Už v předvečer 1. května se v bytě přerovského lékaře Jaroslava Havla sešli představitelé místního odboje, kteří ustavili Revoluční okresní národní výbor. Ten měl zastřešit připravované povstání a zkoordinovat vzájemně postup různých odbojových a partyzánských skupin. Do jeho čela se postavil Bohuslav Šída, velitel vojenské odbojové skupiny Viktor.

Svou pohotovost zostřila i První československá partyzánská brigáda operující v okolí. Samotné povstání však vypuklo 1. května nezávisle na těchto složkách a k jeho spontánnímu propuknutí přispěl jeden neblahý omyl.

Zavládl zmatek

Místní rozhlas odvysílal 1. května v ranních hodinách zprávu, že Německo kapitulovalo, provolal slávu Československé republice a vyzval občany města, aby se shromáždili na náměstí před radnicí (dnes Náměstí TGM). Není zcela zřejmé, kde se zvěst o kapitulaci vzala. Podle některých místních občanů mělo jít o zkreslení informace ze zahraničního vysílání, že někde kapitulovalo větší německé uskupení. Mohlo však jít také o ohlas sebevraždy Adolfa Hitlera, který se 30. dubna zastřelil v dobývaném Berlíně. V každém případě se nepravdivá, ale neobyčejně nadějně znějící novina rozletěla po městě jako lavina.

Nastalo chaotické dění, nad nímž se nepodařilo žádné straně převzít plnou kontrolu. Nepodařilo se to ani partyzánům, kteří byli na popud partyzánského velitele majora Zapletala od rána sváženi do města z okolních obcí, aby obsadili příjezdové cesty do Přerova a odzbrojili německé a maďarské vojáky procházející městem. Právě v době, kdy čtyřčlenná skupina odbojářů v čele se Zapletalem jednala s okresním hejtmanem Krautem, se zpráva o kapitulaci rozběhla po městě.

Lidé vyrazili do ulic s trikolórami a vlaječkami, československé a sovětské vlajky se začaly objevovat také na domech. Z oken místních úřadů a institucí začaly padat na ulice Hitlerovy busty a oficiální podobizny, které braly okamžitě za své pod nohama hlučícího davu. Desítky lidí začaly svrhávat vývěsní štíty a zamalovávat německé a německo-české nápisy. Jeden odvážlivec dokonce popadl vlajku a vyvěsil ji až na 84 metrů vysoký elektrárenský komín. 

Přerovské Dolní náměstí se zaplnilo demonstrujícími lidmi a k radnici zamířily další delegace, složené zejména z představitelů předválečných politických stran. Okresní hejtman ustoupil a předal úřad těmto skupinám. Na radnici ale vznikl zmatek, protože různorodé skupiny se nemohly hned dohodnout na rozdělení funkcí.

K tomuto zmatku přispělo také to, že kromě Revolučního okresního národního výboru, založeného 30. dubna večer, vznikl v Přerově i Revoluční místní národní výbor, jenž byl ustaven 1. dubna dopoledne a do jehož čela se postavil profesor přerovského gymnázia Jan Machovec. Oba tyto orgány se pokoušely domluvit s německou posádkou ve městě kapitulaci, ale dění se jim vymklo z rukou.

Počáteční váhání Němců přerostlo v boj

Z přerovského nádraží měl být to ráno vypraven do Olomouce vlak přeplněný německými vojáky a německými železničními zaměstnanci, ale nikam neodjel, protože revoltující železničáři odpojili lokomotivu a vyslali ji do Olomouce samotnou, ozdobenou československými vlajkami, s úkolem informovat všechny stanice o konci války. Němečtí vojáci byli odzbrojeni a jejich zbraně připadly železničářům.

Odzbrojeny byly i hlídky v místní vojenské telefonní centrále Schörnerovy armády "Anně Maria", kterou pak odbojáři vyřadili z provozu. Celkem ve městě odevzdalo své zbraně asi 300 německých vojáků. Zdálo se, že úspěchu povstání nic nestojí v cestě.

