Radek Jaroš: Hrdinů jsou plné hřbitovy

Nejúspěšnější český horolezec současnosti už zdolal třináct osmitisícových vrcholů. K dosažení takzvané Koruny Himálaje mu chybí poslední vrchol, a to K2, o který se pokoušel už čtyřikrát. Tři neúspěšné pokusy o vrchol K2 má na svědomí špatné počasí a jednou zranění ještě v základním táboře. Během jeho zatím posledního pobytu v Himálaji při expedici na Annapurnu v roce 2012 utrpěl vážné omrzliny, kvůli kterým mu muselo být amputováno několik prstů na obou nohách. Přesto už začal trénovat na další expedici na vrchol K2.

Hodně lidí překvapilo, že jste na besedu přišel o holích.

Mě to samotného také trochu překvapilo. Ve čtvrtek jsem byl na operaci a myslel jsem si, že v sobotu už budu chodit bez berlí. Byla to moje šestá operace a představoval jsme si, že když mi budou řezat jen jeden prst a bude se řezat do zdravého, všechno proběhne rychle a v pohodě. Nebyl jsem na to fyzicky ani psychicky připravený.

Na poslední operaci vám tedy amputovali poslední navíc zdravý prst na levé noze. Bylo těžké se rozhodnout?

Prst musel jít pryč. Kdybych šel do důchodu, tak by se to nějak dalo zvládnout. Ale takhle by byl velký kandidát na omrznutí. Také tím, jak trčel ven, tak by tlačil na botu a ostatní prsty. To by nešlo. Je to něco podobného, jako když člověk jezdí na mise a z preventivních důvodů si nechá odstranit slepák.

Během besedy jste zmínil, že jste už zase zkusil lézt na skalách. Jak to po amputacích šlo?

Paradoxně první moje vylezená skalní věc byla v Adršpachu v oblasti, která se jmenuje Himálaj na věž, která se jmenuje Annapurna. Samozřejmě jsem lezl na druhém konci lana. Překvapivě to šlo, ale ten prst, co tam trčel, tak byl pro mě trochu omezením při skalním lezení.

Letošní expedici na poslední osmitisícovku K2 jste musel odsunout. Jaké jsou nové plány?

Plán je jasný: červen, červenec, srpen 2014 pokusit se o K2. Samozřejmě mezi tím spoustu malých akcí a připravit se fyzicky. Sice jsem letos najezdil asi osm tisíc kilometrů na kole, ale všeobecná horolezecká příprava mi chybí. Budu se soustředit hlavně na to. Proto vynechám spoustu přednášek.

Bude příprava stejná jako minulé roky, nebo jí budete muset speciálně uzpůsobit?

Dá si říct, že bude stejná. Samozřejmě gró přípravy na himálajské lezení je hlavně fyzička a vytrvalostní trénink, tam bude to těžiště, ale uvidíme.

Dojde na nějaké změny oproti expedici, která byla z letošního léta odsunutá na příští rok?

Uvažovali jsme, že půjdeme ze severu. Američan, s jehož expedicí jsme chtěli během našeho pobytu na K2 kooperovat, shodou okolností letos v severní stěně K2 zahynul. Nejspíš přehodnotíme náš plán a opět zkusíme jít z jihu, tak jako už čtyřikrát předtím.

Trochu jste to teď zmínil, letos bylo opravdu mnoho úmrtí ve vysokých horách. Připomeňme třeba jméno horolezce Zdeňka Hrubého. V horách přicházíte o své přátele…

Je to strašné, na druhou stranu člověk je realista a snaží se to nějak „okecat". Ale od okamžiku, kdy se narodíme, tak nám hrozí, že umřeme. Mám zkušenost z Afriky, tam se například některé děti nedožijí dvou, pěti let. Na dálnicích a silnicích každý týden umírá deset lidí a stejně nikdo z nás nepřestane řídit. Snažím se to brát takhle, protože to tak prostě je. Možná to zní krutě, ale je to skutečně tak.

Dostal jste cenu Fair Play za záchranu lidského života. Můžete přiblížit okolnosti?

Bylo to tenkrát na Dhaulaghiri v roce 2008. Právě se Zdeňkem Hrubým jsme tam během naší expedice dvakrát zachraňovali horolezce v problémech. Nejprve to byli dva Poláci. Shodou okolností jeden z nich zahynul letos, jako Zdeněk. A potom jsme zachránili ještě dva Španěly. Celou příhodu popisuji v knížce Hory shora II, která právě vychází.

V jedné knížce jsem četla, o partě horolezců, kteří během útoku na vrchol osmitisícovky prošli kolem vysílené a vyčerpané trojice jiných horolezců. Nevěnovali jim pozornost ani cestou nahoru, ani cestou dolů, kdy ještě stále žili. Jeden z nich pak po kritice v základním táboře prohlásil, že ve výšce nad osm tisíc metrů není čas na morálku.

