„Tady se nesmí vzít dláto do ruky. To by byla ostuda,“ řekl s úsměvem nestor českých sochařů motorovou pilou a jeden z duchovních otců skuhrovského sochařského sympózia Jan Paďour. Právě on totiž stál na začátku této již tradiční akce. „Jednou sem Honza přijel na návštěvu. A když jsme si prošli zbytky hradu, posadili jsme se pod kaštan a tam Honza nadhodil, že by toto kouzelné místo šlo oživit setkáním řezbářů. Mě se to zalíbilo a od setkání pod kaštanem uběhlo asi půl roku a měli jsme tu první akci,“ zavzpomínal na začátky skuhrovského dřevosochání pořadatel Richard Poláček.

Ten i přes různá opatření kvůli pandemii koronaviru stále věřil, že se i letos mistři motorových pil ve stínu zříceniny opět sejdou. „I když ta opatření byla přísná, tak jsem vždy věřil, že se tu sejdeme. Jsme parta kamarádů, kteří se vždy rádi vidí. A co se pak týče samotného sympózia, to jsme chtěli udělat za každou cenu, i kdyby to mělo být jen on-line. Ostatně i na to jsme byli připraveni,“ dodal Richard Poláček.

Návštěvnost navzdory koronaviru neutrpěla

Samotné víkendové setkání, které návštěvností ani tentokrát netrpělo a do podhradí se na jemnou práci s těžkými motorovými pilami sjelo na tři tisíce návštěvníků, bylo rozděleno do dvou kategorií. V té první osvědčená pětice mistrů motorových pil – Radek Smejkal, Jan Paďour, Petr Krejcar, Robert Musil a Martin Bořuta vykouzlila za tři dny sochy na zadané téma. To letos bylo Život na vsi. Vzniklé artefakty se po víkendu postupně přesunou do místní části Brocná. Od rozdělané práce se pak podvakráte řezbáři přesunuli k vložené disciplíně speed carvingu, tedy vytvoření sochy za jednu hodinu. V tomto klání, které bylo zakončeno dražbou, si v jednom případě vybral Jan Paďour jako téma Ducha lesa. Ale k jeho realizaci vedla dlouhá cesta.

„Strašně dlouho jsem obcházel připravená dřeva, než jsem našel, jak já říkám, přírodninku. Tedy kus, který není tak strohý a skrývá v sobě i suky. Z něj jsem poté vytvořil jakéhosi Ducha lesa či dřeva s vykukující sovičkou pod vousy. To je taková má libůstka,“ řekl vyučený kovář, jenž se k práci se dřevem dostal přes kámen a sázku.

Bič, ale i celoživotní láska

„Bylo to asi před deseti lety, kdy jsem byl u kamaráda a on měl na zahradě sochu vytvořenou motorovou pilo. Když jsem se zeptal, kolik ho stála, tak jsme se docela zděsil a řekl jsem mu, že je ošklivá a že bych to zvládl lépe,“ zavzpomínal na začátky Jan Paďour a dodal, že si tím na sebe nejenom upletl bič, ale také našel celoživotní lásku: „Hned, jak jsem přijel domů, tak jsem sebral tátovi jeho motorovou pilu a pustil se do díla. A myslím, že jsem s tou vypůjčenou pilou udělal lepší sochu, než měl ten kamarád. A s tímto pocitem jsem začal s nakupováním motorových pil a vyřezáváním. A byť jsem vyučený kovář, tak jsem se zamiloval a už nikdy práci se dřevem neopustím,“ dodal muž, jehož díla znají všichni, kdo alespoň jednou navštívili Dvůr Králové, kde na kruhový objezd shlíží jeho surikaty či lev.

Nad rozdělanou prací, kdy pro Brocnou vyřezával Jan Paďour se svým týmem husopasku, pasáčka a ovečky, neopomněl řezbář dát radu všem, kterým se toto umění líbí a chtěli by s ním začít. Ale nejen těm: „Každý by si měl najít to, co ho baví a naplňuje. Do začátku bych každému poradil, ať zkusí to, co jej těší. Nemusí to být však zrovna vyřezávání motorovou pilou, ale každé výtvarno nám otevírá dveře do jiných světů. Manuální práce navíc uvolňuje a čistí hlavu. Všem bych tak poradil, ať nekoukají do telefonů a tabletů, rozhlédnou se kolem sebe a dělají něco, z čeho budou mít radost.“