Majestátní děla, vlajky monarchie, dámy v krinolínách a všudypřítomní vojáci. Tak to o víkendu vypadalo v ulicích prosluněného centra Hradce Králové. Krajská metropole si totiž společně s přilehlými obcemi připomínala významné výročí – v neděli uplynulo 150 let od bitvy u Hradce Králové, co do počtu vojáků největšího válečného střetnutí na území dnešního Česka.
 Program v centru města započal už v pátek odpoledne, kdy se na Velkém a Malém náměstí otevřelo dobové tržiště s nejrůznějšími výrobky a pochutinami. Večer pak patřil koncertům, kdy největší ovace diváků sklidili Hradišťan & Jiří Pavlica.

WORKSHOPY I KONCERTY

Ten pravý vrchol v historickém centru Hradce však přišel v sobotu, kdy si návštěvníci mohli užít bohatý celodenní program. Na Pivovarském náměstí probíhaly populárně-naučné workshopy pro děti i dospělé, na Velkém náměstí se hrálo a zpívalo, v Žižkových sadech excelovali jezdci na koních. Ve 14 hodin se pak mohli příchozí zúčastnit slavnostní bohoslužby v katedrále, kterou celebroval biskup Jan Vokál.

KOMPLIKACE V DOPRAVĚ

Večerní program v historickém centru pak v sobotu vrcholil koncertem hradecké filharmonie, videomappingem a desetiminutovým ohňostrojem, při kterém nad hlavy Hradečanů vyletělo tři tisíce rachejtlí a 250 kulových pum.
 Závěrečným dnem oslav se stala neděle, jejíž hlavním lákadlem byla velkolepá bitevní scéna na bojišti Chlum. Dostat se na ni však bylo „na dlouhé lokte", protože zhruba ve stejný čas vyrazily stejným směrem desetitisíce lidí. Beznadějně plné byly i autobusy, které pořadatelé speciálně na tuto akci vypravili. Kvůli kolapsu v dopravě se tak začátek bitvy nakonec zhruba o 10 minut zpozdil.

Pomyslnou tečkou za třídenním maratonem vzpomínkových akcí pak byla večerní zádušní mše za padlé z bitvy 1866, kterou celebroval kardinál Dominik Duka.

Michaela Zumrová

GLOSA Petra Vaňouse: Ohňostroj 1866? Krev, pot a slzy

Tleskání a povzbudivé výkřiky občas dovedou odvést práci jako doktor. A to bez manipulačních poplatků. Fungují jako placebo, které slepým vrátí zrak a chromým vystaví letenku na olympiádu. Stejně tak na některé působil jásot po konci ohňostroje, jež byl, pomineme-li bitvu na Chlumu, vyvrcholením připomínky bitvy u Hradce Králové před 150 lety. Ale za desetiminutovým pohledem na oblohu, kde člověk s otevřenými ústy pozoruje vybuchující rachejtle, stojí několikanásobně větší porce krve, potu a slz. A možná si někdo, kdo vybuchující obarvený střelný prach, nevím však čím, to už je pro mě vyšší dívčí, vyslechl: „Pár vteřin a další bedna fuč." Ta slova vyřkly čtyři jedinci s visačkou Pořadatel za pasem, kteří stáli, i když na nohách bolavých, za tím, že se bylo na co dívat. Bez nich by nebylo nic. Asi si nikdo nemyslí, že pyrotechnika si jen tak řekla: „A teď si vyšlápnu Bílou věž, ať se mám čím chlubit." Těch tři tisíce ran, ukrytých v pětadvaceti bednách, se na Bílou věž muselo nějak dostat.

A právě od toho tu byli bedňáci s kartičkou pořadatel u pasu. Ti bedňáci, kteří teď několik týdnů budou od hradecké dominanty odvracet zrak. Ti, pro které bude „romantická" nabídka na snídani v nejvyšším bodě starého Hradce jen útrpnou vzpomínkou a pátráním v paměti, zda za hodinu, kdy museli zvládnout těch asi milion schodů, slyšeli tolik vulgarit, kolik jich není ani ve dvou svazcích příručky Gynekologie pro začátečníky a pokročilé dlaždiče. Ono udělat dobrý ohňostroj totiž nestojí jen peníze, ale také krvavé plosky těch, kteří do věže to bílé hradecké vstupují jako švarní jinoši, aby po pár minutách z ní vylezli s průkazkou ZTP vrytou do obličeje. Ale to poplácání po zádech: „Bylo to dobré!" za to stojí.