Už nevím, s kým jsem tam byl a zda to bylo povinné. Ale dodnes cítím tu atmosféru zcela zaplněného hřiště a hřmění rázných písní, z nichž jsem většinu znal, protože se denně linuly po éteru z rádia. Přál jsem si alespoň na chvíli vrátit se do svého dětství a poměřit si svůj dávný zážitek očima seniora, který toho už dost zažil a leccos pamatuje. Jaký dojem vyvolá pohled na vystupující ruské (tehdy sovětské) vojáky, který léty prošel řadou převratných proměn. A tak jsem se objevil na koncertu pořádaném na zimním stadionu v Hradci Králové, na zaplněné ploše a na tribunách poměrně obsazených zvědavým obecenstvem spíše seniorského věku.

Rozporuplná kulisa

Ještě před koncertem jsem si na internetu četl divokou diskuzi vedenou mezi příznivci a odpůrci hradeckého koncertu. To bylo počtení! Dalo se čekat, že něco z vášní v éteru se přenese i na půdu koncertu. To se však naštěstí nestalo. Koncert zvládli účinkující i pořadatelé perfektně. Každý si za jejich pomoci snadno a rychle našel své místo a průběh koncertu postupně rozehřál i na ledové ploše sedící diváky, kde se jen o 24 hodin později hrálo další utkání hokejové extraligy hradeckého Mountfieldu.

Moje dojmy a poznatky z koncertu? V první části, jako bych se vrátil o šedesát let zpátky. Zpěváci ve stejných uniformách pěli stejné písně, které tehdy zněly volným prostorem na koncertu u břehu Labe. Ve druhé části už to však byla dokonalá show třetího tisíciletí s pestrou paletou melodií a tanečních vystoupení, v dokonalé choreografii za podpory a nadšení přihlížejících diváků. Bylo zřejmé, že už žijeme někde docela jinde než tenkrát, a že soubor je vysoce profesionálním uměleckým tělesem, které zkrátka umí dělat na té nejvyšší úrovni své řemeslo. Byl to nádherný zážitek, který mne na chvíli vrátil do dětství a mládí, kdy se podobné oslavy konaly často.

Vzpomínky se vrací

Zalovím a vzpomenu na setkání se sovětskými vojáky a jejich státními představiteli. Vedle již zmíněného koncertu to bylo třeba „vítání" vlaku s L. I. Brežněvem, který projížděl Hradcem do Prahy na některý ze sjezdů KSČ . My žáci jsme byli na hradeckém nádraží místo vyučování vítat delegaci na peronu, kudy vlak projížděl. Nezastavil a projel kolem nás poměrně rychle, takže jsme skoro nic neviděli.

Po roce 1968 to již bylo podstatně složitější. Z osvoboditelů byli rázem okupanti a pro nikoho z nás nebylo lehké se s touto novou proměnou vyrovnat. Pro mne coby mladého učitele to bylo tehdy zvlášť složité. Jak žákům takové politické přemety vysvětlit, když se mě na to opakovaně ptali? Nějak jsem to zvládl a profesně přežil. Čas rány léčil, ale tak docela nikdy nevyléčil.

Život za normalizace

Přišla doba, které se dnešním slovníkem říká normalizace. Prostě se muselo s tím, co se stalo,  nějak dál žít. Každý to řešil po svém a dle svého vědomí a svědomí. Většina národa se nějak se stavem smířila. Já k nim nepochybně patřil. Se sovětskými vojáky – okupanty jsem měl příležitost se sejít tváří v tvář mnohokrát. Na ulicích sice nebyli nijak zvlášť moc vidět. Ale na různých oslavách a setkáních byla jejich účast běžná. Povinnost hostitelů a obecná slušnost nám velela věnovat jim pozornost.

