"Odešla máma tří dětí, babička vnoučat a pravnoučat, která vždycky říkala, že by to Hitler nepřežil, kdyby věděl, jak početnou a krásnou má nakonec rodinu," oznámil smutnou zprávu historik Vojtěch Kyncl.

Eva Lišková ještě před svou smrtí stačila promluvit do nové podoby parlamentu. Vyžádala si volební lístek a odvolila v domově sociálních služeb Hagibor, který provozuje Židovská obec v Praze. "Přála si změnu," komentoval to Vojtěch Kycl, který s Evou Liškovou pořádal deset let přednášky pro děti a mladé lidi, kterým poprvé veřejně vyprávěla své zážitky z nuceného přežívání v ghettu Terezín a šest měsíců živoření u pověstné osvětimské rampy nadohled od plynových komor a krematorií.

V roce 2014 se do Osvětimi vydali účastníci poznávacího zájezdu z Hlinska, celou cestu dokumentoval místní fotograf Radek Pavlík.

"S paní Liškovou jsme si tehdy povídali nejen o tom, co bylo, ale probrali jsme i dnešní konzumní život, který dnešní generace vede. Byla naší průvodkyní společně s Vojtěchem Kynclem a já nikdy nezapomenu na silný okamžik - sedla si kus podezdívky přesně v místě, kde v lágru pobývala. Utrhla z trávy nějakou rostlinku a řekla: takový kvítek a tolik je na něm lidského popela," řekl Radek Pavlík.

V národním památníku Ležáky se uskutečnilo setkání studentů z Čech, Německa a Švédska.
Studenti tří států se sešli v Ležákách

„Dokud nepřišel Hitler, nevěděli jsme, že jsme jiní," uvedla v jednom z rozhovorů Eva Lišková Poláková. Protože se narodila do židovské rodiny, ve třinácti letech se její život obrátil naruby. S rodiči a sestrou byla poslána nejdříve do Terezína, později byli transportováni do polského vyhlazovacího tábora Auschwitz-Birkenau (Osvětim), odkud se neměli vrátit. Jako zázrakem však peklo holokaustu přežila nejen ona, ale i sestra a maminka. Tatínek, který byl předsedou židovské obce v Luži, zemřel při pochodu smrti.

Kameny zmizelých jsou v Luži, rodišti Evy Liškové. Její rodina Polákových mezi nimi nechybí.Kameny zmizelých jsou v Luži, rodišti Evy Liškové. Její rodina Polákových mezi nimi nechybí.Zdroj: Tomáš Brokl"Před třemi týdny jsem jí ještě stihl promítnout sestřih svědectví, které budeme vysílat v novém památníku v Pardubicích a kde paní Eva vystupuje - a moc jí to sluší. Byla svědomitá, skromná a i přes válečné a poválečné útrapy věrná občanka této země a bojovnice za demokracii. Odešla přítelkyně a s ní i bolestivý kus historie, který ale nebude zapomenut," uzavřel Vojtěch Kyncl.

Rodinu Polákových od minulého měsíce v rodné Luži připomínají stolpersteiny, kameny zmizelých. Na dlažebních kostkách s mosazným povrchem jsou vyryta jejich jména.

Vzpomínky Evy Lišové Polákové:

Měli jsme poměrně velký dům, ve kterém měli rodiče obchod se smíšeným zbožím. Bydlela s námi ještě babička. Celá rodina se navštěvovala, jezdili jsme za příbuznými do Čáslavi a Proseče a za dědečkem do Jičína, který shodou okolností přežil Terezín a zemřel až v 96 letech.

Tatínek dělal starostu židovské obce v Luži. Vím, že se chodilo do synagogy a slavili jsme větší židovské svátky. Ale neměli jsme košer jídlo, držely se klasické svátky, Velikonoce, Vánoce. Až když přišel Hitler, začali jsme se s Židy, v Luži bylo asi 10 rodin, víc navštěvovat. Tatínek do té doby vedl velmi společenský život. Byl v Sokole, u hasičů, jezdil se sanitkou, pak se vším musel přestat.

Když začaly transporty, rodina maminčiny sestry, která měla dceru Milenu a syna Františka, se musela vystěhovat z Čáslavi. Zkrátka je vyhodili z baráku. Přistěhovali se k nám do Luže a bydleli u nás devět měsíců. To byly nádherné měsíce. Rodina byla pohromadě. Učil nás strejda Karel. Pak se ale museli odstěhovat do Prahy a šli třetím transportem do Lodže. Maminka jim poslala nějaké peníze. Oni nám odtud poslali korespondenční lístek s poděkováním a jejich podpisy, takže jsme věděli, že žijí. A pak přišel lístek jenom s třemi podpisy. Maminka tehdy řekla: „Máňa zemřela." A ono to tak bylo.

Před sedmi lety se uskutečnil poznávací zájezd do Osvětimi. Eva Lišková společně s historikem Vojtěchem Kynclem se stali průvodci hlinecké výpravy.Před sedmi lety se uskutečnil poznávací zájezd do Osvětimi. Eva Lišková společně s historikem Vojtěchem Kynclem se stali průvodci hlinecké výpravy.Zdroj: Radek Pavlík

V Terezíně se o nás staral muž mojí sestřenice Věry Munkové, který pracoval v bramborárně. Když se někdo dostal k jídlu, tak bylo tak říkajíc vyhráno. Tatínek pracoval v krematoriu, sestra jako ošetřovatelka a maminka, už nevím přesně, co dělala. I když tam byly štěnice, všude skákaly blechy, záchody byly pro sto lidí, hygiena strašná, ale pořád jsme zůstávali v Česku. Bydlela jsem s maminkou, sestrou a sestřenicí. Tatínek byl ubytován v kasárnách, ale každý den jsme se vídali. Z Terezína si toho ale moc nepamatuju, protože vzpomínky zakryla Osvětim.

Počáteční selekce se nám vyhnula. Všechny rodiny šly do jednoho lágru. Až zpětně jsme se dozvěděli, že jsme měli lepší podmínky oproti ostatním. Nerozumím tomu, co tím Němci zamýšleli, možná čekali Červený kříž. Muži bydleli v jiném bloku rodinného tábora BIIb, sestra byla taky zvlášť a já jsem zůstala s maminkou. Spolu jsme byly v dřevěných barácích, kde byly třípatrové kavalce. Na jednom lůžku, kam se normálně vejdou tak dva lidi, nás spalo třeba osm. Místa se uvolnila, jen když šli ostatní do plynu. Všude byl cítit zápach spálených těl a všude bylo neskutečné bahno. Často jsme museli stát nekonečně dlouhé apely, při kterých jsme se nemohli ani pohnout. S tatínkem jsme se viděli u latrín nebo u sprch. Pak jsme se dozvěděli, že i my půjdeme do půl roku do plynu. Stejně jako zářijový transport. Téměř 3800 lidí bylo během jedné noci z 8. na 9. března 1944 zplynováno. Tehdy byl v táboře veliký kravál, štěkali psi, pískalo se a pak najednou nastalo ticho…