Rádi přivítáme vaše další příspěvky, které je možné posílat na e-mailovou adresu encyklopedie.VC@denik.cz.

Písmeno J (pokračování)

Jiráskovy sady

Hradecký městský park na soutoku Labe a Orlice, na jehož místě se kdysi nacházela rybářská čtvrť. V 19. století byl součástí vojenské pevnosti. Původně Důstojnický park nese od roku 1918 jméno českého spisovatele. Fungovala zde oblíbená letní restaurace, v zachovalém otevřeném altánu se dodnes konají promenádní koncert.

Park je známýsousoším Josefa Škody  Soutok Labe s Orlicí (foto), populární je trojúhelníkový parčík růží.  V roce 1935 byl do parku z východního Slovenska přestěhovaný dřevěný kostel svatého Mikuláše, v jehož vstupní části je Jiráskův památník.

Zvláštností je, že park je oplocený a uzamykatelný. Pěstuje se zde mnoho zajímavých stromů a keřů, zmiňme kaštanovník jedlý, lísku tureckou či kalinu Carlesovu a vzácné druhy dubu.

Jiráskovy skály

Pískovcové skalní útvary jsou součástí Adršpašsko-teplických skal a nacházejí se u osady Skály nedaleko Teplic nad Metují. Silnice a barokní zámeček je dělí na dvě části.

První skupina skal je soustředěna u Černého jezírka, kolem zříceniny středověkého hradu Skály (dříve také Kočičí hrad). Hrad byl vystavěn přímo v části skalního města a okolní útvary se staly součástí opevnění. Dodnes zde můžete vidět zbytkové části zdiva, místnosti vysekané ve skalních blocích, a schody tesané přímo do skály. Z vrcholu je krásná vyhlídka na stolovou horu Ostaš, Polici nad Metují, polské Góry Stolowe i na Orlické hory. O hradu i osadě pod ním psal Alois Jirásek ve svých románech Skály a Skaláci. Druhé skalní uskupení se nachází okolo zalesněného kopce Čáp, který měří 786 metrů a je nejvyšším místem v této oblasti. Pohled z vrcholku kopce do krajiny však částečně omezují stromy. Oblast Jiráskových skal protíná množství značených turistických tras a cyklostezek, nabízí vynikající lezecké terény a nově zde byla otevřena naučná stezka Bischofstein – Jiráskovy skály.

Jirotka Zdeněk

Spisovatel a fejetonista se narodil 7. 1. 1911 v Ostravě. Nedokončil zde reálku, učil se zedníkem a v roce 1933 zakončil maturitou Vyšší průmyslovou školu stavitelskou v Hradci Králové. Byl důstojníkem z povolání a ministerským úředníkem. V roce 1940 začala jeho spolupráce s Lidovými  novinami. O dva roky později napsal humoristický román Saturnin, který měl obrovský čtenářský ohlas. Dočkal se více než třiceti vydání, řady baletních, divadelních  či filmových zpracování (např. v roce 1994 v režii Jiřího Věrčáka).

Po II. světové válce byl redaktorem Lidových novin, působil v humoristickém týdeníku Dikobraz (do roku 1971 zástupce šéfredaktora), byl redaktorem Československého rozhlasu a autorsky spolupracoval na rozhlasovém televizním seriálu Sedmilháři. Zemřel 11. 4. 2003 v Praze.

