Příběhy lékařů. Jak skutečně vypadají dny v nemocnici, ambulanci, na záchrance

Exkluzivně

Andrea Cerqueirová 4. 11. 2023

Přesčasová práce lékařů se drží mezi hlavními tématy posledních měsíců. Deník zmapoval pracovní dny doktorů v nemocnicích, na ambulancích či na záchrance.

1/5

Ilustrační snímek Zdroj: Shutterstock Ilustrační snímek

Podle posledního návrhu ministra zdravotnictví Vlastimila Válka (TOP 09) a šéfa resortu práce a sociálních věcí Mariana Jurečky (KDU-ČSL) by měl zákoník práce od příštího roku umožnit nemocničním lékařům 24hodinové směny. Na zvýšení odměňování zdravotníků by nemocnice dostaly 6,8 miliard korun.

Z pohledu Sdružení mladých lékařů České lékařské komory je to nepřijatelné. Téměř pět tisíc z necelých třiadvaceti tisíc nemocničních doktorů proto vypovědělo přesčasy na prosinec. Požadují jak snížení množství přesčasů, tak zvýšení výdělků za ně.

Někteří kvůli podmínkám v Česku odcházejí pracovat do zahraničí. „V Německu je to s přesčasy významně lepší. Jsou mnohem více na dobrovolné bázi, nikdo nikoho nenutí pracovat víc, než na kolik se cítí. V Česku mi vadí i přeplněné lékařské fakulty a nedostatek praktické výuky, kdy na jednoho učitelé připadá i dvacet studentů,“ říká devětadvacetiletý internista Jakub Kovář působící v jedné z nemocnic v německém Sasku.

Nemocniční oddělení pro pacienty s covid-19. Ilustrační foto.

Schválená novela o přesčasech vytočila lékaře i pacienty. Hrozí výpovědi, žaloby

Česko

Podle předsedy Sdružení ambulantních specialistů Zorjana Jojka by systémovým řešením vedle nápravy mzdové situace mladých lékařů měla být i redukce počtu nemocnic a restrukturalizace lůžkové péče s důslednou dělbou činností. „Některé malé nemocnice by se orientovaly na následnou péči, vysoce specializovaná péče by naopak byla koncentrována do center,“ reaguje.

Deník proto oslovil lékaře působící v nemocnicích a dalších zdravotnických zařízeních, aby přiblížili, jak vypadají jejich pracovní dny.

Lékař Radan Zugar Zdroj: Dara Rakovcik / se svolením Radana Zugara Lékař Radan Zugar

Radan Zugar, primář očního centra

Ročně provede přes tisíc operací šedého zákalu. Celkem jich má na kontě asi patnáct tisíc. Věnuje se též například léčbě sítnice. V Očním centru Praha, kde zastává pozici primáře, má úvazek 0,8, na Očním oddělení Oblastní nemocnice Kolín 0,2. Na dohodu o pracovní činnosti působí také na kolínské oční ambulanci.

A jak vypadá jeho pracovní týden? „V pondělí jsem většinou na ambulanci v pražském očním centru, kde vyšetřuji pacienty, kteří ke mně chodí dlouhodobě. Případně ty, které se mnou potřebují konzultovat naši lékaři,“ říká. Před příchodem pacientů řeší administrativní záležitosti.

V pražském centru je ještě další tři dny v týdnu. Úterky tam stráví na operačním sále, čtvrtky a pátky věnuje částečně operacím a částečně ambulanci. Pokud operuje, na sál odchází před osmou. Do oběda odoperuje kolem dvaceti očí pacientů, odpoledne dalších asi deset. V případě aplikací léčiv do sklivce, v němž je uložena čočka, odbaví po obědě kolem čtyřiceti pacientů.

V kolínské nemocnici bývá ve středu. Jeho standardní pracovní doba je čtyřicet hodin týdně. „Žádné „plánované“ přesčasy nemám, ale pokud je práce navíc, tak ji udělám,“ podotýká. Jednou měsíčně tráví pondělky na oční ambulanci v Kolíně.

