Jako dítě jsem veškerý svůj volný čas trávil v kostele jako ministrant, nebo na fotbalovém hřišti. Kopal jsem do všeho, co připomínalo míč. A hrál jsem všude, kde bylo jen trošku volného prostoru. Stačily dvě školní aktovky a branka byla hotova. Hrával jsem na pozici pravého záložníka. Kdo trošku fotbalu rozumí, tak ví, že je to ta nejnáročnější pozice. Je to pořád, jak se říká, „nahoru – dolů". Hodně se naběháte. Možná proto mi pak šlo běhání i na oválu. Mou královskou disciplínou bylo čtyři sta metrů. No a tak jsem si vyběhal účast na olympiádě v Moskvě v roce 1980. Pochopitelně, nejel jsem tam závodit, bylo mi v té době jen šestnáct let. Byl jsem tam vyslán, aby mě to motivovalo k dalšímu tréninku. Jenže mě to nemotivovalo. „Skončil" jsem jako farář! Ale neskončil se sportem. Ještě když jsem nastoupil jako kněz do Lanškrouna, chodil jsem si s fotbalisty zakopat. Některým farníkům se to moc nelíbilo. Tu a tam jsem slyšel: „To je hrozné, ten náš důstojný pán dělá takový nedůstojný sport! Běhá tam v trenkách po hřišti. Kluci tam na něj řvou ´ty vole, jak hraješ, ty vole, přihrej!´.
Časem jsem se fotbalu vzdal, nebo spíš ho vyměnil za jiné „důstojnější" sporty. Ne snad, abych bral ohled na to, co tomu někdo říká, ale stával jsem se čím dál víc nemotornějším. Začal jsem se bát. Ne o sebe, aby se mi něco nepřihodilo, ale spíš o druhé, abych snad někomu neublížil. Dnes už víc času strávím u sportovních přenosů než na sportovištích. A tak se neskutečně těším na začínající olympijské hry v Soči. Pro mě je jakýkoli sport oslavou Boha skrze lidské tělo. Olympiádu bych dokonce přirovnal v církevnímu svátku Božího Těla. Tělo totiž není naše. To jsme od Boha dostali a můžeme jen zírat a obdivovat to, co s ním někteří dokáží, pokud je u toho víra v úspěch, disciplína, sebeovládání, trénink a pochopitelně dávka pokory, respektu a úcty k tělu samotnému.
ZBIGNIEW CZENDLIK