Rádi přivítáme vaše další příspěvky, které je možné posílat na e-mailovou adresu encyklopedie.VC@denik.cz.

Písmeno J (dokončení)

Jurkovič Dušan

Významný slovenský architekt (23. 8. 1868 v Myjavě –  21. 12. 1947 v Bratislavě) – mj. autor kolonád a lázeňských budov v Luhačovicích a dřevostavby Libušín na Pustevnách v Beskydech, která zcela vyhořela na začátku března – zanechal nezanedbatelnou stopu i ve východních Čechách. Jeho největším dílem byla rekonstrukce a úprava zámku v Novém Městě nad Metují (1908 – 1913), kterou mu zadali noví vlastníci, průmyslníci Josef a Cyril Bartoňové z Dobenína. Z tehdy zpustlého komplexu vytvořil reprezentativní sídlo, ve kterém zachoval všechny památkové hodnoty. Navrhl také originální zámeckou zahradu s dřevěnými stavbami. Další novoměstskou stavbou je Bartelmusova vila na Rezku – jde o jednoposchoďovou celodřevěnou stavbu na podezdívce z otesaného kamene. Práce na Novoměstsku a Náchodsku patřila do šťastného období života i tvorby Dušana Jurkoviče. Při práci na vile se sblížil s dcerou manželů Bartelmusových Boženou a v roce 1903 s ní uzavřel manželství.

Na zakázku bratří Bartoňů  Jurkovič v letech 1908 – 1909 adaptoval i mlýn Pekelec ve známém  údolí mezi Novým Městem nad Metují a Náchodem při Olešence, kde vznikla  útulná restaurace. Hned nato při Metuji vystavěl vodní pilu. I zde se mu podařilo skloubit rázovitost a účelnost stavby. Klub českých turistů mu zadal rekonstrukci Jiráskovy chaty na Dobrošově, která byla otevřena 30. 9. 1923.

V Jičíně Jurkovič postavil vilu pro dceru spisovatelky Boženy Němcové Doru či Bohdanku (vlastní křestní jméno Theodora Wilhelma Rozálie), která učila na zdejší dívčí obecné škole. Na domě, který najdete v ulici Maršála Koněva na Holínském předměstí, je opět patrný vliv secese, lidové a tradiční anglické architektury.

JUTA

Nosným výrobním programem největší české textilní společnosti se sídlem ve Dvoře Králové nad Labem jsou výrobky pro stavebnictví, například hydroizolační fólie a podstřešní membrány, a dále výrobky pro zemědělství a různý technický materiál. Podnik ve svých 14 závodech (Dvůr Králové, Úpice, Jaroměř, Bernartice, Višňová, Turnov, Přerov, Olomouc, Adamov) zaměstnává přes 2000 lidí.

Historie podniku sahá do druhé poloviny 19. století, kdy soukromé továrny ve Dvoře Králové vyráběly příze, tkaniny, pytle, vázací motouzy a lana z přírodních materiálů. V roce 1946 byl založen národní podnik Juta, továrny juty a konopí. V době největšího rozmachu měl až 34 závodů a provozoven. Kromě přírodních materiálu Juta začala zpracovávat i umělá vlákna. Po roce 1992 došlo k privatizaci. Je jednou  z mála textilních firem, které se daří, rozvíjí  se a prosazuje se v zahraničí.

V roce 2013 Juta zvedla  celkové tržby o čtyři procenta na rekordních 5,8 miliardy korun, letos čeká další růst tržeb na úroveň 6,2 miliardy korun. Exportem podnik loni získal 85 procent tržeb, jeho výrobky putovaly do 63 zemí celého světa. Největším odbytištěm jsou země Evropské unie, které odebraly zboží za 4,8 miliardy korun.

Juta uvažuje o výstavbě vlastní továrny v Rusku, kde by vyráběla například podstřešní fólie a membrány (na ZOH v Soči mj. dodala parozábrany pro hokejovou halu Bolšoj). Plánuje rovněž  zvýšit o více než třetinu produkci umělých trávníků, se kterou chce uspět  zejména na trzích v Africe a Asii; v České republice počítá s četnějšími dodávkami pro fotbal. Právě trávníky by měly být nejrychleji rostoucí výrobou, zatím se na celkových tržbách podílejí zhruba čtyřmi procenty.

Generálním ředitelem Juty je od roku 1989 ing. Jiří Hlavatý, který do podniku přišel v roce 1972 po absolvování VŠST Liberec. Prošel od dělnických profesí přes vedoucího provozu, vývojáře,  technologa až k vedoucímu provozu. Od roku 2007 je vlastníkem a Juta je rodinnou firmou. 4. 3. 2013 byl vyhlášen Podnikatelem roku 2013 České republiky a postoupil do celosvětového finále v Monte Carlu.