Jiřinkové slavnosti

Jejich tradici v České Skalici zahájilo v roce 1836 založení Jiřinkového spolku, který uspořádal velkou výstavu a sjezd pěstitelů jiřinek. Duší spolku byl místní farář, nadšený pěstitel a ovocnář František Hurdálek, který úroveň slavností pozvedl. Malé městečko se dostalo do širšího povědomí a stalo se významným centrem obrozeneckého dění. Na výstavu „podzimních růží" se sjížděli pěstitelé květin, přátelé i čeští vlastenci a obrozenci (Karel Rojek, Václav Kliment Klicpera, páter Josef Regner Havlovický, Bedřich Smetana nebo Ludovít Štúr). Slavnost vždy pokračovala odpolední hostinou a Jiřinkovým plesem navečer. V roce 1837 se královnou plesu stala čerstvě vdaná, tehdy ještě neznámá Božena Němcová. O deset let později František Hurdálek zemřel a skončily i Jiřinkové slavnosti. Byly obnoveny v polovině dvacátých let dvacátého století – v roce 1937 se konaly celostátní oslavy k jubilejnímu stému výročí. Tradici však znovu přerušila okupace a II. světová válka. Podruhé byly slavnosti obnoveny až v roce 1962 při příležitosti stého výročí úmrtí spisovatelky Boženy Němcové. Od té doby každoročně v září zaplní okolí bývalého Steidlerova hostince (nyní Muzeum Boženy Němcové) expozice sestavené z tisíců vysázených i řezaných pestrobarevných květů. Návštěvníci výstavy si zvolí nejkrásnější jiřinku a ta se pak stává symbolem slavností v následujícím roce. Výstavu květin vždy doplňuje bohatý kulturní program a týdenní oslavy vyvrcholí slavnostním Jiřinkovým plesem.

Jitro

Královéhradecký dětský pěvecký sbor založil v roce 1973 Josef Vrátil. Od roku 1977 stojí v jeho čele umělecký vedoucí a sbormistr Jiří Skopal, který se svým sborem již v roce 1979 zvítězil na národní soutěži dětských sborů v Olomouci (Zlatá palma) a úspěch zopakoval o rok později (Zlatý vavřín). Od 80. let Jitro pravidelně uskutečňuje turné v mnoha evropských státech (Belgie, Dánsko, Francie, Itálie, Lichtenštejnsko, Německo, Nizozemí, Rakousko, Řecko, Španělsko, Velká Británie) a je účastníkem mezinárodních soutěží, na kterých získalo celou řadu významných ocenění. Mezi největší úspěchy patří vítězství v Llangollenu (Wales, 1988), v Nantes (Francie, 1989), v Leccu (Itálie, 1990, 2010), v Neerpeltu (Belgie, 1996), v Olomouci (2003), v Pardubicích (2009) a tři zlaté medaile v Xiamen (Čína, 2006). Je nositelem cen Českého hudebního fondu za interpretační umění.

Od roku 1990 sbor uskutečnil dvanáct turné po Spojených státech amerických (New York, Houston, Boston, Dallas, Madison, Indianapolis, Cincinnati, Nashville, Washington, St. Louis, Kansas City, Milwaukee), pět po Japonsku (1993, 2001, 2004, 2007, 2010) a v roce 1993 koncertoval v Hongkongu.

Jitro pravidelně spolupracuje s rozhlasem, televizí, vydává hudební nosiče. Zpívá v něm přibližně 350 dětí mezi 5 až 19 lety navštěvujících několik oddělení (Broučci, Světlušky, Skřivánek A, Skřivánek B a Vlčí máky, Jitříčko). Sbormistry, kteří působí v přípravných odděleních Jitra, jsou Lucie Fárová, Miroslava Smolíková a Květoslava Skopalová. Hlavním korepetitorem Jitra je klavírista Michal Chrobák.

Pěvecký sbor má své sídlo ve „zpívajícím domečku" v Gayerových kasárnách. V roce 1997 vznikl ženský sbor JITRO, ze kterého se stal později sbor smíšený. Členy sboru se stávají absolventi dětského sboru, sbormistrem je Jan Fajfr.

