Blízký spolupracovník premiéra Andreje Babiše Karel Havlíček má teď resortu vrátit ztracený lesk, udělat z něj otevřené ministerstvo a zastřešující orgán českých podnikatelů, živnostníků i spotřebitelů. Nastupuje tam jako člověk s bezvadným životopisem, proti němuž nemůže nic namítat ani nejzarytější opozice současné vlády.

Jste úspěšný podnikatel, děkan, autor mnoha odborných publikací a šéf vlivné asociace malých a středních podnikatelů. Co vás přimělo přejít do státní správy?
Změna a odpovědnost. Podnikám třicet let, deset let vedu asociaci, patnáct let jsem aktivní v akademické sféře a v poslední době se hodně věnuji výzkumu a vývoji. Je mi padesát, takže je to přesně ta chvíle na důležitý životní krok. Pokud chce člověk ještě něco dokázat a něčemu pomoct, neměl by se schovávat. Nepopírám zároveň, že jsme si s Andrejem Babišem sedli co do manažerského přístupu. Za poslední rok naší aktivní spolupráce v rámci vládní Rady pro výzkum, vývoj a inovace jsem pochopil, že pokud dostanete dvorek a plníte stanovené cíle, tak on vám ten dvorek zvětšuje a nechá vás pracovat.

Co chcete na ministerstvu průmyslu a obchodu změnit a co dokázat?
Česká republika je špičkovou průmyslovou zemí se skvělými firmami. Musíme světu dokázat, že můžeme být také lídry v oblasti nových technologií, že míříme za inovacemi nejvyššího řádu, a proto se o nás do budoucna nesmí mluvit jako o zemi s levnou pracovní sílou, o montovně nebo o místě, kde lze dobře zaparkovat investice, protože jinde by to vyšlo mnohem dráž.

Jakou roli v tom může sehrát ministr?
Ministerstvo je institucionálním vlajkonošem českého průmyslu a technologií, které musíme propagovat, naplňovat strategii „Česká republika země pro budoucnost“, kterou nedávno vláda schválila a která do určité míry revolučním způsobem mění priority s důrazem na investice do výzkumu a vývoje, vyšší stupeň digitalizace, zavádění polytechnické výuky ve školách, budování chytré infrastruktury i vnímání značky Česká republika.

Až na to, že zmíněné priority nejsou žádná novinka, o elektronizaci státní správy se mluvilo už za premiéra Topolánka, o potřebě propojování teorie a praxe ve výuce se káže od vzniku ČR. Nic z toho se neuskutečnilo. Kde berete jistotu, že zrovna vy s tím pohnete?
V tom, že už se nám to daří. Investice do výzkumu jsme od roku 2015 zvedli z 27 na 37 miliard, kompletně jsme změnili jeho hodnocení i financování. Co se týká polytechnické výuky, připravili jsme nový předmět, který se jmenuje Technika a bude součástí oblasti Člověk a technika. Před týdnem jsme se s ministrem školství Robertem Plagou domluvili, že bude zaveden jako povinný předmět.

To budou děti vyrábět ptačí budky, nebo šít rukavice jako kdysi v pracovním vyučování?
Kdepak, žádný hoblík, dláto, kladívko. Půjde o spojení manuální práce a nových technologií, aplikací, dronů, 3D tiskáren, bude to úžasný předmět, který vymyslel docent Dostál a jeho tým z Univerzity Palackého v Olomouci.

Aby to nebylo jako Internet do škol, spousta plánů a ještě víc miliard v luftu.
Žádné miliardy a skutek utek. Půjde o předmět, který se bude vyučovat ve stávajících podmínkách. Prvních šedesát až sto škol by ho mělo pilotně zavést letos na podzim a pak postupně přejde do rámcových a školních vzdělávacích programů.