Písmeno K

Kačenka

Patronka Deštného je vládkyní Orlických hor a v pohádkách má dvě podoby –  buď jedívkou v prostém ustrojení, nebo  krásnou paní v nádherných šatech. Zatímco známý Rampušák vládne v zimě, Kačenka panuje v létě. Podle pověstí má své sídlo na Vrchmezí, ale zjevit se může na kterémkoli místě hor. Mnoho času prý také tráví ve své zahrádce, kterou pro ni postavil Krakonoš a přenesl sem mnoho krásných květů ze svých hor.

Václav Šplíchal v knize Kačenka z Orlických hor využil pověsti, že Kačenka pochází z prosté chaloupky uhlíře a z vůle zvířátek se stává jejich vládkyní. Josef Lukášek ve své sbírce pohádek z Orlických hor, obdobně jako spisovatel Alois Jirásek, představuje Kačenku jako dceru českého krále, která prchá před nechtěnými ženichy. Po překonání mnoha překážek spolkne v kouzelné noci právě vykvetlý květ zlatého kapradí, stává se tak nesmrtelnou a pohádkové bytosti ji přijímají jako vládkyni Orlických hor v pohádkovém i reálném světě.

Kačenka je spolu s Rampušákem ústřední postavou tradičního loučení se zimou. V centru Orlických hor Deštném se pořádá od šedesátých let minulého století vždy v půlce března. V pestrém karnevalovém programu pravidelně vystupují herci pražského divadla Ypsilon.

Kačer Jan

Herec a režisér pocházející z Holic. Svými aktivitami obohacuje české divadlo i film už více než padesát let. Jeho manželkou je Nina Divíšková, se kterou má tři dcery.

Jan Kačer se narodil 3. 10. 1936. V roce 1955 maturoval na  SPŠ keramické v Bechyni, později vystudoval režii na DAMU (1959). Po absolutoriu zamířil do Ostravy, kde se podílel na rozvoji Divadla Petra Bezruče. V roce 1965 se vrátil zpátky do Prahy a patřil k zakládajícím členům Činoherního klubu.

V době normalizace se mohl uplatnit jen omezeně. Po roce 1989 jeho umělecký význam vzrostl. Začal působit jako režisér i herec v Národním divadle.
Zahrál si například ve filmech Smrt si říká Engelchen (1963), Údolí včel (1967), Bolero (2004).

Kafemlejnek

Parní lokomotiva, která se objevovala na vedlejších tratích Rakouska-Uherska na přelomu 19. a 20. století. Dosahovala maximální rychlosti 40 km/h, byla vyráběna po dobu několika desítek let a u pozdějších Československých státních drah nesla označení 310.0. V současnosti jsou tyto lokomotivy jak mezi  neprovozními exponáty, tak i mezi  historickými stroji schopnými provozu.

Jeden z nejstarších Kafemlejnků vyrobený v roce 1879 a známý pod číslem 310.006 byl řadu let vystaven na konci prvního nástupiště hlavního nádraží v Hradci Králové. Po sejmutí z podstavce byl v roce 1989 opraven a zprovozněn, čímž získal primát nejstarší provozuschopné lokomotivy v republice. V čele nostalgických vlaků jsme ho mohli spatřit až do roku 2002, kdy byl odstaven a čeká na opravu v prostorách jaroměřského železničního muzea. Provozuschopným Kafemlejnkem, který je častým hostem na východočeských kolejích, je stroj 310.0134 udržovaný v Turnově. S touto lokomotivou vyrobenou v roce 1913 se můžeme setkat například v čele výletních vlaků provozovaných v letní sezoně v okolí Jaroměře nebo na tratích v Českém ráji.

A proč se této lokomotivě přezdívá Kafemlejnek? Prý kvůli charakteristické siluetě dané především typickým baňatým komínem.

Kafka Bohumil

Český sochař, který tvořil v duchu secese a symbolismu, se narodil 14. 2. 1878 v Nové Pace. Po absolvování sochařsko-kamenické školy v Hořicích v Podkrkonoší pokračoval v Praze v dalších studiích na Uměleckoprůmyslové škole u prof. Stanislava Suchardy a v letech 1898-1901 na Akademii výtvarných umění u J. V. Myslbeka. Od roku 1898 byl členem Spolku výtvarných umělců Mánes a v letech 1904–1908 žil a pracoval v Paříži.

Se svým učitelem Stanislavem Suchardou spolupracoval na pomníku Františka Palackého. Po Suchardově úmrtí v roce 1916 byl jmenován profesorem dekorativního sochařství na Uměleckoprůmyslové škole. V roce 1925 se stal profesorem sochařství na Akademii výtvarných umění. Vedle své volné tvorby vytvořil mnoho dekorativních prvků fasád, bust, soch a pomníků.