O víkendech neslouží už šest let. Necítí se být přetížen, ale pracuje hodně. „A ve srovnání s kolegy v nemocnici nesrovnatelně produktivněji,“ zhodnocuje. S přibývajícími zkušenostmi je podle něj práce efektivnější, rychlejší a udělá jí víc.

Jak ale zdůrazňuje, nešlo by to bez kvalitního týmu spolupracovníků a co nejdokonalejší organizace práce. „A obzvláště organizace práce je to, co v nemocnici značně vázne. Moje hranice se ale posouvají prozatím stále nahoru a práce mě nesmírně baví,“ uzavírá.

Lékař Jaroslav Kubalák Zdroj: se svolením Jaroslava Kubaláka Lékař Jaroslav Kubalák

Jaroslav Kubalák, chirurg v nemocnici

Na hlavní pracovní poměr pracuje v Nemocnici Vyškov. „Moje klasická pracovní doba je od sedmi ráno do půl čtvrté odpoledne,“ říká. Tedy standardních osm hodin denně a čtyřicet hodin týdně. Jelikož ale nemocnice musí zabezpečovat nepřetržitou službu pacientům, lékaři se musí podělit o služby, které řeší formou přesčasů.

Pokud na něj služba vyjde, z nemocnice neodchází v půl čtvrté odpoledne, ale druhý den ráno. Služba v délce 15,5 hodiny, navazující na běžnou osmihodinovou směnu, končí v sedm ráno následujícího dne. Celkem tak v nemocnici stráví čtyřiadvacet hodin v kuse.

Na službě je s ním vždy ještě jeden mladší lékař. „Já zabezpečuji chod oddělení, kontroluji jednotku intenzivní péče, operuji, chodím na konzilia,“ nastiňuje. Každá služba ale není stejná, lékaři totiž řeší i náhlé situace. Mnohdy to vyjde tak, že se pár hodin prospí, při zavolání ale kdykoli musí být v permanenci. Jindy to nevyjde a je fofr.

Je každopádně rád, že jde druhý den ráno po službě domů a nemusí nastoupit klasickou osmihodinovou směnu. Má totiž náhradní volno. Zbylých sedm a půl hodiny služby mu nemocnice proplatí. Nebylo tomu tak ale vždy. Asi před osmi lety totiž lékaři, kteří měli službu, druhý den ráno zůstávali na běžnou směnu. V nemocnici tak strávili dvaatřicet hodin v kuse. „To už si neumím představit. Nyní je to kompromisní stav,“ konstatuje.

Pokud slouží v sobotu nebo v neděli, nastoupí ráno v sedm a následující den v sedm ráno odchází. Za službu, která připadne na víkend, nemá náhradní volno, nemocnice mu ji proplatí celou.

Na kalendářní měsíc mu připadne přibližně šest služeb, z toho přibližně dvě na víkend. Průměrně tedy 80 přesčasových hodin za měsíc. „Na tento systém jsem zvyklý. I když druhý den po službě prospím, což odnáší rodina. Svou práci mám ale rád,“ konstatuje.

Lékař Jindřich Šebor Zdroj: se svolením Jindřicha Šebora Lékař Jindřich Šebor

Jindřich Šebor, ortoped a traumatolog, provozovatel soukromé ambulance

Provozuje soukromou ambulanci chirurgie ruky, ortopedie a fyzioterapie Chiraz v Plzni. Ordinuje tam (většinou od osmi hodin) čtyři dny v týdnu. „Na pacienta mám vždy nejméně pětačtyřicet minut. To je ve státním systému zdravotnictví stále nedosažitelným luxusem,“ říká.

Pár hodin v týdnu působí na ambulanci v Diagnostickém centru Nemocnice Hořovice v Praze. Tam má pro pacienta vymezených dvacet minut. „Za tu dobu musím stihnout jej vyslechnout, odborně vyšetřit, naplánovat léčbu, respektive organizovat další léčebné kroky, a navíc ještě napsat lékařskou zprávu a vykázat kódy pojišťovnám. To je fofr,“ vypočítává.

