Kliknutím zvětšíteI on byl rád, že se může z úst sundat roušku. Bez ní se pak Deníku svěřil, jaké byly jeho první pocity z toho, že již není „jen“ anonymním akademikem, kdy v něm byla malá dušička, jestli se roušky stanou trvalou součástí našeho života, či kdy si poprvé uvědomil, že covid-19 není jen „obyčejná“ chřipka.
Jaké to je být zpět v Hradci po několika týdnech, kdy jste byl prakticky stále v Praze?
Je pravda, že jsem do Hradce moc nejezdil. Maximálně jsem si sem přijel pro čisté prádlo, ale už jsem si tu po konci restrikcí dopřál i jednu večeři v restauraci. Ale musím říct, že je to úleva.
A jak vám na večeři bylo?
Když to vezmu obecně, tak mě to začíná děsit. Kvůli těm posledním třem měsícům jsem totiž totálně ztratil soukromí a lidi na ulici mě poznávají. Musím však říci, že je to vše v dobrém a nikdo mi nenadával či na mě nezaútočil. Ale i tak to znamená, že už člověk nikde není sám.
Jaký to byl ze začátku pocit, když se z člověka, který byl znám prakticky jen v odborných kruzích, stane osoba veřejně známá?
Byla to náhoda. Nikdo v začátku nemohl tušit, jak se to celé vyvrbí. A byla to i masmediální náhoda, nikdo nemohl tušit, že televize začnou přenášet tiskovky několikrát denně a že se na začátku bude hlásit každý případ nakažení. Dopad toho byl takový, že se populace vyděsila víc, než bylo zdrávo.
Čím je ten vir tak jiný, že se nakonec muselo přistoupit k těm restrikcím?
Ono se to všechno vyvíjí. Dneska už je jeho klinická závažnost je menší, než byla na začátku. A to je vidět i na celosvětových datech. Když se podívám k nám, tak třeba ten případ horníků ukazuje, že je tam poměrně hodně nakažených, ale jejich klinické příznaky jsou velmi mírné. Ale v době, když byl data z Číny a byla tam přibližně tři procenta úmrtí, a také tady byla Itálie, tak celý svět k tomu přistupoval poměrně restriktivně. A to z toho důvodu, že se obával, že by to teoreticky mohlo postihnout až tři procenta populace. A to jsou obrovská čísla. A ten virus je zákeřný v tom, že se velmi intenzivně šíří a člověk dokáže být infekční ještě v jeho inkubační době, tedy kdy nemá žádné příznaky. A on je nemusel mít ani v průběhu samotné nemoci a tak se stal asymptomatickým nosičem.
Kdy jste si uvědomil, že se v případě koronaviru nejdená „jen“ o obyčejnou chřipku?
To bylo vidět už po Číně, kdy jsme celou situaci monitorovali. A jakmile se stala ta nešťastná událost v Německu, kdy tam byla návštěva z Číny a ta nakazila prakticky všechny, co seděli u stolu, tak jsme už věděli, že je to velký problém. A pak přišel 1. březen a měli jsme tu první případ.
Když se na celou věc podíváte zpětně, udělal byste něco jinak?
V těch velkých věcech rozhodně ne, tam si myslím, že jsme udělali vše dobře. Ale jistě by se našly chyby v těch dílčích záležitostech. Tam se udělal spousta chyb v tom, jak se to vše narychlo přijímalo a člověk vycházel z různých protichůdných informací. Asi nejkomičtěji na obyvatele působilo handrkování kolem otevírací doby pro důchodce. Tam na začátku přišli zástupci obchodů a řekli, že by bylo dobré, když to bude odpoledne, kdy je největší klid, či mezi desátou a dvanáctou. Když to pak přišlo, tak se udělalo obrovské haló s tím, že ráno jsou slevové akce a ostatní jim to vše vykoupí. Tak se to zase posunulo na ráno. Ale to zase přišli ti, kteří chodí na směny a jdou z ní ráno domů a nemohli si ani koupit rohlíky. To byla opravdu fraška, jak to vznikalo, ale tam se to asi nedalo udělat jinak jelikož nikdo netušil, co se vše může stát.
Říkal jste, že to bylo vtipné. V době koronavirové krize se internet zaplnil celou řadou vtipů. Měl jste čas sledovat tu českou lidovou tvořivost? A zasmál jste se?
