Každý rok jsem pociťoval začátek školního roku jako značnou křivdu. Zdálo se mi, že čas o prázdninách ubíhá podstatně rychleji a že tedy by neměl být už začátek září, ale tak nanejvýš srpna. Nepamatuji ani žádného ultrašprta, který by se na začátek školního roku kdy těšil. Až potud tedy prožívá každý přechod z prázdnin do školy asi hodně podobně.
Rozdíly přicházejí po začátku školního roku. Školu a vzdělávání bych přirovnal bezmála k nutnosti dýchat. Také nemáte zvláštní požitek z toho, že musíte dýchat, a při výstupu do desátého  patra to může být i docela protivné. Ale člověk je už tak zařízen, že dýchat potřebuje, i tak, že se narodí se zcela prázdnou pamětí a musí se učit. Většina z nás nechce patřit ani mezi  stošedesátikilové, kteří  do  schodů nevyjdou, ani mezi nevzdělané, kteří budou horko těžko hledat v životě uplatnění. Podobně jako na cestě ke zdravému tělu i na cestě za vzděláním nás čeká řada překážek, falešných lákadel i léček a pastí.
V dnešní době zažíváme velikou inflaci vzdělání. To, že EU chce mít do roku 2030 dvě třetiny občanů s vysokoškolským vzděláním, se nedá samozřejmě zařídit jinak, než že se prudce zvýší počet vysokých škol i jejich posluchačů a stejně tak rapidně poklesne jejich úroveň. Naskýtá se otázka, zda má za takových okolností vůbec ještě smysl vysokou školu studovat a jakou má takové vzdělání hodnotu. Odpověď není podle mne zcela jednoznačná: Má smysl studovat pořádný obor a pořádnou vysokou školu. Co se týká „nepořádných" oborů a škol, je podstatně lépe se dobře vyučit, než špatně vystudovat. Je kontraproduktivní usilovat za každou cenu o co nejvyšší formální vzdělání!
Jsem s touto oblastí denně konfrontován , a  tak znám stav docela dobře. Silně přebývá absolventů podivných škol a nesrozumitelných oborů. Obvykle jsou humanitní (nazval bych je spíše pseudohumanitní). Dále přebývá absolventů oborů pro státní správu či – jak sami říkají –„něčeho s Evropskou unií". Neuplatnitelní absolventi se nezřídka vyznačují tím, že vystudovali takovéto podivné vysoké školy hned dvě najednou. O jejich náročnosti pak jistě netřeba mít přehnaně vysoké mínění. Naproti tomu se v praxi silně nedostává absolventů technických škol, a to od vyučených tovaryšů až po inženýry. Mohlo by se zdát, že pléduji za technické vzdělání. Je to pravda jen do jisté míry, neboť i zde platí, co pro výše uvedenou EU: Kvalitu kvantitou nenahradíš! Peripetie, které v praxi zažíváme s některými čerstvými inženýry, průmyslováky či tovaryši, by vydaly na tragikomický televizní seriál.
S každým vzděláním by měla  jít ruku v ruce také inteligenční úroveň absolventa – tedy jestli „na to má"  –  a také jeho morálka. Ne nadarmo Němci hovoří o „Fachidiotech", kterým je vyjma jejich uzoučkého oboru všechno šumafuk.
Mým přáním i doporučení tedy je, abyste se vyhnuli lákadlům i nášlapným minám neperspektivních zbytečných oborů a výšky škol. Abyste si volili úroveň vzdělání, na kterou máte a která vás bude později bavit. Neposuzujte vzdělání podle titulu, ale podle jeho užitečnosti, uplatnitelnosti a úrovně. Chápejte učitele jako svoje přátele, kteří svoji roli nemají v dnešní době kultu dítěte vůbec lehkou. Co se ve škole naučíte, nebudete muset později pracně dohánět v praxi. Nezapomínejte na všeobecné znalosti a morálku, při jejichž absenci, jak si všimli naši předkové již dávno, „Vůl zůstane volem, i kdyby sto let studoval!"

Kvido Štěpánek