Přibližně jednou měsíčně jezdí na operační sály do Artroskopického centra v Nemocnici Beroun. „Tam praktikuji větší operační výkony,“ vysvětluje. Pracuje, jak je třeba, odhadem čtyřicet až padesát hodin týdně – někdy je to třicet, někdy osmdesát.

Má to podle něj své výhody i nevýhody. „Jsem pánem svého času, ale práci si prakticky vždy nosím domů. Provozování soukromé praxe je práce na dny a noci – je to nejen medicína, ale také spousta administrativy, účetnictví, objednávky lékařského vybavení a spotřebního materiálu či odpovídání na dotazy pacientů po mailu,“ vyjmenovává.

Nemálo času se snaží věnovat studiu nových postupů a trendů v medicíně. Často se cítí přetížen, neboť musí skloubit kvalitní lékařskou péči se zajištěním chodu firmy i rodinou. Prožívá ale i pocity zadostiučinění. „Z ničeho jsem vybudoval „něco“ v podobě kvalitně fungující specializované ambulance se spokojenými pacienty,“ říká.

Dříve působil na klinice. „Jedním z důvodů, proč jsem odešel, bylo obrovské množství stresujících a vyčerpávajících nočních služeb, které nyní již nedělám. Tím mám ale zase menší kontakt s urgentní medicínou, kterou jsem praktikoval rád,“ zmiňuje.

Záchranář Milan Brázdil Zdroj: se svolením Milana Brázdila Záchranář Milan Brázdil

Milan Brázdil, poslanec a záchranář

Milan Brázdil pracuje jako záchranář přes třicet let – osmadvacet let byl na letecké záchrance, po operaci kyčlí jezdí v Olomouckém kraji se záchranářským vozem. Již deset let je zároveň poslancem za hnutí ANO. „Po zvolení jsem svůj úvazek na záchrance zúžil na 0,2, což znamená tři až šest dvanáctihodinových služeb měsíčně,“ říká.

Někdy slouží od pátku do neděle, jindy „jen“ v sobotu. „Stává se, že v pátek, kdy sněmovna končí ve dvě, přijedu do Olomouce a v noci jsem na záchrance,“ přibližuje. Není do toho nucen, ale přináší mu to potěšení, protože pomáhá lidem. Musí se rozhodnout během vteřiny a výsledek, zda člověk žije, vidí okamžitě. Dává mu to, jak podotýká, kontakt s realitou.

Občas při noční nezamhouří oči, jindy je naopak jen jeden výjezd. Záchranka podle něj bývá i nadužívaná. Na druhou stranu ale zdůrazňuje, že když má člověk třeba podezření na infarkt, je lepší zavolat zbytečně než vůbec.

Pokud se omezí přesčasy, musí být víc lékařů, říká Bohuslav Svoboda

Česko Exkluzivně

S přesčasy to je jak kde. Někde mají klasickou osmihodinovou pracovní dobu a zbylé hodiny jsou přesčas. „My v Olomouckém kraji až na výjimky naopak žádné přesčasové hodiny nemáme, máme dvanáctky,“ říká. Mnozí záchranáři by podle něj raději sloužili čtyřiadvacítky v kuse a pak měli volno, než dvě dvanáctky za sebou, kdy je den už nabouraný.

V dolní parlamentní komoře je to zase jiná, časově též náročná, práce. Poslanci pracují v několikatýdenních cyklech. „Dřív byla pravidla daná – tento týden jedná plénum, tento výbory, tento je záložní (použitelný, jak je třeba – pozn. red.), tento poslanecký (poslanci bývají mezi voliči ve svém obvodu – pozn. red.),“ vypočítává.

Nyní podle něj nelze příliš plánovat, je například hodně mimořádných schůzí. „Již třikrát mě ale lidé vykroužkovali, tak jim sloužím jak ve sněmovně, tak v nejurgentnějším momentě života, kdy jim jde o selhání vitálních funkcí,“ uzavírá.

Předchozí

1/5

Další