Zasmál jsem se často. Mě to rozhodně neuráželo. Některé vtipy byly velmi dobré a bylo vidět, že v tomto ohledu je náš národ jedinečný. Jen mě mrzí, že mi některé vtípky již zmizely z mobilu.
A uvízl vám některý v paměti?
Pár mi jich utkvělo. Například ten, jak jsou politici s rozvrkočenými vlasy a pod tím nápis: To je tak, když se otevřou dřív salóny pro psy dříve, než pro lidi.
Často se říká, že se svět po současné krizi změnil. Myslíte si to samé?
Změnil a bude to mít obrovské celosvětové dopady, které si před časem nikdo neuměl ani představit. Ještě o Vánocích si nikdo neuměl představit, že za pár měsíců bude vše jinak. Například, že nebudeme moci cestovat, budou se nosit roušky, či se zastaví veškerý letový provoz. To jsou věci, které by nikoho před pár měsíci ani nenapadly. A tohle vše bude mít dlouhodobé dopady na celou společnost.Restart toho systému není tak jednoduché, jak jak možná zdá. To není tak, že si dáme dva měsíce prázdniny a pak to všechno znovu začne. Za tu dobu vypadly celé segmenty. Například automobilový průmysl, který byl už před tím v jakési recesi. A pokud padnou některé automobilky, tak to bude mít celosvětový dopad. A to nejenom na ekonomiku, ale i na zaměstnanost.
Často se mluví i o druhé vlně viru. Nedávno se o tom mluvilo i na plénu poslanecké sněmovny, kdy někteří poslanci říkali, ať nestrašíte druhou vlnou. Máme tedy opravdu tuto vlnu za sebou, nebo nás do budoucna ještě něco čeká?
Mě fascinuje, že někteří poslanci chtějí detailní plány toho, co bude a na druhou stranu nechtějí, abychom strašili. Tak buď chci plán, nebo chci strašit. Můžeme nakrásně říkat, že nic nebude, ale i tak musíme být pro všechny případy připraveni. Bylo by trestuhodné se na to nepřipravit. Ale zatím není v Evropě žádný signál, tedy až na Izrael, že by byla nějaká druhá vlna.
A je opravdu covid-19 to nejhorší, nebo můžeme čekat i něco jiného?
Nikdy se nedá predikovat, co vznikne za patogen Koronavirus však ukázal, že během pár týdnů se je schopen rozšířit z jednoho případu na celý svět. A to je děsivá záležitost. A kdyby vznikl jakýkoliv nový patogen, a nemusí se jednat jen o koronavirus, který by měl větší smrtnost, než covid-19, tak to bude skutečně obrovská metla pro lidstvo. Bohužel se ukazuje, že by to tak hypoteticky mohlo být možné.
Mluvil jste o letectví a automobilismu. V době koronaviru se prakticky celý svět zastavil. A množí se názory, že touto nemocí si chtěla Matka příroda oddechnout a věděla, co na lidstvo sesílá. Souhlasíte s touto tezí?
I takové názory člověk slýchá, ale musí je brát trošku s rezervou. Byli tady i lidé, kteří tvrdili, že je to přirozený mechanismus a epidemie přichází hlavně proto, aby redukovala počet obyvatelstva, protože zeměkoule je přelidněná. A my bychom tím pádem ji v tom neměli bránit. To jsou ale velmi extrémní názory.
A jaký je tedy ten váš?
Pokud se na to člověk podívá z pohledu lékaře, který přísahal na Hippokratovu přísahu, tak nemůže přijít na nějaký handl, kdy obětuje dvacet tisíc lidí za to, že na tom budeme ekonomicky dobře. To po doktorech nikdo nemůže chtít. Jiná věc jsou politici. Politice by se měli vyslechnout, že my si myslíme, že jsme schopni udělat takováto opatření za těch a těch podmínek, které můžou mít velké ekonomické dopady. A když seznáte, že na to prostě nemáte, tak se jde jinudy. Ale očekávat to od doktorů není korektní.
A co roušky? Jste hrdý na český národ, který zareagoval tak promtně v době, kdy vázly státní rezervy a vláda s nimi zaspala?
Rozhodně na něj v tomto ohledu hrdý jsem. Rouška je pro mě symbol celého dění. Když to vezmu z mého osobního hlediska, tak jestli se něco opravdu povedlo, tak obhájit právě roušky. Ta situace, která nastala, kdy WHO (Světová zdravotnická organizace) se proti tomu postavilo, tak opravdu ve mně byla hodně byla malá dušička.
