„Všechno to dělám kvůli fotkám, těmi záběry se snažíme přitáhnout lidi k přírodním vědám. Bez fyzičky by to nešlo,“ říká Pardubák, který je především vědcem a popularizátorem vědy na Přírodovědecké fakultě Univerzity Karlovy. Stejně jako mnoha dalším lidem, i jeho práci velmi poznamenal koronavirus.

Internetem prolétl dokument, v němž jste zdolal Chrudimku v rámci pardubického katastru. Kde se tento nápad zrodil?
To je jednoduché, jsem tu zavřený jako všichni ostatní. Fór je v tom, že jsem měl teď odlétat na expedici do Himaláje na Makalu, což se kvůli covidu zrušilo. Jenže já mám spoustu kamerové techniky, kterou potřebuji permanentně zkoušet. A když už člověk něco točí, nebaví ho dělat to na prázdno. Zároveň jsem chtěl udělat nějaký fórek, aby se lidi pobavili a trochu se povznesli nad tou dementní atmosférou.

V dokumentu jste jel na kole, plul na kajaku, lezl po stěně. Proč zrovna okolí Chrudimky?
Scénář pro mě byl otázkou minuty, samo se mi to nabídlo, jelikož Pardubice dobře znám. Mám to tu křížem krážem oběhané a obježděné na kole. Chtěl jsem lidem zprostředkovat pohled na řeku, který mnozí neznají. Překvapilo mě ale třeba, že Pardubáci neznají ten pilíř, po kterém jsme lezli.

Natáčel jste už někdy v Pardubicích?
Jasně, Pardubicím jsem se věnoval už dřív. Točil jsem třeba i na Strádově u Nasavrk, v Nemošické stráni nebo třeba v lesíkách u Polabin.

Jste ale zvyklý více cestovat po světě, což nyní moc nejde. Jak to ovlivnilo vaši práci?
Připravuju celovečerní film s názvem Extrémní fotograf, takže jsem využil covidu, abych dopsal scénář a sehnal na film prostředky. Řešíme smlouvy a další dost konkrétní věci, takže pokud vše dobře dopadne, za měsíc a půl budeme moct vyrazit na natáčení do Irska.

Natáčení na osmitisícovce i mezi slony a hrochy

Co divák ve filmu uvidí?
Jedná se o čtyři extrémní dobrodružství po světe. Vždy je cílem udělat snímek, který přede mnou ještě nikdo neudělal. Pojedeme třeba za Georgem Carbusem, slavným českým rodákem žijícím v Irsku, s nímž budeme fotit pod mořem. Další snímek je výstup na osmitisícovou horu bez kyslíku. Mělo to být Makalu, ale to se kvůli covidu už dvakrát zrušilo. Potom by to měl být mikrosvět na Šumavě a také pojedeme do Čadu nebo Konga točit mezi slony a hrochy.

Pro film tvoříte scénář, režii, jste kameraman…
A ještě v tom hraju (smích). Ale mám na to dva další kameramany. Třeba v Irsku budou oba, ale Himaláj musím zvládnout sám. Nemůžeme jet všichni, jelikož je to finančně i časově náročné, protože tam strávím skoro dva měsíce.

Zdroj: Youtube

Takže z týmu tam budete sám?
Z toho natáčecího ano. Ale budu tam v horolezecké partě. Mám ambice na vrchol a tomu se to podřizuje, takže film bude spíš navíc (smích). Mého obličeje tam nemusí být zase tolik, hlavně se těším, jak si to užiju.

Takže výčet pokračuje. Kromě toho jste i horolezec, vodák, běžec,…
A hlavně otec od dvou dětí (smích), to je to hlavní. Je to takový balíček, všechno se vším souvisí. Bez běhání, kola a lezení se do hor nedostaneš. Bez fyzičky bych se nedostal k těm chtěným záběrům, je to součást příběhu. Musím být ve slušném stavu, mít vitální kapacitu plic, zdravé srdce.

Takže to že nemůžete nikam letět, neznamená, že sedíte doma?
No teď vlastně jo, protože jsem si nakopl palec a nemohl jsem nic dělat, pak jsem dostal covid. Jsem po sedmi týdnech bez tréninku, ale už se vracím. Vychází to průměrně na dvě hodiny denně. Je to permanentní kloubení časových možností, u nás je každý den naprosto odlišný, nemáme stereotypy. Děti i žena si už zvykly, že fungujeme operativně.

Dcera mě po návratu domů nepoznala

Jak zvládají to, že táta na několik týdnů odjede?
To je součást toho balíčku (smích). Trochu to útočí na svědomí, to je pravda. Když jsem doma, tak se snažím dětem věnovat co nejvíce času a neustále jim chystám program. Lovíme kešky, slaňujeme, chodíme na orienťák, jezdíme na kola, někdy na vodu. Pak ale prostě odletím, ale ve výsledku si mě děti dost užijí. Nejtěžší byl návrat z K2, kdy mě malá dcera nepoznala. Odjížděl jsem, když jí byl rok. Po pěti týdnech nevěděla, kdo jsem.

Balancoval jste někdy na hranici života a smrti?
Sedmkrát. No, ale nejsem na to hrdý. Jsou situace, kam se člověk dostane omylem a nemůže za to. To se děje třeba na českých silnicích (smích). Bez nadsázky považuju řízení auta za nebezpečnější činnost, než jet do Himaláje. Profesionální řidič v Česku je podle mě daleko větší kaskadér než profesionální horolezec. Pak jsou to situace, do kterých jsme se dostali sami. Vždy to dopadlo naštěstí dobře, bez ztráty kytičky.

To jsou situace, k nimž dochází na expedicích?
Ano, třeba v Rakousku v lavinovém svahu dvakrát, na Bajkalu ve studené vodě, kde jsme byli na nafukovacím kajaku v třímetrových vlnách. To bylo dost těsné. Ale já to rozhodně nijak nevyhledávám. Snažím se aktivně pracovat se strachem, rozlišovat, co je racionální obava a co už ne, ale nechodím tomu naproti. Nerad riskuju, nevyhledávám adrenalin, což si spousta lidí myslí. Adrenalin k tomu, co dělám, nepatří.

Co je tedy vaším cílem. Děláte to, protože chcete slézt horu, nebo na ni lezete kvůli záběrům?
Chci fotit. Jde o ty fotky. A když se vrátím z expedic, pak může fakulta tyto materiály využít, čímž se snažíme přitáhnout pozornost veřejnosti k přírodním vědám. To je takové moje hlavní poselství, takový trojský kůň zabalený do všech těch šíleností. Jsem popularizátor vědy.

Točíte tedy o vědě?
Ano, půlka věcí slouží k popularizaci vědy, což je můj úděl. O vědě nemůže točit někdo, kdo není vědec a neholduje vědě. Tím, že jsem vědec, do toho můžu vnést zábavnější a šílenější pohled. Dělám si to vše sám, stříhám to a je to i živelné. Díky tomu mi televize odpouští třeba i to, že špatně artikuluju. Je to taková moje osobní značka, která je mi tolerovaná.