Za turistickými povinnostmi, ale ještě častěji za radostmi vyráží Karel Markvart z nenápadného Zajíčkova na Pelhřimovsku, který už pěknou řádku let stojí v čele Rady značení na ústředí Klubu českých turistů. O české turistice i cykloturistice ví tolik co málokdo. V posledních měsících se objevoval na veřejnosti hlavně v souvislosti s děním v Brdech, ale zasvěceně umí vyprávět i třeba o českých značkařích v Brazílii. A tvrdí, že ani moderní technologie, jako internet v mobilu či GPS český fenomén turistiky, v zahraničí obdivovaný,  nijak neohrozily.

Když se v posledních měsících hovořilo na téma turistických tras a značení, tak hlavně v souvislosti s Brdy, které opouštěla Armáda České republiky. Máte už Brdy vyřešené?
V současné době máme hotovou cílovou síť turistických tras, kterou bychom v Brdech chtěli vyznačit. Je to předběžně projednáno s vojenskými lesy a se správou chráněné krajinné oblasti, jednání budou ještě pokračovat. V tomto momentě je stav takový, že je přístupná zatím zhruba třetina toho bývalého vojenského újezdu, a tam budeme letos malovat turistické značky. Tak jak bude letos a v roce 2017 postupovat pyrotechnická očista, tak se bude to nepřístupné území postupně zmenšovat a budeme malovat další značky. Takže letos do konce května nebo června by měla být vyznačena síť turistických značek na vrchol Praha, k jednomu z Padrťských rybníků a samozřejmě na Třemošnou, na zříceninu hradu Valdek.

Turistická sezona začíná pro turisty s příchodem jara. Platí to i pro značkaře?
Ne, značkařům začíná sezona později. S nástupem jara zahajujeme takovou tu klasickou pěší turistickou sezonu, dříve se tomu říkalo Sto jarních kilometrů, někde tyto akce stále přetrvaly. Značkaři ale potřebují pro svoji práci teplo, alespoň patnáct stupňů, ještě lépe dvacet, a potřebují sucho, suché stromy. Takže naše značkařská sezona začíná spíš až ve druhé polovině dubna nebo v květnu. Současně chceme, aby značkaři svoji každoroční práci udělali do začátku hlavní turistické sezony, tedy do konce června.

Kdo činnost turistických značkařů financuje?
V celé republice stojí obnova turistického značení kolem čtrnácti až čtrnácti a půl milionu korun ročně. Přibližně polovinu dává Ministerstvo pro místní rozvoj a druhou polovičku dávají jednotlivé kraje. Náklady na materiál nebo třeba na školení značkařů se platí centrálně z té ministerské dotace.

Pojďme se trochu zblízka na značkaře podívat. Tradiční představa je, že s barvami a štětci obrážejí turistické trasy spíš aktivní důchodci než lidé v produktivním věku…
Mě se vaši kolegové novináři opakovaně ptali a ptají, zda nám, značkařům, nehrozí vymření. Před zhruba třemi lety jsem se naštval, nechal spočítat průměrný věk značkařů v České republice a vyšlo mi to asi na 57 let. Takže samozřejmě máme značkaře důchodce, kteří tu práci pořád zvládají a dělají ji rádi. Na druhé straně, když pořádáme školení nových značkařů, kdy každý rok vyškolíme v republice mezi sedmdesáti až stem zájemců, je průměrný věk absolventů takového školení 35 let. Takže se nebojím, že bychom vymřeli.

Jak vypadá náš český systém značení turistických tras ve srovnání se zahraničím? Je pravda, že je unikátní a že nikde ve světě nic podobného nemají?
Ne že by se nikde ve světě neznačilo, ale pravdou je, že náš systém turistického značení je vysoce hodnocený, respektovaný a obdivovaný, a to ze dvou důvodů. Jednak se cení, že značky u nás jsou v celé republice stejné, shodné. Že je na našem systému patrná jednotná metodika. To je proto, že u nás se od samého počátku, tedy od roku 1889, stará o turistické značení Klub českých turistů, který působí po celé republice. Například v Rakousku je těch systémů několik a podobné to mají v Německu, kde se v Bavorsku značí jinak než v Sasku.

