Aktuální statistiku nedokázalo sestavit ani vedení ministerstva zemědělství, ani část krajských úřadů, na které mluvčí resortu redakci odkázala. „My tato data opravdu neevidujeme,“ odpověděla mluvčí Plzeňského kraje Eva Mertlová.

Její kolega z Pardubického kraje zase spočítal, že by se mělo v regionu pohybovat kolem 34 lvů a 74 pum. „Což je ale samozřejmě nesmysl. Jde o pouhý počet záznamů o zvířatech, která naším krajem někdy v minulosti prošla. Bohužel už nedokážeme dohledat, která z nich tady stále žijí a která se přesunula jinam nebo uhynula. Chovatelé nám často změnu nenahlásí, ačkoliv jim to zákon ukládá,“ vysvětluje nepořádek v datech Petr Šilař. Infografika

Rozmístění šelem ovšem nedala dohromady ani Státní veterinární správa – tedy úřad, který má nakládání se zvířaty v těchto chovech kontrolovat. „Požadovaný počet šelem po krajích nemáme k dispozici,“ odpověděl na dotaz mluvčí úřadu Petr Vorlíček.

VZÁCNÁ A NEBEZPEČNÁ

Chov lvů a tygrů přitom podléhá přísným pravidlům, a to ze dvou důvodů: jednak jde o vzácná zvířata, která jsou ohrožena vyhubením, takže je chrání mezinárodní úmluva. Šelmy navíc mohou být obyvatelstvu nebezpečné – například pokud utečou z výběhu, jako se to nedávno stalo v Bioparku Štít na Hradecku. Dva dospělí lvi a jeden tygr tam minulý měsíc zlomili pojistku u přepravního boxu a vydali se na krátkou procházku. Na místě musela zasahovat policie spolu s veterináři.

Vedení resortů zemědělství a životního prostředí už proto chystají změny. „Do budoucna by se neměly velké kočky mimo zoo chovat,“ potvrdil ministr zemědělství Miroslav Toman (ČSSD).

Vylepší se také evidence zvířat. Na tom už pracují zaměstnanci České inspekce životního prostředí. Zahájili unikátní program, v rámci kterého sestavují databanku tygří DNA. „Sbíráme genetické vzorky tygrů a porovnáváme je mezi sebou. Oslovujeme nejenom české zoo a chovatele, ale také ty zahraniční. Díky tomu bude časem přesně dohledatelné, jaký tygr kde žije a z jaké pochází vývojové linie,“ popisuje inspektorka úřadu Dominika Formanová.

Dnešní praxe je taková, že chovatel musí kraji zvířata nahlásit. Úřad informaci vloží do centrálního registru CITES. Hlásit by se měla i jakákoliv změna v chovu. Jak ovšem z průzkum vyplývá, řada lidí to nedělá.