Je úterní poledne a z Jedlové v Orlických horách se ozývá táhlé vytí, a to hned z více míst, kde odpočívají psí spřežení, většinou sibiřských husky. Do startu nejnáročnějšího musherského závodu u nás zbývá ještě pár hodin. Je třeba načerpat síly.

"Momentálně máme přihlášených 73 závodníků, ale na první - noční etapu se vydávají jen ti, kteří absolvují dlouhou trať - třístovku, a těch je přibližně deset. Jsou to ti nejlepší z nejlepších. Druhý závod je na 200 kilometrů. Podmínky jsou letos dobré. Trať startuje na Jedlové u penzionu Kristýna, odkud vede přes obec Deštnou, přes Bunkrovku nahoru do kopců, míjí "Gábl" boudu, dále pokračuje přes Šerlich, Velkou Deštnou, Pěticestí a vrací se nám přes Zámeček," popisuje závodní okruh Andrea Müller Kučera z pořadatelského týmu.

Jak se zrodil Šediváčkův long

Poprvé se závody psích spřežení na dlouhou trať v Orlických horách uskutečnily v únoru 1997. Den před startem však Pavlu Kučerovi utekli dva psi. Jeden z nich - sibiřský husky jménem Šedivák - byl u vzdálené vesnice zastřelen místním obyvatelem. Navzdory tomu závod odstartoval a na památku této smutné události byl pojmenován jednou pro vždy Šediváčkův long.

Na mushery čeká až do soboty několik etap a v pátek také povinný bivak v Pádolí u penzionu Zámeček: "Závodníci mají seznam povinné výbavy a každý si veze i věci, které potřebuje na přenocování venku podle svého komfortu. Kdo chce stan, vezme si ho, kdo ne, udělá si jen záhrab a přikryje se celtou, potřeba jsou samozřejmě pořádné spacáky."

Pro organizátory ani letos nebyla příprava jednoduchá. Kvůli covidu panovala nejistota, jestli se Jedlová tohoto tradičního musherského svátku letos vůbec dočká: "Nevěděli jsme, jestli závod budeme moci uspořádat, jak se bude vyvíjet epidemiologická situace. Teprve týden před závodem, kdy jsme věděli pravidla pro pořádání sportovních akcí, jsme mohli rozhodnout, že se konat bude. Na některé závodníky to byla moc krátká doba na přípravu, tak nepřijeli. Kromě Čechů dorazili účastníci ze sousedních zemí - ze Slovenska, Polska, Rakouska, Německa, Švýcarska a máme tu i jednu závodnici z Lotyšska."

Psi jsou pro mushery jako rodina

V úterý po páté hodině odpolední se část závodníků vydává na noční etapu Šediváčkova longu. Měří přes 50 kilometrů. Mezi startujícími nechybí ani několikanásobný šampion Roman Habásko, který přijel s početnou devatenáctičlennou psí smečkou. Má za sebou bohaté zkušenosti, a to i z těch vůbec nejtěžších světových závodů. Jak prozrazuje, některé se jedou na 600 či dokonce 1000 kilometrů, někdy panují i pětadvacetistupňové mrazy, přičemž teploty v noci klesají ještě hlouběji.

K musherství se dostal asi před 28 lety: "Koupil jsem si jednoho pejska pro radost, abych s ním mohl chodit po horách. Pak to přerostlo v takovouto vášeň, závodím od roku 1996. Začínal jsem se čtyřmi psy, pak přibyli další a dnes jezdím s deseti až čtrnácti, podle toho, jak kde to jde."

Účastníky, kteří vyrazili na první - noční etapu v pondělí, čeká celkem 300 kilometrů, které absolvují během pěti etap. Ostatní budou soutěžit na 200 kilometrů rozdělených do čtyř etap.Zdroj: Deník/Jana Kotalová

Jak dlouho trvá, než taký pes může vyrazit do závodu? "Jak dospěje, na roce ho začnu pomalu připravovat, trénovat, zapřahat a v roce a půl už by měl být připravený jet velké mezinárodní závody. Úspěchy máme, ale je to jen třešnička na dortu. Jsem několikanásobný mistr republiky, jak ve sprintu, midu i longu, několikrát jsme vyhrál místní závod Šediváčkův long, vyhráli jsme závody mistrovství světa, Evropy, ale to asi není to nejdůležitější, proč to člověk dělá," tvrdí Roman Habásko.

"V mém případě je to už životní styl, ty pejskové jsou moje rodina, jsou to moje děti, žiji s nimi a oni se mnou, jezdím s nimi po závodech, trénujeme. Člověk jim musí věnovat čas, zvlášť když se připravuje na nějaké vrcholné závody, pak s nimi trávím osm až deset hodin denně v tréninku, v péči o ně, v krmení a samozřejmě i mimo těch deset hodin jsem jim nablízku, ať už doma, na úvazišti či když spím v autě. To je mým druhým domovem, někdo si koupí pěkný rodinný luxusní osobák, já velkou žlutou dodávku," říká s úsměvem.

V zimě na saních, v létě na čtyřkolce

A trénuje se nejen na sněhu. Jde o celoroční přípravu. "V létě jezdíme na kárách, čtyřkolových vozících. Já tedy hodně k tréninku využívám motorovou čtyřkolku. Mám vypnutý motor a nechám se táhnout. Je to pro mě pohodlnější a bezpečnější i pro psy, přece jen je tak robustní a těžká, že dokáže třeba i to dvanácti či čtrnáctispřeží zastavit a oni mi zase nedokážou s tou "károu" utéct. A do kopce jim můžu lehce pomoci," dodává Roman Habásko.