A ten druhý důvod?
Druhá věc je ta, že naše turistické trasy jsou od okamžiku svého vzniku pravidelně udržovány. To není všude samozřejmostí. Třeba ve Švýcarsku, které má jinak systém cestovního ruchu důkladně propracovaný, jsou kraje, kde mají perfektní značení, ale jsou místa, kde udržují značky třeba jednou za deset let. Podobně to vypadá v Rakousku. Jednou jsem jednal ve Vídni se šéfem tamních značkařů, a ten mi také potvrdil, že tam obnovují turistické značky dost nahodile a nepravidelně. Někde za šest, jinde za deset let. To u nás není. My to máme tak, že každý rok namalujeme jednu třetinu všech značených tras nově, takže se na ně vracíme po třech letech.

Jsou ještě nějaká další specifika českého turistického značení?
Naše trasy jsou dělány tak, aby turista trefil, i když je na některém místě poprvé a nemá s sebou mapu. To znamená, že na křižovatkách, na zastávkách autobusů, na nástupištích vlaků jsou směrovky, kde je jasné, kam která barevně značená trasa vede. To také není všude. Třeba ve Španělsku se bez mapy neobejdete, protože tam přijdete na křižovatku a na všechny směry je značení stejně barevnými pásky.

Čeští značkaři měli před časem dokonce „vyvážet" osvědčený systém turistického značení do zahraničí. Jak to bylo?
První vývoz českého turistického značení byl do Chorvatska. Přesněji řečeno na ostrov Krk. Po roce 1989 jsme ve spolupráci s nadací Člověk v tísni  značili v Rumunsku v Banátu, kde je šest českých vesnic. Dalším místem je Podkarpatská Ukrajina, kde se o značení stará skupina nadšenců. Další místo bylo na Krymu, kde si podle naší metodiky, ale bez nás místní lesníci turistické trasy vyznačili. Zcela nejnovější vývoz našeho turistického značení je do Brazílie, do městečka Bataypora, které založil Jan Antonín Baťa. Tam působí spolek přátel Čech a loni tam  tříčlenná skupina našich značkařů vyznačila okruh a vybavila ho našimi směrovkami. Letos v létě tam pojede další skupina značkařů a budou tam značit další trasy.

Řekněme si ještě něco o cykloturistice a značení cyklotras, neboť stojíte i v čele této sekce v rámci Klubu českých turistů.
Cyklotras, které evidujeme, značíme a o něž se staráme, je v současnosti v republice přes 36 tisíc. U cyklotras je to ale jinak než u tras pro pěší turisty. Trasy pro pěší jsme my nebo naši předchůdci všechny vymysleli, vyznačili a staráme se o ně, prostě jsou naše. Kdežto v případě cyklotras jsme sice stáli u jejich vzniku, ovšem zřizovatelem většiny z nich  není Klub českých turistů. Nám patří některé cyklotrasy na Šumavě nebo v Boleticích, zřizovatelem většiny cyklotras byly ale okresy, kraje, mikroregiony, města a další subjekty. I když my je mnohde udržujeme

Potřebují ještě vůbec dnešní turisté turistické značky, když mají k dispozici moderní komunikační technologie, GPS, chytré telefony či tablety?
To je častá otázka. Když GPSky a chytré mobily, kam si můžete nahrát nejrůznější mapy nejrůznějších turistických oblastí, přicházely, tak opravdu byli nadšenci, kteří šli přírodou, koukali na displej a vůbec si nevšimli, že támhle je krásný výhled a támhle třeba hrad Karlštejn. Takových nadšenců je ovšem stále méně, lidé spíše jdou do přírody proto, aby se od těch technických hejblátek odtrhli. Ano, turisté mají s sebou v přírodě mobil, ale mají ho v batohu a často s vypnutým vyzváněním. Spíš pro případ, kdyby potřebovali nějakou pomoc. Většina turistů zastává názor, že by značení mělo zůstat. Tihle lidé jdou do přírody s tím, že budou rádi hledat naše barevné čtverečky na stromech, které je dovedou na hezká místa, k hezkým výhledům a k příjemným hospůdkám.

Takže se možná v konfrontaci s technikou a s technologiemi spíš ukazuje, že je turistika v České republice založená na systému značených turistických tras silným fenoménem…
To si myslím, že ano. Myslím si, že turistika po značených trasách patří k našemu kulturnímu dědictví.