Třešeň bude vsazena do země 18. října v rámci projektu Strom s příběhem. Velkou snahou je, aby se tohoto aktu zúčastnili sami paralympici. Těm už na dálku pogratuloval ředitel Hamzovy léčebny Václav Volejník.

„My jsme oslavovali v celém našem areálu. Hlavním úkolem léčebny je vracet lidi do života. Myslím, že nemůžeme mít lepší důkaz, že když je vůle u člověka, zdravotní hendikep není podstatný. Velmi gratulujeme vítězným sportovcům na paralympiádě a jsme rádi, že naše Hamzova léčebna byla tak trochu též u toho. Potom člověk má pocit, že se mu všechna práce v HL trošinku vrací, i když přirozeně, vítězi jste především vy sami,“ vzkázal.

Psali jsme: 

Tokijská třešeň, latinským názvem Prunus yedoensis, bude bezesporu velkou ozdobou parku se vzácnými dřevinami, který společně s léčebnou založil profesor František Hamza. Strom má má svou domovinu v Japonsku, kde vznikla hybridním křížením. Pyšní se nejen nádhernými květy, ale především fascinující skladbou větví. Větve jsou obloukovitě skloněné dolů a vytvářejí do široka otevřený deštníkovitý habitus. Rostlina tak působí velmi elegantně i během zimních měsíců, kdy je zasypána sněhem. Brzy na jaře, ještě před rašením listů, se objevují čistě bílé, jednoduché květy. Tento druh je charakteristický hojným kvetením. Tmavě zelené, eliptické listy dosahují až 10 centimetrů délky. S příchodem podzimu přebírají hlavní slovo barvy žlutá, oranžová a karmínová. V dospělosti vytváří rozložitý strom vzpínající se až do desetimetrové výšky.

Tokijská třešeň vyroste do úctyhodné výšky.Tokijská třešeň vyroste do úctyhodné výšky.Zdroj: Deník/Romana Netolická

Medailonky medailistů:

Adam Peška

Adam Peška z Rohovládové Bělé a TJ Košumberk zvítězil na paralympiáděAdam Peška z Rohovládové Bělé a TJ Košumberk zvítězil na paralympiáděZdroj: FB

„Narodil jsem se v roce 1997 a do 4,5 roku jsem byl úplně zdravý kluk. Pak jsem začal klopýtat, padat, měl jsem problémy s vyjitím schodů a špatně jsem vstával ze země i ze židle. Genetické onemocnění, svalovou dystrofii Duchenne mně diagnostikovali v necelých 6 letech.

Zpočátku byli rodiče smutní, ale pak jsme se potkali s dalšími rodinami, které měli stejné problémy jako ta naše. A zjistili jsme, že to nějak jít musí. Každodenní rehabilitace doma, jednou týdně do rehabilitačního zařízení, bazén, hiporehabilitace, časté návštěvy a pobyty v nemocnici a lázních. Nebylo to vůbec jednoduché ani pro moji starší zdravou sestru nicméně jsme jako rodina byli stále aktivní. Našli jsme si nové možnosti, jak trávit čas.

Od mala jsem byl v kontaktu se svými vrstevníky. Ve školce, v základní škole v naší Rohovládové Bělé a poté na Gymnáziu v Hradci Králové, které jsem úspěšně ukončil maturitou v roce 2017.

Sport mám rád odjakživa. Jako malý jsem lyžoval a bruslil. Nezanevřel jsem na něj ani na vozíčku. Bocciu ( paralympijský sport podobný pétanque vhodný pro sportovce s nejtěžším postižením) nám poprvé ukázali kamarádi na pobytu rodin našeho občanského sdružení ParentProject. Začal jsem dojíždět na tréninky do základní a praktické školy Svítání. Kdykoliv byl čas, trénovali jsme s mamkou třeba i na dlažbě chodby v mé základní škole. Na začátku mého sportování mi byla oporou mamka, která mi dělala nosiče, asistenta osobního i sportovního. Později se zapojovali další členové naší rodiny a teď fungujeme jako tým. Každý pomáhá podle svých možností. Všechno plánujeme podle tréninků a soutěží.