Šachy s okupanty

Vzpomínám, jak jsme dostali nabídku, aby děti z šachového kroužku, který jsme ve škole vedli, přijely se sovětskými vojáky sehrát šachový zápas na deseti šachovnicích. Váhali jsme, zda takové pozvání přijmout. Co na to řeknou děti a zvlášť jejich rodiče?  Protože Sověti byli a jsou stále vynikající šachisté, utkání se nakonec bez problémů uskutečnilo. Nejdříve v posádce v blízkém okresním městě a za týden i odveta ve škole. Dospělé i děti překvapilo velmi skromné a vstřícné vystupování mladých vojáků i jejich sportovní takt, když na prvních třech šachovnicích měli sice opravdové borce, na které naši mladí šachisté výkonnostně neměli, ale na všech dalších, do deseti členů soupeřících družstvech, naopak naše vyhrály, takže jsme reprezentanty posádky porazili. Tehdy to pro pocit dětí i můj jako vedoucího kroužku šachistů nebylo málo. Byli jsme dost vyděšeni z prostředí bývalého kláštera, kde se  posádka nacházela, a kde se utkání tehdy hrálo. Deprimovalo nás, jaké to tam měli strohé a velmi nevlídné. Rozhodně to nebyl očekávaný ráj pro okupanty.

Májové oslavy

Při prvomájových oslavách zástupce sovětské posádky vystupoval s projevem mezi řečníky na tribuně. Jejich projev bych krátký a opatrný, aby shromážděné neprovokoval. To spíše provokovaly projevy našich řečníků, z nichž někteří viděli příležitost k vlastní exhibici.

Také jsme byli několikrát jako učitelé pozvání do nepříliš vzdálených Milovic do tamní sovětské školy. I tady nás šokovalo prostředí připomínající spíše letní tábor než prostor pro celoroční výuku dětí. Chování kolegů – sovětských učitelů – bylo při naší návštěvě maximálně vstřícné a žádná politická agitace, kterou jsme očekávali, se nekonala. Při návštěvě jsme  viděli přímo ve třídách, které jsme navštívili, docela zajímavé a jiné způsoby vyučování, než jaké jsme používali u svých žáků. Dalo i leccos okoukat pro vlastní inspiraci.

Na návštěvě v SSSR

Jako učitelé okresu jsme byli někdy koncem 70. let  na zájezdu v SSSR. Při té příležitosti nás při návštěvě Moskvy pozvali domů učitelé působící roky před tím v Milovicích, kteří se už vrátili domů. Přijetí bylo rodinné. Hostili nás potravinami, které si odvezli od nás z Čech a schovávali je pro své přátele.

Potěšilo nás, že v navštívené rodině v bytě paneláku byla okna našich kolegů jediná zdobena záclonami a na zemi ležely koberce, které si dovezli z Čech. A v televizi právě běžel, docela náhodou, Večerníček o Štaflíkovi. Měli jsme v té chvíli dokonalý pocit domova, když jsme viděli sovětské děti, jak je to baví. Stejně jako ty naše. A to vše několik tisíc kilometrů od domova.

Návrat do reality

Sověti – dnes Rusové – to u nás neměli a nemají lehké. Kvůli Putinovi a jeho politice, ale i mediální masáži, valící se na nás ze všech stran.  I na koncertu Alexandrovců v Hradci  Králové bylo přesto zřetelně cítit, že jsou to příslušníci nám blízkého národa. Dovolím si napsat, že nejen mentalitou a historií, ale i svým slovanským vzezřením a chováním. Pro nás jistou dobu byli a pro někoho stále ještě jsou okupanty. Věřím tomu, že jen do okamžiku, dokud se s někým z nich osobně nepotkáte tváří v tvář. Tím okamžikem taková nálepka jakoby mizí a je zřetelně vidět, že to jsou lidé jako my, se svými radostmi i starostmi.

Na koncert Alexandrovců přišlo jistě dost lidí s nedůvěrou a možná i s protiruskou averzí. Ale během jeho konání se u většiny z nich rychle rozplynula. To vše při pohledu na jejich umění, upřímnost a snahu vystupujících zpěváků i tanečníků doslova se vydat ze všech sil pro spokojenost diváků. Závěrečný potlesk a opakované vyvolávání účinkujících na pódium nemělo konce. Tak jako, a v to věřím, nebude mít svůj konec přátelství mezi našimi národy. Pokud by tomu tak nebylo, viděl bych to jako chybu – v první řadě na naší straně.

Oldřich Suchoradský