Z mailu od Pavla Čípa,
Rudník, 8. června…

„Jsme tři v obci Rudník. Stačí dojít na obecní úřad, kde mají v mapě zakresleno, kdo o pomoc žádá. Měli jsme na starost pomoc dvěma domům. U prvního nebyl majitel (pán 90 let, který úklid psychicky vzdal a je v nemocnici – je to druhá povodeň za 10 let). Tam jsme pracovali samostatně a bez dozoru. U druhého domku jsme opět pracovali samostatně, jelikož majitelka měla dost svých starostí s čištěním domácnosti. Odměnou nám byla teplá strava z místní jídelny, což jsme nečekali, a hlavně vděk paní majitelky, která brala povodně s úsměvem na rtech (jako obranu proti chmuru).
Každopádně líbila se nám organizace od úřadu Rudník – stačilo přijít a člověk dostal cokoliv – dezinfekci, kafe, svačinu, tůčko, lopaty apod. Mají tam seznam postižených chalup, a tak není problém získat i práci. Bylo tam spousta hasičských sborů z celého okolí. Vzhledem k povaze naší pomoci jsme rádi, že jsme si dovezli motorovku…"

To máme mládež… ne vždy tak špatnou

Ústí n. O. – Kdo by si nezanadával na naše teenagery? Jsou přeci do morku kostí špatní, neučí se, večer místo učení vysedávají po hospodách, před reálným světem utíkají do virtuálního, nezdraví, babičce v autobuse místo neuvolní, inu děs. „A to za našich časů nebylo!" uleví si na adresu mladých pamětník ve všech pádech skloňovaných slušnějších let, jako by zapomínal, že i za venkovskou sokolovnou se v čase zábav občas děly pěkné věci.
Láteříme pochopitelně i my, středoškolští kantoři, protože to prostě máme v popisu práce. Kolikrát se ze strany studentů setkáváme s takovými excesy, že jen těžko udržíme nervy na uzdě. Svoje druháky (anarchisty, jak jim s chutí přezdívám) bych občas nejraději zabil, tentokrát jim však musím poděkovat. Těší mne, že dali vyniknout svému lepšímu já a nezůstali lhostejní k neštěstí druhých. Zdravotně-dobročinnou akci, kterou jsme trochu s nadsázkou pojmenovali „Zdej se na den kafe a cigára ve prospěch postižených povodní", vynesla v součtu bezmála devět set korun. Za ně jsme nakoupili dezinfekční materiál a s odpovědí na nerudovskou otázku „Kam s ním?" nám už pomohla sbírka Českého červeného kříže.
Já vím, řeknete si, že devět stovek není žádný velký „majlant". Řečí čísel máte jistě pravdu, nicméně pomoc v rámci možností zaslouží ocenit i tak. Dvojnásob pak v případě mladých lidí, kteří, jak je patrné, nemusejí být vždy tak špatní, jak je jim předhazováno.
Jan Pokorný,
Střední škola uměleckoprůmyslová
Ústí nad Orlicí