Jsem členem TJ Léčebna Košumberk, kde mám trenéra, který mě naučil bocciu a díky němu se posunuji dopředu. TJ Léčebna Košumberk patří do velké rodiny tělovýchovných jednot spojených pod hlavičkou České federace Spastic Handicap, z.s. Na klubové tréninky jezdím 2x týdně do Pardubic. Od roku 2017 jsem v reprezentaci a velmi mi pomáhá trenérka Michaela Řiháčková. Provedla mě bocciou ve světě, na výjezdech zařídila všechno potřebné a mohu se na ní spolehnout.

Košumberský tým mě podporuje fanděním na dálku a jsou to dobří kamarádi. Jsem rád, že i já můžu sportovat. Rozhodně se nenudím, na trénincích i na soutěžích je veselo a mezi boccisty mám hodně kamarádů. Také díky boccii dost často cestuji.

Mám velkou podporu a oporu nejen ve svém bydlišti obci Rohovládova Bělá ale i v lidech mimo naši obec. Na mezinárodní závody můžu jezdit díky podpoře lidí a firem, kteří mě sponzorují a kterým jsem za to velmi vděčný.

Materiální vybavení, informace ze světa boccii a tréninkové plány máme. Touhu a odhodlání udělat vše pro postup na paralympiádu také. Těžší a vysilující je však shánění finančních prostředků na reprezentační činnost a na pokrytí nákladů jednotlivých závodů v zahraničí, protože podpora z Ministerstva školství, mládeže a tělovýchovy na vše nestačí.

Musím poděkovat všem vstřícným lidem, kteří nám pomáhají. Bez nich bych reprezentovat nemohl.“

Jiří Suchánek

Jiří Suchánek.Jiří Suchánek.Zdroj: Archiv J. Suchánka

„Ve dvanácti letech jsme se přestěhovali do obce Chlumín na Mělnicku, kde jsem 19. 9. 1999 díky mladické nerozvážnosti utrpěl po zbytečné autonehodě poranění krční páteře v oblasti 5. a 6. krčního obratle. S následným ochrnutím všech čtyř končetin, mě vrtulníkem transportovali na Traumacentum v Liberci k dalšímu ošetření. 3. 1. 2000 mě jako ležícího pacienta přeložili do Hamzovy léčebny v Luži na Chrudimsku. Tam jsem do května 2000 rehabilitoval a snažil se dostat do co možné nejvyšší fyzické kondice, „postavit se na vlastní nohy“ a získat tak minimální závislost na pomoci druhých.

Po propuštění jsem nastoupil k dalšímu pobytu v pražském Centru Paraple. Zde se můj život začal zcela otáčet. Viděl jsem prvně od úrazu co „nabízí“ život na vozíku. Začal jsem se zajímat opět s podporou rodiny o koupi vozu, další rehabilitaci atd. Toto odstartovalo mé téměř tříleté období, kdy jsem na sobě velmi intenzivně pracoval a výsledek byl velmi dobrý. Vypracoval jsem a stal se téměř soběstačným. Po absolvování kurzů jsem 1. 9. 2003 nastoupil na oddělení Spinální jednotky (oddělení pro pacienty krátce od úrazu míchy) v Hamzově léčebně, kde do této doby pracuji jako instruktor soběstačnosti.

Náplní mé práce bylo vedení ranní rozcvičky, nácviky přesunů (vozík – lůžko, toaleta, sprchová židle, auto i s naložením vozíku, zem), cvičení stability a dalších potřebných dovedností pro život na vozíku. Nedílnou součástí pro život jsou také správné úpravy domácího prostředí. Z vlastních zkušeností jsem radil pacientům s bezbariérovými úpravami, ale také v oblasti sociální.

Vzhledem k tomu, že jako instruktor na Spinální jednotce jsem byl jediný v České republice a v Evropě (o jiném nejsou zprávy). Snažil jsem se přibližně dva roky o to, aby tito lidé, pracovali na všech sedmi pracovištích v ČR. Pomocí prezentací a praktických ukázek spolupráce ergoterapeut - instruktor i s klienty konkrétního oddělení.

Jednou za dva měsíce jsem dojížděl do rehabilitačních ústavů a pořádal besedy pro pacienty krátce po míšním poškození. Dále jsem školil rehabilitační pracovníky po celé České republice správným stereotypům při nácviku soběstačnosti, správné manipulaci s vozíkem a klientem. Manipulaci s klientem a vozíkem jsem také učil dobrovolníky z dobrovolnického centra Dobromysl. Přednášel jsem asistentům z večerního studia a studentům Střední zdravotnické školy a Vyšší odborné školy zdravotnické. Zajišťoval jsem také servis vozíků v Libereckém kraji.

