Erwin Kukuczka

„Dvacátého srpna 1968 odpoledne jsem byl propuštěn z nemocničního ošetřování a okamžitě jsem šel do Divadla Orfeus, ve kterém jsem hrál. A v tom pražském divadle jsme slavili můj návrat ´na svo- bodu´, že mohu zase hrát. Ta oslava se protáhla do druhé, třetí hodiny nad ránem. A já jsem spal v divadle. Překvapilo mě, když už kolem půl šesté přišel režisér Radim Vašinka se svou družkou a říkal:  ´vstávej, jsou tady Rusáci´.
Myslel jsem si, že si ze mě dělají legraci, že je to nějaká recese, tak jsem se obrátil na druhý bok. Ale pak jsem si všiml, že je jeho družka Stanislava Vránová uplakaná a že je pan Vašinka nezvykle vážný  a dojatý, a tak jsem vstal. Šli jsme okamžitě na Václavák a na Můstku jsem viděl od ´koně´ běžet Slováka s československou vlajkou, která byla hodně zkrvavená. A on pořád dokola křičel: ´bratia Češi, na tejto zástave je krv prvej obete tejto špinavej okupácie Československa…´ Šli jsme dál ke ´koni´ a tam už jsme viděli sovětské tanky.
Do paměti se mi ovšem nejvíc vryla událost, které jsem byl svědkem před budovou Československého rozhlasu. Byl jsem tam ve chvíli, kdy došlo k nerovnému střetu autobusu s tankem. Dodnes vidím ty vyjevené oči řidiče autobusu. Bylo to nejdřív, jako by si někdo hrál, malý tank s malým autobusem, ale pak člověku došlo, že je to něco hrozného, že jde o živé lidi. Ta událost byla, tuším, i na filmových záběrech. Pro mne to ovšem bylo něco, co jsem vnímal jako Boží řízení a jsem Pánu Bohu za to vděčný, měl jsem to, jak se říká, ´z první ruky´.  Na to se prostě nedá zapomenout.
V den letošního výročí okupace Československa budu opět u stejné budovy, tentokrát jako člen Rady Českého rozhlasu. Připomeneme si události z osmašedesátého roku a já budu rád, že se potkám s lidmi, kteří to tehdy prožívali podobně jako já."