Kliknutím zvětšíteProjekt Hnízdo, který realizuje Armáda spásy, má na starosti pomoc ukrajinským dětem bez doprovodu. V pražském centru se sbíhají osudy mladých klientů z celé republiky.
„Dostávají se k nám z různých měst a krajů. Je jedno, jestli dostaly vízum v Brně nebo Hradci Králové. Jejich osudy jsou různé, ale nemůžeme o nich blíže hovořit,“ vysvětluje Alina Sivak, vedoucí přímé péče projektu Hnízdo.
Podle ní většinu nezletilých dětí bez rodičů s sebou vzali rodinní přátelé. Museli podepsat čestné prohlášení, aby děti mohly dostat vízum.
„Ale tím pro ně opatrovnictví skončilo. Než se dostanou k nám, tak jsou bůhvíkde, často na ubytovnách. Měli jsme případy mladistvých, kterým někdo slíbil práci a ubytování, ale po třech měsících jim nezaplatil ani korunu. Naštěstí se obrátili se na nás,“ dodává Alina Sivak.
Bez konkrétního jména a místa tak zůstane například příběh sedmnáctileté dívky, která sice do Česka přijela s maminkou, ale ta se musela záhy na Ukrajinu vrátit. Pracuje totiž v černobylské elektrárně. Na Armádu spásy se slečna obrátila až po měsících strávených v Česku. Nežádala o víc, než výpomoc s administrativou. To sociální pracovníky překvapilo.
„Kontaktovala nás kvůli vyřízení dokumentů, ale nehledala bydlení ani nechtěla nic dalšího. Zprvu jsme se snažili, aby k nám vůbec přišla, věděli jsme podle způsobu komunikace, že je něco v nepořádku,“ vzpomíná Alina Sivak.
Dívka nakonec dorazila na pohovor. Od možností při jednání s bankou nebo s pracovním úřadem se konzultace stáčela k osobnímu životu. Z dalšího hovoru vyplynula v konkrétních obrysech její složitá situace.
„Zjistili jsme, že žila na ubytovně v příšerných podmínkách. Teprve následně jsme pochopili, že si myslí, že město, ze kterého utekla, je málo bombardované. Měla psychický blok kvůli tomu, že předpokládala, že proto nemá na nic nárok. Promluvili jsme si, bylo to hodně emocionální a nakonec se rozhodla, že naši pomoc využije a bude u nás. Teď už umí skvěle česky, podala si přihlášky na vysoké školy a všechno je fajn,“ konstatuje Sivak a od příběhu se šťastným koncem se vrací do reality.
„Psychická traumata mají všechny tyto děti. Někdo si to uvědomuje víc, jiný méně. U kluků je problém s tím, že nechtějí studovat, ale pracovat, aby pomohli zabezpečit rodinu, která zůstala doma. Motivujeme je k tomu, aby studovali, ale zároveň chápeme, že se chtějí pomoci blízkým. Práce je teď na Ukrajině málo a spousta klientů tam má ještě mladší sourozence a tím víc mají potřebu být hlavou rodiny.“
Podle projektu Hnízdo jsou v republice tisíce dětí a mladistvých bez doprovodu. Data organizace UNICEF uvádějí, že jich jsou tři a půl tisíce. Armáda spásy se věnuje i takzvanému on line terénu. Potenciální klienty se snaží oslovit na sociálních sítích.
„Ti k nám sice třeba nepřijdou, ale komunikujeme s nimi a nyní jich jsou asi dvě stovky. Obracejí se na nás sami. Spousta dalších dětí o nás vůbec neví, anebo se bojí, že by skončili v dětském domově. Jsme připravení jim s čímkoli pomoci,“ vzkazuje Sivak.
Organizace zabývající se podporou uprchlíků z Ukrajiny v Královéhradeckém a Pardubickém kraji často nemají o nezletilých bez doprovodu přehled. Mnohdy totiž o pomoc nestojí do doby, než se dostanou do problémů.
„S dětmi samozřejmě pracujeme, ale pokud vím, tak nezletilým bez doprovodu se v Hradci žádná organizace nevěnuje. Ono jich je tady velmi málo a pokud se objevili, většinou se nakonec našel nějaký příbuzný nebo známý, který jim byl ustanoven za opatrovníka,“ říká vedoucí integračního centra pro cizince Oblastní charity Hradec Králové Jan Kočí.
O početnou skupinu Ukrajinců od kojenců po důchodce se stará i vrchlabská Diakonie. Koordinátorka Kristýna Baše si pochvaluje, že řada středoškoláků se bezvadně naučila češtinu a je i v cizím prostředí úspěšná, ovšem všichni jsou u nás s rodinami. O mladistvých bez doprovodu hovoří jako o nejzranitelnější skupině uprchlíků. Zkušenosti s nimi však ani v Podkrkonoší nemají. „Je velmi těžké se k nim vůbec dostat. Vím pouze to, že často dělají školu on line. Společným rysem je, že se chtějí vrátit domů a často se ani nechtějí učit česky. Když nás sami nekontaktují nebo na ně někdo neupozorní, žijí úplně mimo systém. Nikdo nemá páky je k něčemu nutit,“ krčí rameny.
„K nám se nikdo takový nedostal. Takže jsme ani neřešili, kam je posílat dál a podobně,“ potvrzuje podobnou zkušenost Lucie Poláčková z Oblastní charity Trutnov.
Pardubická charita se měsíce podílela na činnosti tamního Krajského asistenčního centra pomoci Ukrajině (KACPU) a podle její ředitelky Marie Hubálkové byla práce s uprchlíky zejména zpočátku velmi dojemná. „Měli jsme tu i příběh, kdy čtrnáctiletý kluk utekl z Ukrajiny vlakem a ocitnul se tady sám. Co se s takovými dětmi dělo dál, to už nevíme,“ konstatuje a postřeh přidává i její kolega Miloš Lášek.
„Na KACPU jsme měli i 800 lidí za den. Stalo se, že z nádraží zavolali hasiči, že tam mají kluka, který neví, kde je jeho maminka a za chvíli nám ho přivezou. V takových případech jsme volali sociální pracovníky, ti si to převzali, a kluk byl pryč. Ty případy pro nás nemají návaznost,“ povzdechne si.
7
Čtenář reportér
Kondice
Dům a zahrada
Kafe
iReceptář
TN.cz
