Ústí n. O. - V pátek večer bude ústecká Malá scéna patřit koncertu folkové kapely Fleret, formace, která působí na naší hudební scéně tři desetiletí, vydala šestnáct desek a odehrála přes tři tisíce koncertů.Velkým příznivcem  kapely, k níž  ho váží dlouholetá osobní přátelství, je Oušťák Milan Bureš. Firma Proplast, jejímž je spolumajitelem, patří mezi oficiální sponzory Fleretu.

Kdy a kde jste poprvé slyšel o Fleretu?
Od mládí jsem tíhl k muzice. Dříve se jezdilo na různé potlachy, čundry a vandry, ale my jsme byli takoví mastňáci,  jezdili jsme jen se spacákem a s kazeťákem. S kazeťákem hlavně proto, abychom si to všechno natočili. Podobné nahrávky byly tehdy nedostupné, nic se nevydávalo a desky vycházely jen vyvoleným. Muziku tohoto kalibru bylo prakticky nemožné sehnat. Proto jsme sedávali s kazeťákem vždy v první řadě a všechno si poctivě nahrávali a zaznamenávali. Výhodou bylo, že jsme na koncertě nemuseli být pořád ve střehu, že jsme si mohli kdykoli přitom pokecat, vypít, podřímnout a tak… A potom doma muziku znovu vstřebat, naposlouchat, opět si připomenout a nasát atmosféru koncertu. Jak jsem jezdíval po festivalech a koncertech, tak si vzpomínám, že jsem se dostal na Valašský frgál do Vizovic, možná na první nebo druhý ročník. Tam jsem se s Fleretem setkal poprvé.

Co vás na vizovické partě nejvíc zaujalo? A proč jste se rozhodl ji podpořit?
Prima partička… Všichni chlapci, současní i bývalí – ty, které znám, jsou pohodáři, nad věcí, na nic si nehrají a vyzařuje z nich pozitivní energie. Proto jsem rád, že můžu být u toho, jak se písničky tvoří, vyrábí, a že i já jim v tom mohu nějak maličko pomoci. Vybavuji si také jeden koncert u nás, na Janouškově Ústí. Bylo to někdy počátkem devadesátých let. Kluci hráli na fotbalovém stadionu v Ústí na takovém provizorním pódiu, které bylo ze tří stran zakryto vlnovým plechem. To byla ještě doba Nedvědů, Brontosaurů, Žalmanů a jim podobných. Flereti byli výjimeční v tom, že v té době přibrali do kapely bicí a podstatně muziku přitvrdili. Bicí, to bylo ve folku něco neobvyklého. No a jak spustili v té plechové boudě, mnoha lidem se to nezdálo. Pamatuji si, že končili písničkou Eště nejsme po večeři, kde se na konci zpívá: „Nic nám tu nedajů, eště sa řehců, rači sa spakujem, tady nás nechců." Dosud nevím, zda zahráli tuto trefnou píseň záměrně na reakci publika, nebo byl playlist takto sestaven. Skvělé bylo, že ani tato událost kapelu neodradila a že už v té době byli prozíraví a předurčili směr, kterým se jejich folk bude ubírat a stále ubírá. Už i to je jeden z důvodů, proč je podpořit.

V čem je pro vás Fleret odlišný od ostatních kapel a co je jeho charakteristickým rysem?
Úžasná muzika s úžasnými texty ve valaštině, kterou si já, coby Čecháček, bez pomoci valašského slovníku, musím poslechnout víckrát. Díky tomu se mi texty jak sólově, tak i sborově zpívané, umocněné perfektní muzikou, dostávají hluboko pod kůži. Většina písní je ze života, to jest o dobrém jídle, dobrém pití a dobré zábavě. Hlavně nejsou o politice ani o práci, a tak z nich nebolí ruce a nejsou mozoly.

Jaká je vaše neoblíbenější písnička Fleretu?
Těžko vybírat, všechny jsou pěkné. Když si tak listuji v paměti a promítám tu celou škálu písniček, rád bych vyzdvihl Vlezlou píseň s poučným textem a pravdivé Vizovice. Pokud bych však musel vybrat pouze jednu, vybral bych si pro mě nejoblíbenější a nejhezčí, Večer křupavých srdíček. Moc pěkná je i písnička Hlava XXII. Slyšel jsem ji sice jen jednou ve Vizovicích na Valašském frgále, zato ji mám v textové podobě ve zpěvníku, který byl k tomuto festivalu vydán. Bohužel si nepamatuji, ve kterém roce to bylo. Písnička snad ani nebyla vydaná na žádném hudebním nosiči, a proto bych se i tímto chtěl přimluvit o její oprášení a vydání.

Vydáno s použitím textu
z knihy Fleret –  Umělci na šňůře.