Slibujete si od něj, že daleko víc dětí bude studovat technické obory?
V každém případě by to o ně mělo vzbudit větší zájem. Pokud chceme na technické obory dostat víc studentů, nemělo by to být pod tlakem, ale proto, že je to začne bavit, a to už na základní škole. To je ovšem jenom jeden výsek celé inovační strategie, která nesmí skončit na papíře, a proto má přísný režim řízení, pracují na ní desítky lidí a úkoly průběžně vyhodnocujeme. Nejde jen o vize, ale především o jejich naplňování a jestli jsme s premiérem v něčem dobří, tak právě v řízení.

O to jde, neboť v Radě pro výzkum, vývoj a inovace jste si s premiérem vymysleli strategii, kterou jste ve vzájemné souhře naplňovali. Jenže na ministerstvu přijdete do prostředí, které se řídí desítkami předpisů a pružnost je tam cizí slovo. Nesemele vás to?
Nesemele. Právě proto do toho jdu, jsem zvyklý se prát a věci měnit, jsem člověk, který se hned tak nevzdá. Když mi někdo řekne, že něco nejde, tlačím tak dlouho a rozebírám to ze všech stran, až se to podaří. Pro mě je nepřijatelné, aby stát řídili úředníci. Musí ho vést lidé s příslušnou kompetencí, tedy ministři a náměstci. Ti nesou odpovědnost a musejí mít výsledky.

Chystáte se tudíž na personální zemětřesení?
Nemusí k němu dojít. S každým klíčovým vedoucím pracovníkem si promluvím, a pokud pochopí mou filozofii a bude schopen na ni najet, má dveře otevřené. Chodí-li ale do práce na devátou a ve čtyři už je to tvrdá klika, šanci nemá.

Váš resort spravuje velké portfolio oblastí, od mobilních dat až po jadernou energetiku. Co z vašeho pohledu hoří nejvíc?
Tam toho hoří! Kolik máte v novinách prostoru? Vezměme to podle priorit. Tou hlavní je energetická koncepce. Resort hraje zásadní roli ve formulování naší vazby na jednotlivé zdroje. Musíme o tom rozhodnout dnes, neboť za deset či dvacet let bude energetický mix takový, jaký ho naplánujeme nyní.

Právě. Jak může vláda vědět, co bude v roce 2040 nejvýhodnější? Vy jste vždy stavěl na progresivních oborech, například nanotechnologiích, takže proč nevsadit na obnovitelné zdroje a elektromobilitu jako Německo?
Každá země má svá specifika a já doporučuji dívat se na čísla. Dneska máme spotřebu 70 terawatthodin, v letech 2030-40 to bude 80, takže spotřeba elektrické energie poroste. A to nevíme, jak s trhem pohnou elektromobily. Musíme vyjít z toho, že čtyři dukovanské jaderné bloky budou postupně dojíždět a že výrazně klesne podíl výroby elektrické energie z uhlí. Z toho je jasné, že nám nezbývá nic jiného, než jít do další výstavby jaderných bloků.

Sázka na obnovitelné zdroje ve vyšší míře než vámi zmíněných dvacet procent nepřipadá v úvahu?
To by byla příliš velká loterie. Jádro je drahé na výstavbu, ale levnější na spotřebu. Strašně důležité je, jak se nám podaří zafinancovat další bloky, na dohodě mezi státem a ČEZ. Je to také o rozložení rizik, při nichž je třeba vzít v úvahu faktory, jako jsou bezpečnost, ekologie, cena, míra nezávislosti, geografické rozložení spotřeby. Nesmíme zapomínat, že s případným dodavatelem uzavřeme smlouvu na příštích 80 let.

O další výstavbě by měla nejpozději rozhodnout příští vláda?
Současná vláda musí udělat kroky k přípravě jádra, příští dohlédne na to, jak bude ČEZ vše moderovat, a kolem roku 2025 musí dojít k finálnímu rozhodnutí.

