Následuji svou průvodkyni, která mě za ruku a po hlase vede k mému místu. Nic jiného mi ani nezbývá. Poslepu nejsem schopná se v prostoru orientovat. „Kelímek s vodou máte na své desáté hodině,“ říká mi obsluha. Marně šmátrám. „Víc šikmo, směrem ke mně,“ radí mi. Má desátá hodina evidentně leží někde úplně jinde. Možná mám rozbitý ciferník.

Mám za úkol na stole nalézt talíř s plátky citronu, který si pak mám dát do pití. To už naštěstí není takový problém. Stolu se ale raději držím po celou dobu. „Jste odvážná? Dáte si u nás i koláč?“ ptá se má průvodkyně. Souhlasím. Ale není to zrovna nejlepší nápad, špičkou koláče se trefím leda tak do tváře. Ještě že mi nenabídla špagety.

S klapkami na očích následně zkouším složit obyčejnou dětskou skládanku. Ale nalézt poslepu dva tvary, které by do sebe pasovaly, a ještě nahmatat odpovídající prostor je pěkně těžké. Takže se urputně snažím nacpat čtverec do kolečka.

Pro velký úspěch pak mám s pomocí tabulky poznat slovo napsané Braillovým písmem. Po velkém úsilí (a dost dlouhé době) poznávám první písmenko – L. Mám tušení, co by to mohlo být za slovo. Když se ujistím, že druhé písmeno je E, už jsem přesvědčená, že mi na tabulku sestavili mé jméno, takže při porovnávání s abecedou jdu najisto. Jinak bych s tímto úkolem zápasila podstatně déle.

Když si sundávám klapky z očí, než se stihnu pořádně rozkoukat, už si jdu vyzkoušet takzvaného koně v obýváku, který vozíčkářům slouží při hipoterapii k posílení některých svalů. Snaha o udržení se na něm v nejvyšší rychlosti trochu připomíná rodeo.

A hned mě čeká další úkol – usednout na invalidní vozík. Jízda na něm už mi jde celkem obstojně. Do chvíle, než mě můj průvodce vyzve, ať jedu pozadu. V tu chvíli si se mnou vozík začne dělat, co chce. A moc se to neslučuje s tím, co chci já.

Největší problém nastává, když chci projet dveřmi, které se otevírají směrem ke mně. Jsou těžké a jakmile za ně zaberu, už se mnou jede celý vozík. Musím zkrátka počkat, než mi někdo otevře. Zpátky už je to o něco snazší, stejně ale na vozíku musím poskakovat, abych mohla projet. Jednou rukou totiž držím dveře a když řídím jen druhou rukou, okamžitě se začnu točit.

Potíže mám i s tím, že na spoustu věcí z vozíku nedosáhnu. Třeba na kelímek s kávou z automatu bych si víčko prostě nedala.

Z vozíku vstávám s úlevou – se stejnou, s jakou jsem si předtím sundávala klapky z očí. A plná obdivu k lidem, kteří i přes svůj handicap dokáží žít plnohodnotný život.