Podle rčení „nejen prací živ je člověk“ myslím i na volnočasové aktivity.

Od roku 2005 se věnuji stolnímu tenisu a od roku 2007 působím v reprezentaci České republiky. Díky sportu jsem se podíval na místa, na která bych se „za zdrava“, jen těžko podíval. Potkal jsem zajímavé lidi a zažil mnoho krásných a emotivních chvil. Sport mi také dal disciplínu a cílevědomost. Mezi mé další koníčky patří také rybaření, příroda a samozřejmě rodina - skvělá manželka Míša, úžasný syn Jiří a kříženec německého ovčáka s retrívrem, který slyší na jméno Brufen.“

Šárka Musilová

Šárka Musilová z Trutnova získala na paralympijských hrách v Tokiu stříbro v lukostřelbě.Šárka Musilová z Trutnova získala na paralympijských hrách v Tokiu stříbro v lukostřelbě.Zdroj: archiv Šárky Musilové

V létě roku 2010 uklouzla na mokrých schodech a při pádu si přerušila míchu na několika místech. Následně na rehabilitačním pobytu v Kladrubech si zkusila zahrát florbal na vozíčku a poté začala hrát na pozici gólmanky za Kamat team Janské Lázně, který fungoval na tamní Obchodní akademii pro tělesně postižené, kde začala studovat a seznámila se s trenérem lukostřelby Danielem Fridrichem, který jí nabídl, aby si lukostřelbu vyzkoušela. Ale kvůli svému handicapu nedokázala střílet z reflexního luku. Posléze na rehabilitačním pobytu v Parapleti se seznámila s Davidem Drahonínským, který jí poradil, aby zkusila střílet z kladkového luku, který je pro tetraplegiky vhodnější. Po vyzkoušení si Šárka lukostřelbu zamilovala.

„Zatím střílím relativně krátkou dobu, teprve pátým rokem nicméně získala jsem s Davidem Drahonínským v MIX teamu bronz na LPH v Riu de Janeiru v roce 2016. V roce 2018 jsme se stali mistry Evropy. Během roku 2019 se nám podařilo vystřílet dvě místa pro ČR na paralympiádu do Tokia. Mým velkým snem je zúčastnit se LPH v Tokiu 2020 a získat medaili pro Česko. Má nominace zatím není jistá, takže se musím snažit. Budu usilovně trénovat a doufám, že to přinese alespoň stejnou ne-li lepší formu.“

„Již od mých začátků mě podporuje Sportovní klub v Janských Lázních a trenér, se kterým vycházím velmi dobře. Naše společné úsilí se odráží v mé stoupající výkonnosti, a tak doufáme, že to bude pokračovat.“

Aleš Kisý

Aleš Kisý z Trutnova získal na paralympijských hrách v Tokiu bronz.Aleš Kisý z Trutnova získal na paralympijských hrách v Tokiu bronz.Zdroj: archiv Aleše Kisého

Český paralympijský reprezentant v a atletice. Od mala byl vedený k aktivnímu sportování – na velmi dobré úrovní hrál například fotbal. V roce 1999 se mu však stal úraz po skoku po hlavě do vody a život se mu otočil vzhůru nohama. Následovala série vyšetření a operací v nemocnicích a následných rehabilitací. I přes to všechno zůstal ochrnutý a pohybuje se už pouze na invalidním vozíku.

Na sport ale nezanevřel a začal zkoušet různé disciplíny spojené se sportem handicapovaných. Nadchlo ho ragby vozíčkářů a asi po dvou letech od úrazu začal navštěvovat tréninky. Poté si řekl, že by to chtělo ještě nějaký další sport jako kompenzaci. Do oka mu padla atletika. Začal trénovat hod oštěpem a diskem a vrh koulí. V ragby přes 12 let reprezentoval ČR a v atletice, kterou má nyní jako hlavní sportovní disciplínu, startoval na čtyřech paralympijských hrách. Je rovněž několikanásobným medailistou z evropských a světových šampionátů.

(zdroj: web Českého paralympijského výboru)