Financování by mělo zůstat na ČEZ a stát by byl až druhým garantem v pořadí?
Ano. Kromě toho se budou využívat i cizí zdroje, které budou mít nějakou cenu, a v tom je jádro pudla. Smlouva mezi ČEZ a státem ohledně garancí určí cenu peněz, což bude mít také vliv na cenu budoucí elektřiny.

Rozvoj jaderné energetiky znamená také uvažovat o nakládání s jaderným odpadem. Zatím úložiště odmítají všechny obce, jak si s tím poradíte?
To je samozřejmě oříšek, který doposud nikdo nevyřešil. Je to velký problém a jediná cesta je jednat, jednat, jednat. A mít značné zdroje, aby ten, kdo do toho půjde, byl dostatečně saturován. Musíme se také dívat, jak to řeší například ve Skandinávii, kde ten model dává smysl.

Předvolební atmosféru výrazně ovlivnila kauza těžby lithia, která ale po nich téměř vyšuměla. Vrátíte se k ní?
Chci se s tím detailně seznámit, hlavně se všemi podepsanými smlouvami mezi námi a australským partnerem, respektive jeho dceřinou společností. Nyní se mění horní zákon, z čehož asi nejsou těžaři úplně nadšeni, ale podle mě by stát měl mít kontrolu nad strategickými surovinami. Vysoký stupeň benevolence v minulosti znamenal, že jsme ji téměř ztratili. V kauze lithium nechci dělat účet bez hostinského, musím zjistit stav věcí a možnosti z něho vyplývající.

Ve sněmovně se teď projednává novela zákona o elektronických komunikacích, jež by měla usnadnit přechod mezi operátory. Výrazné zlevnění dat ale může přinést až vstup čtvrtého operátora, a to ještě s otazníkem. Nejsou sliby ohledně mobilních dat pouhou populistickou vábničkou?
Čtvrtého operátora sem dostaneme jen tehdy, když tady pro něj bude zajímavé prostředí. Kdyby měl přijít dnes, tak se nám vysměje, protože je tak zatuhlé, nekonkurenční a oligopolní, že by sem šel jen blázen. Trh je třeba rozhýbat, dotáhnout národní roaming, přijmout novelu, která umožní snazší přecházení mezi operátory. Už tyto aktivity mohou rozehrát vyšší boj o zákazníka, který se povede především v cenové oblasti.

S tím souvisí i klíč k budoucnosti jménem internet věcí, umělá inteligence, chytrá města, jehož předpokladem je zavedení sítě páté generace. V té souvislosti se hovoří především o čínské firmě Huawei, která by mohla být dodavatelem klíčové technologie i u nás. Vnímáte ji jako bezpečnostní riziko?
Podle mě nelze dopředu vylučovat nikoho, je třeba se dívat na fakta, technologickou úroveň a samozřejmě bezpečnost. Když ale řekneme, že ten či onen výrobce nebude připuštěn, zbavíme se konkurenčního vyjednávání s kýmkoliv dalším. Stejně jako v otázce jádra by neměl být vyřazen žádný uchazeč, nemělo by se spekulovat, kdo šanci mít bude, a kdo ne. Zato je třeba pevně stanovit kritéria kvality, ceny a bezpečnosti, což si každý dodavatel musí vyhodnotit.

Čína je v Česku ožehavé téma, prezident Zeman ji protežuje, premiér Babiš je spíš skeptický. Nedávno v Dubrovníku uvedl, že se mu nelíbí naše pasivní obchodní bilance a také fakt, že nespočet návštěv a konferencí zatím nepřinesl kýžené výsledky. Jak to vidíte vy?
Nepoměr v obchodní bilanci je obrovský, máme desetinásobně větší dovoz z Číny než vývoz, což je pro nás velmi nevýhodné a negativně nám to vstupuje do tvorby HDP. Vyvážet do giganta typu Číny jen dvojnásobek exportu do Izraele, je zkrátka málo.

