny herce, kreslíře a karikaturisty Miloše Nesvadby a kostýmní výtvarnice Jaroslavy Nesvadbové. Vystudoval hudebně-dramatický obor na pražské konzervatoři. Dva roky hrál jako sólista mim v divadle Laterna Magika (1978–1979), jako herec byl angažován v Divadle Ypsilon. V roce 1979 založil společně s Václavem „Upírem“ Krejčím a Světlanou Nálepkovou soubor Mimtrio, který se proslavil účinkováním v mnoha zábavných televizních pořadech.

V roce 1997 poprvé předvedl jevištní práci se samolepicí páskou. Od roku 1999 je protagonistou a scenáristou pořadu České televize Kouzelná školka, navazuje tak na rodinnou tradici, kterou kdysi svými pořady pro děti založil jeho otec. Byl libretistou a režisérem baletu Billiard (1996) a lední show Princezna Zmrzlina (1999). V březnu 2020 bude mít premiéru jeho muzikálová show Fantazie na kolečkách. Z prvního manželství se Světlanou Nálepkovou má dceru Josefínu, od ní pak vnuky Kristiána a Michala, se současnou manželkou Andreou vychovává desetiletého syna Marka.