Německé jednotky se ale brzy vzpamatovaly. Kolem jedné odpoledne dorazila z přerovského letiště do centra města vojenská pohotovost wehrmachtu vybavená protileteckými kulomety, která obsadila prostor před pivovarem. V té době už na některých místech ve městě vypukl otevřený boj. Prvním padlým byl zřejmě Oldřich Ondrášek, smrtelně raněný v jedné ze spontánních přestřelek v centru města. Jeho tělo bylo přineseno na radnici. Střílet se začalo také ve čtvrti Šířava, kde se němečtí vojáci směřující z města střetli s partyzány. 

Opravdová bitva se rozhořela na levém přednádraží, kde se železničáři podpoření partyzány z Lověšic pokusili zmocnit německého stavebního vlaku, tzv. Bauzugu. Jeho posádka se s ním pokusila ujet směrem k hlavnímu nádraží a přitom narazila do dalších vagonů. Vlak začal hořet a mezi železničáři a německými útvary vypukl sveřepý boj. 

Bojovalo se také o barikádu, jež vyrostla na Tyršově mostě, a menší přestřelka se strhla i u přerovské vily Mignon, kde se odbojáři pokusili zastavit osobní automobil z místní továrny Optikotechna, kterou už mezitím obsadili Němci.

Situace se pro občany města výrazně zhoršila. Zatímco dopoledne to vypadalo, že bez problémů získají město do svých rukou, teď na všech stranách přibývalo ozbrojených a nebezpečných Němců, neváhajících zabíjet. Když od Olomouce dorazily do města esesácké posily, bylo zřejmé, že je s nečekaným povstáním konec. 

Esesáci kolem čtvrté obklíčili radnici a současně začali obsazovat všechny strategické body ve městě. Na radnici zatkli profesora Machovce coby předsedu revolučního národního výboru, ostatní zadržené muže kolem půl šesté propustili. V podvečer se pozornost německých vojáků soustředila na přednádraží, kde se stále ještě bránili bojující povstalci. Německá přesila je však vytlačila. Asi 24 povstalcům pod vedením Arnošta Chrastiny se nakonec podařilo ustoupit do Dobrčic, čímž všechny ozbrojené akce na území Přerova skončily. Město opět ovládli Němci.

Frank nařídil krvavou odvetu

Za nezdařený "puč" se okupační moc krvavě pomstila. Nad městem bylo vyhlášeno stanné právo a začalo zatýkání, mučení a příprava hromadné popravy zajatých povstalců.

Vojska SS zatkla celkem 21 přerovských občanů, kteří byli po celonočním surovém výslechu odvezeni 2. května na střelnici v Olomouci-Lazcích a zastřeleni. O hromadné popravě (a o navýšení počtu exekuovaných) rozhodl údajně osobně K. H. Frank, jemuž se zdála prvotní německá odplata příliš slabá.

"Když se (Frank) ptal telefonicky šéfa přerovského gestapa, kolik lidí bylo zadrženo v souvislosti s pučem, rozzuřil se: Jen šestnáct? To je skandál. Načež spílal a vytýkal gestapu neschopnost udržet v Přerově pořádek," uvedla ve svém svědectví, které před pěti lety připomněl Přerovský deník, někdejší zaměstnankyně telefonní ústředny Ludmila Koplíková.

Povstání bylo potlačeno, byl to však jeden z posledních smrtelných záchvěvů hroutící se okupační správy, jež se nechtěla vzdát moci nad ovládanou zemí bezbolestně. Neměla však žádnou naději se udržet. Souběžně s postupem sovětských a dalších vojsk českým územím se bouřila další a další města, až nakonec nebylo místa, které by Němci drželi pod kontrolou. Týden po potlačení přerovského povstání slavila celá republika osvobození. Slavil i Přerov, kde se 8. května ráno opět zaplnilo náměstí a ruský velitel přečetl shromážděným obyvatelům prohlášení o bezpodmínečné kapitulaci Německa a o ukončení druhé světové války. Byl to šťastný den, ale radost z něj kalila vzpomínka na mrtvé.