Proč?
Protože říct všem, že jsme to dělali zbytečně, tak by mě tu asi pověsili na sloup. Ale postupem času i WHO uznalo, že roušky jsou potřeba. Ale je tu i druhý efekt, kdy jsme ze začátku chtěli jen jednorázové roušky. Ale ukázalo se, že je naprosto nereálné je sehnat v tak masivním objemu, kdy jsme počítali, že za měsíc by bylo potřeba 300 milionů roušek. A to nebyl schopen splnit nikdo. Navíc by ty náklady na ně byly obrovské.
Samotné roušky však byly váš nápad. Jak jste k němu došel?
Ostatní věci nebyly jenom moje, ale roušky si myslím, že ano. Ale už si přesně nevybavuji, co mě k tomu vedlo. Ale byla to znouzecnost.
Přinesla vám tato zkušenost s nouzovým stavem nějaký jiný náhled na českou společnost?
Nedá se říct, že přinesla, ale spíše v některých názorech utvrdila.
Například?
To, že jakmile to vše odezní, tak se najdou skupiny lidí, kteří nám po vzoru – po bitvě je každý generál, řeknou, že jsme to vše dělali úplně blbě. A já už jsem někdy 15. března říkal, že přijde doba, kdy nám to vše vyčtou. A nemýlil jsem se. Na začátku i opoziční politici poslouchali a šlo to všechno jedním směrem. Ale teď se to vše rozpadlo a je to opět v kolejích totální polarity.
Vrátím se k rouškám. Kdy je přestaneme zcela nosit? Nebo už se s nimi budeme muset naučit žít?
Pokud tu stále virus bude, a my nyní máme křivku, která se pohybuje mezi 30 a 70 případy denně, tak to znamená, že tady stále je. A tak v MHD či velkých nákupních centrech to význam má. Ale v restauracích už to asi význam nemá. Tam většinou majoritní dobu jste bez roušky a rizikovost tam není tak velká. Na druhou stranu se ukazuje, a je to jakási dlouhodobá změna, že padesát procent národa chce roušky nosit dál.
Posledních pár týdnu se také mluvilo o jakési vaší řevnivosti s ministrem zdravotnictví Adamem Vojtěchem. Byla vůbec nějaká?
Určité problémy tam byly, ale ty jsou i na jiných pracovištích. Osobně bych to řevnivostí nenazval.
Nicméně vás někteří už viděli na jeho místě. Dovedete si představit, že byste se skutečně stal ministrem zdravotnictví?
Docela mě fascinuje, že není rozhovor, kde bychom na to nenarazili. Vím, že to rezonuje celou republikou. A když se podívám i na další funkce, které mi lidé a média přisuzují, tak říkám, že nekandiduji ani na hejtmana, ani na prezidenta a ani na ministra zdravotnictví. Ale v určité fázi epidemie jsem byl tak blízko celého dění, že bych si uměl představit být na pozici pana Vojtěcha. Ale nikdy jsem o to nikterak neusiloval a jeho práci mu nezávidím.
Jsme v době, kdy se pomalinku blíží prázdniny a s tím spojené rozdávání vysvědčení. Jaké byste vystavil vy vysvědčení. A to nejen zdravotníkům a armádě, ale celé společnosti?
Armádě bych dal určitě jedničku s hvězdičkou. Bez ní by se mnoho věcí nepodařilo. Třeba její programátoři zprogramovali řadu věcí, které se předtím táhly tři roky a oni to udělali za pár týdnů. Na ně nedám dopustit a byl to prvek, který fungoval zcela bez problémů. To samé zdravotníci v prvních linicíh, kteří se chovali excelentně. Jen mě trošku mrzí přístup některých praktických lékařů, kteří zalezli do ulity a na rozdíl od svých kolegů, kteří běžně vyšetřovali, tak se schovali a báli se, aby se nenakazili sami. Ale jako celek zdravotnictví fungovalo taky na vyznamenání.
A národ jako celek by od vás dostal jakou známku?
Za první fázi, kdy opravdu všichni táhli za jeden provaz, by si rozhodně tu jedničku s hvězdičkou zasloužil. Horší to je pak s pohledem na dobu rozvolňování, kdy si někteří mysleli, že už je vše za námi a mohou si dělat co chtějí.
5
Čtenář reportér
Kondice
Dům a zahrada
Kafe
iReceptář
TN.cz
