U Chaty Maxe Švabinského na Kozlově v nadmořské výšce 601 metrů nad mořem se ve sněhu krčí asi dvacet osm stanů. V tábořišti hoří několik ohňů, sem tam zavoní guláš z konzervy nebo buřty. Šedesát táborníků přijelo z Litomyšle, Beskyd, Ostravy i Polska. Mladí, staří, všichni mají jedno jedno společné. Mají rádi kempování na sněhu.

„Kdo chce tábořit v zimě, musí tomu propadnout. Člověk to musí mít pod kůží. Dnes jsou kvalitní spacáky i stany, chce to spacák do minus 25, pak je možné spát jenom v tričku a trenkách, i když mrzne,“ říká František Uma, zakladatel táboření na Kozlově. Sám začínal se zimním tábořením už před revolucí.

„Moje první oficiální táboření ale bylo v roce 1991 v Beskydech. Stan jsem měl bavlněný, když zmokl, měl člověk třikrát tak těžký batoh, když šel dolů. Nosili jsme vaťáky a když jsme se svlékli na noc do péřáku, tak jsme ráno museli nejdřív rozlámat zmrzlé oblečení,“ vzpomíná Uma. Před 25 lety bylo na Kozlově podobné počasí jako o víkendu, mráz a hodně sněhu. „Zažili jsme tady ale i roky na blátě. Největší mráz tu pamatuji při stanování asi minus 18 stupňů. Ale kdysi jsem tábořil i v minus 24. U ohně je ale vždycky hezky,“ uzavírá František Uma.

K táboření přivedl svého vnuka. Ten si na Kozlově postavil ve sněhu stan letos poprvé. A nezanedbal přípravu. „Chce to dobrou karimatku a spacák do minus 27. Vzal jsem si na sebe raději tři vrstvy. V noci teplota klesla k minus osmi, ale ve spacáku to bylo v pohodě. Tahle akce je o kamarádech, schází se tu dobrá parta,“ dodává Josef Toman z Litomyšle.