"Přišla Rudá garda, stříleli z pušek, šli až nahoru k našemu baráku, že si máme vzít s sebou jídlo na tři dny, všechno ostatní tam máme nechat a v 9 hodin už musíme být dole na návsi. To bylo ráno kolem půl osmé. Matka vzala do hnědého porcelánového hrnce máslo, do druhé ruky vzala moji nejmladší sestřičku, té byl rok," vzpomíná na první, divoký odsun z Neratova v Orlických horách Alois Galle. Je nejen pamětníkem těchto událostí, lidé ho znají také jako sbormistra pěveckého sboru Die Adlergebirgler (Orlickohorští), který v roce 1992 založil a jehož repertoár tvoří tradiční německé písně z Orlických hor a nejen odtamtud.

I jméno Aloise Galleho teď návštěvníci Orlických hor najdou v nabídce Poesiomatu, který vyrostl jen kousek od kostela svatého Jana Nepomuckého na Vrchní Orlici. Osud této po válce vysídlené osady v mnohém připomínal ten neratovský. Podobných příběhů z oné doby je možné v českém pohraničí najít mnohem více. Některé vesnice zažily neúspěšné pokusy o nové osídlení, jiné měly zmizet navždy. Symbolizuje je sedm opuštěných kostelů, sedm vesnic v Sudetech, sedm příběhů a sedm Poesiomatů. Vyprávějí o Češích a Němcích, o místě i víře.

Dávné příběhy

Vypadají trochu jako trouby na parnících nebo výdechy z metra. Stačí však zatočit klikou, zvolit jednu z dvou desítek zvukových stop a zaposlouchat se. Z útrob stroje se začíná linout podmanivá hudba, Poesiomaty zpívají, ozývá se z nich zvuk zvonů, o které kostely přišly, vyprávějí dávné příběhy.

Z toho na Vrchní Orlici lze slyšet kromě jiného básně místních autorů Vladislava Bukáčka, Jana Píši a Hany Tylšové, píseň Zuzany Navarové, Oldřicha Janoty, staré pověsti z Vrchní Orlice v podání Petra Zámečníka, německé lidové písně z Orlických hor, vzpomínky pamětníků na poválečný odsun, ale také ukázku z díla Bohumila Hrabala Obsluhoval jsem anglického krále. Na Vrchní Orlici se totiž natáčely některé scény do stejnojmenného filmu Jiřího Menzela. Z Poesiomatu zní čeština i němčina.

Piána na ulici

Za zrozením projektu nových česko-německých Poesiomatů stojí spolek Piána na ulici kavárníka Ondřeje Kobzy. Poesiomaty rozmísťuje již od roku 2015. Lidé se s nimi mohu setkat ve více než dvou desítkách měst u nás i v zahraničí.

"Poesiomaty prošly vývojem, díky kterému už nepotřebují připojení k elektrické síti, energii člověk vytvoří zatočením klikou. To nás dovedlo k myšlence, že nemusí stát jen ve městech. Začali jsme tedy hledat možné lokality. Místa se zajímavou historií a unikátním kouzlem. A přesně to splňují opuštěné kostely,“ vysvětluje Ondřej Kobza.

Ten s nápadem umístit Poesiomaty do pohraničí ke kostelům, které se po odsunu německého obyvatelstva začaly pomalu rozpadat, oslovil Česko-německý fond budoucnosti, jenž mu pomohl vytipovat většinu míst, propojil ho s místními spolky a podílel se na dramaturgii Poesiomatů.

„S obnovou památek německého a židovského kulturního dědictví v pohraničí pomáháme už skoro 25 let. Nápad umístit Poesiomaty v oblasti bývalých Sudet nás proto velmi zaujal a rozhodli jsme se, že do tohoto projektu vstoupíme i jinak než finančně. Podporou Poesiomatů chceme zviditelnit odkaz bývalých německých obyvatel českých zemí, vyzdvihnout vše dobré, co se po roce 1989 povedlo v oblasti česko-německé spolupráce, a povzbudit Čechy a Němce k jejímu prohlubování,“ říká český ředitel fondu Tomáš Jelínek.

„Spolu s Ondřejem a jeho týmem jsme se proto snažili vybírat taková místa, kde entuziasmus místních lidí může nadchnout a inspirovat další zájemce o česko-německé setkávání,“ doplňuje ho německá ředitelka fondu Petra Ernstberger.

K finanční podpoře se připojila i Nadace PPF, která nadto zprostředkovala spolupráci s fotografem Karlem Cudlínem.

Fascinující místa i příběhy

Sedm nových Poesiomatů stojí kromě Orlických hor v dalších oblastech Sudet - na Šumavě, Tachovsku, Karlovarsku a Ústecku. Vznikaly ve spolupráci s místními spolky i jednotlivci, kteří zpustlé svatostánky zachraňují.

Ondřeje Kobzu příběhy spojené s těmito místy fascinovaly. „Mladí lidé, kteří se seznámí při opravě kostela, ve kterém se nakonec vezmou. Spolky, které díky usilovné práci promění rozpadající se kostel v živé poutní místo. Tenhle projekt je vlastně z velké části poděkováním za dlouholetou záslužnou práci lidí, kteří zůstávají mimo pozornost veřejnosti,“ dodává Kobza.

Poesiomat v Orlických horách není v Královéhradeckém kraji jediný, ty své už mají Hradec Králové, Jičín a Vrchlabí.

Vrchní Orlice

Připomínána je už v roce 1567 a jako samostatná obec v roce 1603. Rozkládala se na obou březích Hadinského potoka, pravostranného přítoku Divoké Orlice. Střed obce tvořila kromě kostela škola, hostinec, kovárna, mlýn, statek a kolářství. Z těchto staveb se do dnešní doby zachoval kostel sv. Jana Nepomuckého postavený v letech 1708 až 1712 Karlem Rheinem z Rokytnice, který se později zabil pádem z lešení při stavbě kostela v Neratově, dále kovárna (čp. 077), kolářství (čp. 078), hospodářská část statku a trosky mlýna.

Ostatní stavby, stejně jako většina těch v údolí Divoké Orlice, byly po odsunu německých obyvatel zbořeny. Po druhé světové válce byl odstřelen i kamenný most se sochou sv. Jana Nepomuckého vedoucí přes Divokou Orlici z Vrchní Orlice do pruského Marienthalu.

Ještě v roce 1886 zde žilo 439 obyvatel, k roku 1938 klesl jejich počet na 203. 25. září téhož roku byl zde postřelen a záhy zranění podlehl 28letý dozorce finanční stráže Josef Navrátil, který tu má dnes v blízkosti pozůstatků zbořených domů svůj pomník.