Fotky dokumentují naše pátrání po zaniklé německé obci Rotflösel (dnes na polské straně). Ležela kdysi hned za státní hranicí na úrovni našich Českých Petrovic. Tehdy německá obec byla vylidněná po druhé světové válce a od té doby tam nikdo nežil. Když jsme se tam náhodou s manželkou zatoulali poprvé, ale to už bylo někdy před pětadvaceti lety, domy už byly rozpadlé, zůstaly jen zbytky klenutých stropů sklepů a hromady kamení. Vesnice tehdy začala zarůstat náletovými dřevinami. U jednoho takového zbořeniště však kvetl velký trs krásných žlutých narcisů. Zřejmě tam kdysi bývala zahrádka.
Uvědomil jsem si, jak je lidské dílo pomíjivé, avšak příroda bez zásahu člověka přežívá dlouhé věky. Tenkrát mě tam také zaujala poměrně zachovalá kaple, jediná stavba, která nebyla srovnána se zemí. Jen veliký asi čtyřmetrový kamenný kříž s Kristem ležel před kaplí, zabořený jedním ramenem asi půl metru hluboko do země. Všechno se za ta léta změnilo. Celou bývalou vesnici pohltil les, divoce rostoucí a neopečovávaný les, skoro pralesového ražení.
Zbytky kaple v zaniklé vesnici Rotflösel.
Jediné viditelné, co jsme tentokrát našli, byly zbytky kaple. Barokní stavby, teď už ale bez střechy a trámoví, objatou větvemi mohutných lip a javorů. Pohled hodný zamyšlení. Co se stalo s lidmi, kteří se sem kdysi chodili modlit, co s jejich domky, zahrádkami, poli či samotnou kaplí…?
Na bývalá stavení už neupozorňovaly ani hromady sutě, to všechno už příroda pohřbila pod zem. Snad jen pár vzrostlých stromů, mohutný jírovec či stará rozlámaná jabloň, naznačovalo místa, kde kdysi hospodařil člověk. Kde mu je konec! Jen stará jabloň, kterou kdysi zasadil, z posledních sil ještě rozkvetla, nabídla své květy včelám a na ovoci, které jistě přinese, si pochutná nejspíš lesní zvěř.
Quo vadis domine…? A proto si užívejme života, dokud nám to je dovoleno, radujme se z každé drobnosti, kterou nám nabízí, važme si dobra a krásy a opovrhujme vším špatným a zlým. Josef Kvičera