Jako člen vlády budete rozhodovat i o české zahraniční politice. Jak vnímáte růst Číny coby ekonomické velmoci, která si diktuje investiční podmínky podél své Nové hedvábné stezky a prakticky skupuje celé země či přístavní města?
Nevnímám to jako ohrožení. Čína má 1,3 miliardy obyvatel, jejichž životní úroveň se za poslední roky výrazně zvýšila. Součtem HDP tak brzy předčí Spojené státy, tudíž se jako mocnost i chová. Podle mě je věcí suverenity každé země, jejích firem, institucí, politiků, do jaké míry se nechají těmi mlýnskými kameny semlít. Všechny velké státy, ať už je to Amerika, Čína nebo Rusko, mají velikášské sklony, protože si jsou své dominance vědomy. Cesta k úspěchu při jednání s nimi není v servilitě vůči nim, ale v tom, že jim ukážeme svoji důstojnost, kvalitu, schopnosti.

Tedy nikoliv v tom, že budeme plnit pokyny čínského velvyslance, koho máme vyhodit ze setkání diplomatů?
Přesně tak. On měl právo vznést svůj požadavek směrem k tchajwanské delegaci, ale my jsme měli využít svého práva ho odmítnout. Vyslyšet ho byla samozřejmě chyba, i když zpětně se všechno hodnotí snáz a člověk neví, jak by v dané situaci sám zareagoval.

My musíme dávat najevo, že jsme připraveni dělat byznys s kýmkoliv při respektování všeobecně závazných pravidel, ale zároveň jsme si jako suverénní země vědomi svých kvalit. Když tohle ukážeme silným hráčům, a občas dokonce zatlačíme, věřte, že pro ně budeme respektovanější partner. Jakmile ten velký ale ucítí, že před ním stále couváte, jde po vás, až vás schramstne, to je jako v džungli.

Hovořil jste o tom v podobném stylu i na pondělní schůzce s prezidentem Zemanem?
Šlo o přátelskou diskusi, během níž jsme se shodli, že bychom neměli mít předsudky vůči žádné zemi a měli bychom mít odpovídající sebevědomí směrem k USA, Rusku i Číně a dopředu nesortýrovat, kdo je lepší a kdo horší, chovat se pragmaticky.

Ekonomická diplomacie ve vašem podání tedy bude kopírovat prezidentovo přesvědčení, že předem se nemá vylučovat nikdo?
Pokud to není absolutní extrém, tak se domnívám, že bychom měli mít nadhled. Naše poučování zbytku světa není namístě. Měli bychom se snažit vcítit do obyvatel té které země, jejich vidění světa. My žijeme desítky let v exkluzivním prostředí, bohatém a plně demokratickém, Evropa patří k nejvyspělejším zónám světa. V jiných regionech lidé vnímají odlišně to, co je ohrožuje, mají jiný hodnotový systém. Neměli bychom jim vnucovat svůj pohled a respektovat ten jejich. Pochopitelně je nutné se ozvat, když se kdekoli děje něco, co je za hranou. A to si musíme přesně definovat.

Navštívil jste po boku premiéra Babiše Bílý dům, kde jste hovořili se špičkou americké administrativy včetně prezidenta Trumpa. Neměl jste pocit, že jeho tlak na vyšší výdaje na obranu je veden hlavně snahou vnutit nám americké zbrojní systémy za desítky miliard korun?
Jistou roli to hrát může, ale nemyslím, že jde jen o obchod. Zkusme se na chvíli vžít do role běžného Američana. Ví, že nejvyšší výdaje jeho státu jdou do NATO, které není bezpečnostním deštníkem jen pro USA, ale pro celou západní Evropu. Přitom příspěvek evropských členů NATO je v porovnání s americkým marginální.

A co americký občan zjistí, když se podívá na největší výdaje Evropské unie? Že jdou na překlady, protože tady hovoříme 24 jazyky ve 28 zemích. A řekne si, že on si snižuje životní komfort, aby chránil evropské země, zatímco jejich největší náklady jdou na překlady, neboť nejsou schopny se domluvit mezi sebou. V takové situaci se dost špatně vysvětluje, že nechceme plnit závazek vydávat dvě procenta na armádu.