John Jaromír

Spisovatel a novinář, ale také středoškolský a vysokoškolský profesor, výtvarný estetik a kritik se narodil 16. 4. 1882 v Klatovech jako Bohumil Markalous. Maturoval na gymnáziu v Chrudimi. Na přání otce odešel na  přírodovědnou fakultu v Praze, i když sám měl zájem o výtvarné umění a estetiku. Po úspěšném ukončení studia pokračoval na přírodovědné fakultě v Inns
brucku. V letech 1907 až 1914 působil na obchodní akademii v Praze, poté na obchodní akademii a gymnáziu v Kolíně, kam se přiženil. Jako středoškolský profesor přešel na dívčí lyceum a následně na gymnázium v Hradci Králové. Zde založil Palackého čítárnu, Měšťanskou besedu, psal do časopisů a novin. Bydlel v Havlíčkově ulici.

V roce 1915 z Hradce Králové narukoval do armády, na balkánské frontě však onemocněl a zbytek války sloužil ve vojenských nemocnicích jako správní důstojník. Od roku 1919 pracoval v Brně jako redaktor Lidových novin a učil zároveň na různých brněnských školách. Od roku 1925 působil v Praze na předsednictvu vlády, mj. založil i obrazový archiv České tiskové kanceláře a vedl propagační oddělení nakladatelství Orbis. O tři roky později odešel do důchodu. Od roku 1935 žil v Novém Městě nad Metují, pak ve Slatiňanech (1936 až 1946) – tady už společně se spisovatelkou Helenou Šmahelovou.

K jeho nejznámějším knihám patří Večery na slamníku, což jsou povídky z I. světové války. Královéhradecký pobyt zaznamenal v románu Narodil se či v prózách Výbušný zlotvor a Vojáček Hubáček.

Od roku 1946 až do své smrti 24. 4. 1952 v Jaroměři působil Jaromír John jako profesor obnovené Palackého university v Olomouci, kde založil katedru estetiky.

Joo Jaromír

Rodák z Rychnova nad Kněžnou (nar. 30. 8. 1955) se v mládí proslavil v cirkusové manéži, především při žonglování a provazochodectví. Je pokračovatelem rodinné tradice – patří k sedmé generaci. Působil ve Varieté Praha v Lucerně a v brněnském varieté Rozmarýn, své umění předváděl na festivalu na Kubě, hostoval v Mongolsku, Rusku a tehdejší NDR.

Po roce 1989 založil svůj vlastní podnik, jehož je jediným vlastníkem, čímž navázal na rodinnou historii (Cirkus Jadran, Cirkus Praga). Je ženatý s manželkou Marcelou, má dvě děti Patrika a Marcelu.

Od roku 1996 jezdí s programem jeho Cirkus Jo-Joo, který má od roku 2002 jako jediný v republice přidělenou známku Národní cirkus. Na návrh ministerstva kultury ji schválil Úřad průmyslového vlastnictví. Dnes můžeme  Jaromíra Joo vidět v manéži při žonglérských vystoupeních. Unikátní je výcvik leoparda, se kterým jako jediný v Evropě vystupuje pouze na vodítku bez ochranné klece.

Josefov

Rozsáhlý pevnostní komplex s podzemními chodbami v délce téměř 45 km byl postaven v letech 1780 až 1787 z podnětu císaře Josefa II. Měl sloužit k ochraně severních zemských hranic proti výbojnému Prusku, ubytovací kapacita vojáků a civilistů byla 12 000. Zároveň pevnost plnila funkci skladišť zbraní a střelného prachu a byly tu zásoby jídla.  Osmiúhelníkový tvar pevnosti s maximálním využitím terénu navrhl francouzský inženýr Claude Benoit Duhamel de Querlonde. Umístil ji na přírodní návrší vísky Ples v blízkosti soutoku řek Labe, Metuje a Úpy – řeky byly součástí obranného systému. V případě potřeby měly být zaplaveny rozsáhlé louky v okolí pevnosti, což mělo zpomalit postup vojsk. Materiál na stavbu byl dodáván ze širokého okolí. Cihly ke zdění hradeb se pálily nedaleko Jaroměře (dodnes se tam říká Na Cihelnách) a odhaduje se, že na výstavbu jich bylo použito okolo čtvrt miliardy. Dostavěná pevnost nakonec nebyla nikdy využita ve válce. K boji se sice důkladně připravila v roce 1866, avšak pruská vojska pevnost obešla a k rozhodující bitvě došlo na Chlumu u Hradce Králové. V roce 1888 byl Josefovu status pevnosti zrušen. Poté areál postupně využívali vojáci rakousko-uherské, československé i sovětské armády, některé objekty byly upravovány a přestavěny. Sloužily např. jako zajatecké či internační tábory, skladiště, část opevnění byla rozebrána a zdevastována.

