Není to žádná sranda psát každý týden fejetonek – a už vůbec ne na velikonoční téma. Zrovna mi volala kamarádka a říká, že se chystá s dětmi malovat vajíčka. Radši bych maloval ta vajíčka, než vymýšlel, co napsat. Ale povzbudila mě větou: víš, vajíčky bys potěšil jen pár lidí, fejetonkem potěšíš mnohem více srdíček. Jen aby… Uvidíme, zda se mi to podaří!
Název těchto svátků pochází od slov „veliká noc". Je veliká, protože na jejím konci přichází svítání a je to čas Ježíšova zmrtvýchvstání. Mnohým z vás to asi nic neříká. Vůbec to nikomu nevyčítám. Je to i nad moje chápání, prostě, jak se říká, rozum mi to nebere. Podívám se na to trošku jinak, takovým obecným, méně náboženským pohledem.
Nevím, jestli jste nad tím někdy přemýšleli, ale během dne toho naše oko vidí skutečně moc, ale ne zrovna daleko. To v noci toho moc kolem sebe nevidíme, ale vidíme mnohem dál. Jen si vezměte hvězdy na obloze. Během dne je neuvidíme, ale ony jsou od nás mnohem vzdálenější než slunce. Potřebujeme někdy noc, abychom se mohli podívat dál. K tomu slouží Velikonoce.
Jediný hmatatelný důkaz, který dosvědčuje nám, křesťanům, že Ježíš vstal z mrtvých, je svědectví o prázdném hrobě. Zbožné ženy a jeho učedníci přišli k Ježíšově hrobu a našli ho prázdný. Kdybychom použili současnou terminologii, mohli bychom říct, že někdo tento hrob ze soboty na neděli „vytuneloval". Slovo „tunel" je nám dobře známé. Nejznámější je „tunel Blanka". Ale podobně bylo „vytunelováno" mnoho různých podniků, kampeliček, někomu byla možná kvůli jeho nerozvážnosti nebo naivitě „šmejdy" „vytunelována" jeho peněženka, a dokonce možná i bankovní účet. To všechno je nepříjemné, ale není to ještě úplná katastrofa. Není to konec světa. Mnohem horší je, když nám někdo „vytuneluje" nebo vyprázdní duši nebo srdce. Pak jsme jak prázdný hrob, do kterého se díváme a nad kterým stojíme a možná pláčeme. Podobáme se prázdnému hrobu, když v nás není láska, radost nebo víra. Ale ani to neznamená ještě konec nebo beznaděj. Potřebujeme občas pocítit žízeň, abychom si vychutnali vodu, hlad, abychom věděli, jak chutná chleba. Zimu, abychom si vážili tepla. Nemoci, abychom věděli, co je život. Bolesti, abychom znali cenu štěstí. Zradu, abychom více milovali. Opuštění, abychom si vážili blízkosti.
Z hrobu vede vždy cesta k životu. Také jsem měl za to, že něco dávno v mém životě zemřelo. Ale ono to po letech zmrtvýchvstalo! Přeji vám, ať ve vás vstane z mrtvých to, po čem jste už dávno přestali toužit, co jste přestali milovat, o čem jste přestali snít, nebo čemu jste přestali věřit. Potřebujeme umřít, abychom mohli žít, potřebujeme, aby v nás něco umřelo, aby se narodilo něco nového.
ZBIGNIEW CZENDLIK