Čili závazek plnit, ale trvat na tom, že si vybereme, od koho zbraně koupíme?
Jsme součástí Severoatlantické aliance, takže bychom měli svoje závazky dodržovat, což neznamená, že se máme dostat pod obchodní tlak a nakupovat jen od toho či onoho. To je otázka nabídky a poptávky, cena hraje klíčovou roli. Když jsme jednali s prezidentem Trumpem, ptal se, jestli nám nevadí, že Německo platí miliardy eur za ruský plyn. Pan premiér Babiš mu řekl, že to není jen otázka spojenectví, ale také ceny. Když bude americký zkapalněný plyn konkurenceschopný, jistě bude mít šanci.

Tomu asi bývalý podnikatel Trump rozuměl?
Tomu okamžitě porozuměl velmi dobře, vnímal to, neprotestoval, testoval terén, zjistil názor a řekl ok, jdeme dál.

Jako dlouholetý podnikatel se ve vládě asi zařadíte po bok pravicově smýšlejících ministrů. Nevadí vám spojenectví s ČSSD a podporou KSČM?
Dělení na pravici a levici už nemá příliš velký smysl. Nežijeme v období studené války. Zeptejte se v Americe, Francii či Německu, co je levice a pravice. Zejména mladší lidé společnost už takhle nevnímají, je třeba se na to dívat úhlem pohledu roku 2019. Složení koaliční vlády ANO a ČSSD je výsledek pragmatického rozhodnutí.

Ve volbách fatálně zvítězilo ANO, levicové strany měly relativně malý zisk, takže bylo nabíledni, že existovala možnost vytvořit pravicovější blok, což se nakonec nestalo. Tím se otevřela šance pro ČSSD, která do toho byla ochotna jít. A sociální demokraté se nechovají nevypočitatelně. Dělají to, co tvrdili před volbami. Nelze od nich očekávat extra propodnikatelsky laděnou politiku.

Není to ale jen věc podnikatelů. Z mého pohledu se v době, kdy ekonomika už nejede tak jako dřív, utrácí příliš. Měli bychom být obezřetnější a navázat na úžasně úspěšné roky, kdy se nám podařilo stlačit rozpočet na nulu, stáhnout dluh, dostat se co do ekonomické výkonnosti do čela EU. To nebude lehké obhájit, protože dojít na špičku je věc jedna a udržet se tam druhá. Přesto si myslím, že není důvod mít parte v kapse, je ale třeba uvědomit si aktuální stav, všichni musejí trochu víc šetřit a současně přidat na výkonnosti. Jiná cesta není.

Kdo je doc. Ing. Karel Havlíček, Ph.D., MBA
Narodil se 16. srpna 1969. Vystudoval Stavební fakultu ČVUT, doktorské studium oboru management a ekonomika dokončil v roce 2004 na Fakultě podnikohospodářské VŠE v Praze. Tamtéž se na Fakultě financí a účetnictví v roce 2014 habilitoval na docenta.

V letech 1991 až 2001 byl šéfem firmy Elcom. Poté pracoval na pozici obchodního ředitele firmy Sindat, v roce 2007 se stal jejím generálním ředitelem a od roku 2015 je jejím majoritním vlastníkem s podílem 58 procent. Tohoto i dalších podílů ve firmách se nyní vzdal. Od roku 2010 je předsedou Asociace malých a středních podniků a živnostníků ČR, loni se stal místopředsedou vládní Rady pro výzkum, vývoj a inovace.

Je děkanem Fakulty ekonomických studií Vysoké školy finanční a správní a garantuje studijní program Ekonomika a management. Zároveň je autorem několika odborných publikací, hovoří anglicky, německy, rusky a španělsky, částečně francouzsky a čínsky.