Bastionová pevnost Josefov je dnes otevřena turistům. Prohlídková trasa zahrnuje podzemní chodby v délce 1 km, ubytovací kasematy, opevněné valy bastionu a lapidárium barokních soch Matyáše Bernarda Brauna. Na závěr prohlídky si návštěvníci mohou vyzkoušet, jaké to je jít podzemními chodbami úplně potmě.

Josefovské louky

Rezervace České ornitologické  společnosti v údolní nivě mezi starým a novým korytem řeky Metuje poblíž pevnosti Josefov.  Ornitologický park je první soukromou ptačí rezervací v České republice, která umožnila návrat vzácných mokřadních ptáků na zaplavované louky meandrující Metuje a poskytla jim dostatek možností k nalezení potravy a životního prostoru. Uměle vybudované tůně, staré zavlažovací a odvodňovací kanály a trvale podmáčené plochy nabízejí domov také vzácným obojživelníkům, chráněným plazům a řadě ohrožených druhů bezobratlých. Jedinečný projekt území zpřístupní také lidem a umožní jim poznávání přírody. Pro školní třídy jsou připraveny výukové programy a veřejnost se může do parku vypravit při pravidelně pořádaných vycházkách. Návštěvníkům bude sloužit malá terénní stanice, informační tabule a několik pozorovatelen a věží vzájemně propojených chodníky.

Juniorka

Mistrovství republiky starších dorostenců a dorostenek v tenisu se koná na kurtech LTC Pardubice Pod zámkem od roku 1926. První dva ročníky (1924, 1925) byly neoficiální, turnaje v letech 1928 a 1952 se konaly mimo Pardubice a do ročníkového sledu se nepočítají. V letošním roce se v tradičním srpnovém termínu uskuteční 87. ročník. Zajímavostí turnaje je, že vítězové svoje prvenství již nemohou obhajovat.

Nasazovacími pavouky turnajové obdoby prestižního mládežnického turnaje Orange Bowl v USA na Floridě prošli všichni významní domácí tenisté. V Pardubicích vyhrály pozdější světové jedničky Martina Navrátilová (1972) a Ivan Lendl (1976), wimbledonští vítězové Jaroslav Drobný (ten ale v barvách Egypta), Jan Kodeš (1964), Jana Novotná (1984) a Petra Kvitová (2006), první olympijský vítěz ze Soulu Miloslav Mečíř (1980), vítězka čtyř grandslamů a dvakrát poražená wimbledonská finalistka  Hana Mandlíková (1977), grandslamový vítěz z Austrálie Petr Korda (1984). Stejně tak i daviscupoví reprezentanti Jiří Hřebec, Tomáš Šmíd, Pavel Složil, Ctislav Doseděl a Bohdan Ulihrach. Ze současných v roce 2001 Tomáš Berdych. Juniorku však nikdy nevyhráli Radek Štěpánek, Lukáš Rosol, Jan Hájek či Lucie Šafářová.

Mezi vítězi se objevili i dva obojživelníci: hokejisté Vladimír Zábrodský (1941) – dvojnásobný mistr světa ze šampionátů v letech 1947 a 1949 a Jozef Golonka (1956) – kapitán naší reprezentace, která na ZOH 1968 v Grenoblu získala stříbrné medaile.