Maso, to je pro mě požehnání,“ tvrdí herečka Markéta Hrubešová. Na gastroslavnostech v Litomyšli ji lidé v sobotu viděli u plotny hned dvakrát. Připravila mladého jelínka s dýňovým pyré, chřestem a houbami. Na druhou lahůdku si přivezla svoji domácí hořčici, kterou využila u krkovice s naloženou červenou cibulí a baby špenátem.

Jste potřetí na gastroslavnostech Rettigové a vydala jste i kuchařku s jejími recepty. Jaký je váš vztah k Magdaleně Dobromile Rettigové?
Respekt, obrovský. Tím slovem začínám i tu svoji kuchařku s jejími recepty. Čím víc jsem Rettigovou poznala, tím víc jsem se před ní skláněla níž a níž, protože byla úžasná žena a kuchařka. Byla první a z ní pak vycházeli ostatní. A nakonec - dodnes podle ní šéfkuchaři vaří, protože opravdu měla recepty funkční a dokonalé tak, že jsou i po dvou stech letech použitelné.

Měli jste doma starou kuchařku, co napsala Rettigová?
Samozřejmě. Myslím, že se najde v každé domácnosti. Když jsem dělala rešerše, tak jsem vždycky viděla u babiček poloroztrhané výtisky, pokapané tuky a zaprášené, ale to je naprosto dokonalé.

Které její recepty máte nejraději?
Jsem hodně masová, takže se mi velmi líbí recepty z telecího masa. Tehdy se vařilo hodně a teď se to pomalu vrací. V původní kuchařce je komplet asi 1700 receptů. Opravdu jsem všechny pročetla, prošla a pak jsem udělala výcuc, co by bylo zajímavé i dnes, co by se dalo vařit. Ve své knížce jsem nechala taky původní recept.

Jste masová, ale Rettigová také hodně pekla sladké.
Musela jsem se naučit i péct. Než jsem se do krásného dobrodružství napsat kuchařku pustila, věděla jsem, že Rettigová existovala, a znala její větu „vraž do toho…“ Jenže jak jsem ten poklad otevřela, tak jsem vše pochopila.
Bylo to hodně o množství, ale tehdy se vařilo pro jiné počty lidí. Dnes vaříme pro tři nebo čtyři lidi v rodině, ale tehdy se vařilo i pro čeládku. U stolu běžně zasedalo okolo dvanácti lidí. A navíc to neměli každý den a museli tvrdě pracovat na poli. Mohli přijímat máslo a sádlo ve větším množství.

Gastroslavnosti Magdaleny Dobromily Rettigové v Litomyšli.
OBRAZEM: Žabí stehýnka, sushi i svíčková... Litomyšl voněla dobrým jídlem

Každý doma vaří, ale jak jste se dostala k vaření, ze kterého vznikají vaše kuchařské knihy?
To je obrovská láska. Vaření vás musí bavit, musí tam být vášeň. Začala jsem vařit relativně pozdě, někdy kolem 22 let. Jako že bych od devíti let stála za sporákem, tak to ani náhodou. Dodnes mě to mrzí, protože moje babička byla excelentní kuchařka.
Vyčítám si každý den, když jsem s ní seděla v kuchyni, že jsem si aspoň něco nenapsala. Ale možná i to, že jsem ji viděla, jak vaří, ta pohoda, do mě vnesly zážitek, že dobré jídlo rovná se rodina, láska. Nejdříve se o mém vaření dozvěděli známí, pak jsem dělala kuchařské pořady, začala psát knížky…

Je pro vás vaření relax?
Fyzicky rozhodně ne. Klobouk dolů před kuchaři, kteří to mají každý den. Málokdo si uvědomí, že je to náročné, celý den stojí na nohou, horko… Ale psychicky je to pro mě ohromný relax. Baví mě to. U vaření odpočívám od herectví a naopak, když dlouho natáčím, tak se těším, až si stoupnu k plotně. Svrbí mě ruce a těším se, až si něco uvařím.

Dagmar Pecková říkala, že u vaření zpívá. Opakujete si taky u plotny role?
Na to nemám kapacitu. Soustředím se jen na vaření a opačně na pódiu nemůžu myslet na žádný recept.

Z vlastní zkušenosti vím, že děti jsou nároční strávníci. Sní vaše dcera všechno?
Mám to štěstí, že ano. Ovšem hodně taky záleží, jak k jídlu přistupujeme my dospělí. Když řekneme před dítětem, že nám něco nechutnalo, logicky to opakuje. Odmalička jsme spolu s dcerou vařily, ochutnávala, viděla, že vše jím s chutí. Když viděla, co máme my, chtěla to taky. I proto jsem napsala svoji poslední knížku Pan Brambora a jeho kamarádi. Je o tom, abychom děti dostaly zpátky do kuchyní od počítačů a tabletů. Rodiče mi posílají fotky, jak s nimi děti vaří a jsou šťastné a pyšné.