Jeho pomník Jana Žižky na Vítkově vznikal za pohnutých okolností v době okupace a byl po částech ukrýván. Teprve po válce, už po Kafkově smrti (24. 11. 1942 v Praze), došlo k jeho osazení. Socha váží 16,5 tuny, skládá se ze 120 bronzových částí a téměř 5000 šroubů. Byla odhalena ve výroční den bitvy na Vítkově 14. 7. 1950.  V letech 2010 a 2011 byla restaurována a patří mezi největší jezdecké sochy na světě.

Kalenský František

Akademický malíř, který se narodil 10. 2. 1945 ve Dvoře Králové nad Labem. Po studiu grafiky na Umělecko-průmyslové škole v Brně začal ilustrovat knihy pro nakladatelství Albatros a Lidovou demokracii, v rodném kraji se zabýval hlavně malbou a užitou grafikou.

Pracoval v Hradci Králové a později opět v Praze, kde si doplnil studia u význačného sochaře Jindřicha Vielguse, se kterým spolupracuje i výtvarně. Toto údobí ho ovlivnilo natolik, že paralelně s ostatní tvorbou začal tvořit polychromované figurální reliéfy a plastiky, kterým se věnuje dodnes.

V roce 1985 emigroval s rodinou do Rakouska, později přesídlil do USA. V této době vystavoval v Dánsku, Rakousku, Belgii a pochopitelně i v USA. Především v Seattlu ve státě Washington, kde se usadil. Na univerzitě získal titul Master Degree of Fine Art, což je ekvivalent titulu akademický malíř.

Po listopadu 1989 se vrátil do Československa. V posledních letech se věnuje arteterapii, tedy léčení výtvarným uměním. Jeho výtvarná díla jsou zastoupena v řadě českých i světových galerií. Jeho velkou inspirací jsou ženy.

KAN

Zkratka firmy Královéhradecká automobilka Nejedlý, která vyráběla vozy v Kuklenách v letech 1911 – 1914. Prvním byla jednoválcová voituretta (7 HP), pak došlo i na motory dvouválcové (11 HP)  a čtyřválcové (20 HP). Celkem šlo o čtyři typy aut – tři dvousedadlové a jeden čtyřsedadlový, jejichž cena se pohybovala v rozmezí 3500 – 5200 korun.  Jezdily maximální rychlostí 50 kilometrů za hodinu, vyznačovaly se nízkou spotřebou a spolehlivostí.

Jedním z jejich ocenění byla první cena za nejlepší výkon nejslabšího vozu s nejmenší spotřebou oleje při jízdě spolehlivosti Dolními Rakousy (1912). Největší oblibu měl typ LC z roku 1913. Zakrátko firma Aloise Nejedlého v Kuklenách zkrachovala, doplatila na problémy Obchodní banky, na které byla závislá.

Jediný dochovaný vůz této značky byl vystaven v květnu roku 2013 v hradecké Městské knihovně. Unikát zapůjčila dcera sběratele, který jej před lety zachránil.

Kantoři

Královéhradecká folková skupina patří k nejdéle nepřetržitě působícím hudebním seskupením u nás – vznikla v listopadu 1970. Její název vyplynul ze skutečnosti, že zakládajícími členy souboru byli začínající pedagogové. V prvním období se ve skupině vystřídali Jan Filip, Boris Ekrt, Zdeňka Ditrichová, Hana Hermanová, Petr Strach, Tomáš Uhlíř, Alena Nesládková, Jiří Pirner,  Renata Rulíšková a Eva Saidlová. O průvodní slovo jejich tehdejších koncertů se starali Petr Barták, Stanislava Šmelhausová, František Jansa a Bořivoj Tichý.  Skupina hraje lidové písně z celého světa, ve velké míře samozřejmě české a moravské.

Kantoři mají tři Porty ze sedmdesátých let – ze Sokolova (1972) mimořádné uznání poroty za objevnou dramaturgii a celkový hudební projev, z Českého Krumlova (1973) zvláštní uznání za osobitý přístup k bohatství lidové písně a z Olomouce (1977) Zlatou Portu za zásluhy o rozvoj československé folkové hudby. Dosud vydali jedenáct hudebních alb a tři DVD.

Jejich tvorba je známá i v zahraničí. Hráli  mj. v Německu, Polsku, Maďarsku, Rusku, Řecku, Španělsku, Portugalsku, Francii, Dánsku, Vietnamu, Švýcarsku a Itálii, ale také na Ukrajině, Maltě, Kubě a Kypru Vedle řady koncertů nahráli své písničky v rozhlase a v televizi.

Skupinu v současné době tvoří Jan Filip (skupině „šéfuje" od založení, tedy už 44 let!), Eva Černíková, Martina Vejrová a  Miloš Panchartek.