Jak se to vezme, prostor pro morálku tam samozřejmě je. Já jsem například po těch zmiňovaných dvou záchranných akcích nejel poté na podzim na expedici do Afriky, což mě doteď mrzí, ale zaplatil jsem si záchranářský kurz. První pravidlo, které u záchranářů platí je, že zachraňující nesmí ohrozit sebe nebo někoho jiného. Dělalo nám to velké problémy. Vždycky jsme se obětavě vrhali do všech akcí, ale dostávali jsme samou kritiku, že takhle ne. Neřešili, co se může stát, a jestli třeba svým jednáním neohrozíme sami sebe. Je to pravda, člověk nesmí ohrozit sebe a ostatní. V těch osmi tisících je na to šance obrovská. Svým způsobem se tomu přístupu ani nedivím. Je v tom ale spoustu aspektů, které hrají roli.

Vysoké hory, je to stále ještě krásná příroda, nebo spíš smetiště v základním táboře a lidské pozůstatky po kopcích?

Není, je to stále krásná příroda. Základní tábory jsou strašně malé. Výjimkou je Everest, který je zprofanovaný, je to tábor, který má pět set až tisíc lidí. Ostatní tábory pod osmitisícovkami mají tak pět desítek horolezců. A to je nic v rozměru těch hor. Horolezci jsou lidé, kteří mají vztah k přírodě a snaží se to tam udržovat. Navíc všude se dbá na ekologii. Ani těch mrtvol tam není tolik, jak to vypadá. (smích) Je to hodně démonizované tím, že se o horolezectví obecně píše málo, ale hodně se píše o tom, když se stane nějaké neštěstí.

Před chvílí jste do knihy k věnování připsal: Šťastnou cestu za tvým snem. Jaký bude ten váš sen, až se podaří zkompletovat Korunu Himálaje?

Já mám těch snů tolik, že tento život mi na ně nestačí. A bohužel nejsem buddhista, který se reinkarnuje. (smích) Těch snů je a bude spoustu. Nejsou jen osmitisícovky. Je tu nekonečná řada kopečků nebo zájezdů na kajaky, když se bavíme o těch sportovních snech. Koruna Himálaje je jedním z krásných uchopitelných snů. Ale krásná cesta východní stěnou Gerlachovského štítu také člověka uspokojí.

Co se vám honí hlavou v základním táboře, než se vydáte k vrcholu a víte, že vás teď bude čekat několik dní dřiny a nejistoty?

Když pominu to, že se člověk vrací k tomu, co má doma, tak snad nic. Hlavní musí být soustředění na to, co je před ním a na to, jak to překonat, aby se dostal nahoru a hlavně bezpečně zpátky. V tom okamžiku je to „souboj" s horou.

V jednom z vašich videí bylo, že jste pokus o vrchol vzdal v podstatě pár metrů pod vrcholem. Je těžké se k tomu přimět?

Je to strašně těžké, ale možná pro mě o něco jednodušší v tom, že jsem v Himálaji byl už několikrát. Vím, že se tam můžu vrátit. Člověk si musí uvědomit, že nesmí překročit určitou míru rizika, stejně tak jako třeba v autě nesmí překročit určitou rychlost, že se tam může vrátit někdy jindy. Pak je druhá varianta, že vrcholu dosáhne, ale už se nevrátí. Je potřeba se řídit heslem: hrdinů jsou plné hřbitovy a podobně.

Jak dlouho trvá zorganizovat expedici? Kolik lidí se na tom podílí?

Tak podílím se na tom já a pak každý zvlášť individuálně, když nás jede víc. Dřív jsme to připravovali rok. Ale dnes jsem schopný se sbalit v podstatě ze dne na den. Ale pokud se bavíme o osmitisícovkách, tak je nutné vyřídit i nějaké administrativní záležitosti jako jsou povolení. To je potřeba řešit asi měsíc dopředu, ale to je tím, že se tam s mnohými znám a věříme si. Jinak je nutné řešit zálohy třeba půl roku dopředu.

První osmitisícovka byl rovnou nejvyšší Everest. Byl v tom nějaký záměr?

Nebyl v tom záměr, ale kdyby nebyl Everest, tak by nebylo to, co je teď. Po své první expedici do vysokých hor jsem si řekl, že mě to nebaví. Je to dlouhá nuda za hodně peněz a malá pravděpodobnost na výsledek. To bylo v roce 1989, když jsem byl na Pamíru. Everest je něco jako olympiáda. Když přišla možnost tam jet, tak jsem tomu vábení neodolal. Zjistil jsem, že je to moje parketa, i když jsem ho nevylezl. Pak jsem se vrátil a vylezl Everest a to mě nastartovalo k dalšímu působení v Himálajích. Ale v té době jsem ani náhodou neuvažoval o Koruně Himálaje.