Česká bowlingová reprezentace v Las Vegas.Splnilo se očekávání, s nímž jste do Las Vegas odcestoval?
Musím říci, že celý pobyt v Americe se nám všem velice líbil a přestože jsme tam jako česká reprezentace moc nezazářili, naše očekávání se splnilo. Setkali jsme se tam se spoustou hráčů z různých zemí, celkem se šampionátu zúčastnilo třicet dva států. Bylo to velice příjemné a poučné. Absolvovali jsme řadu přátelských setkání, získávali nové zkušenosti. Byly tam opravdu velmi zajímavé výpravy, od Nového Zélandu a Austrálie, zemí Jižní a Střední Ameriky až třeba po Panenské ostrovy. Hráči úžasné sestavy států, které mají daleko delší bowlingovou tradici, než máme my. V bowlingové herně jsme strávili šest dní, setkávali jsme se, pozorovali jsme je při hře, domlouvali jsme se o vybavení, bylo to pro nás hodně užitečné. Možná i proto, že jsme byli všichni senioři nad padesát let, byla ta setkání přátelštější, v příjemně poklidné atmosféře.

Řekl jste, že jste nezazářili. 
Jak tedy naše reprezentace
dopadla?
Hrály se soutěže jednotlivců, dvojic a družstev. V nominaci byli čtyři muži a čtyři ženy, takže jsme hráli nejdříve každý za sebe, potom hrály dvě dvojice mužů a dvě dvojice žen, nakonec celá družstva. Osobně jsem skončil na sto patnáctém místě ze sto dvaceti čtyř účastníků, což zdánlivě nevypadá vůbec dobře, nic- méně opravdu jsme tam jeli hlavně sbírat zkušenosti. Jako republika jsme dopadli ještě hůř, skončili jsme jako úplně poslední z hodnocených družstev. Průměry družstev se ale lišily velice málo a rozdíly na deseti, patnácti místech před námi byly minimální. Větší úspěch pak zaznamenala hráčka naší výpravy Dáša Stulíková, která se probojovala do finále soutěže čtyřiadvaceti nejlepších hráčů po odehrání všech osmnácti her všech tří soutěží. Není ale třeba z toho dělat nějaký vážný závěr, hlavní bylo, že jsme tam byli, že jsme ukázali, že se bowling u nás rozvíjí a že jsme se za deset, patnáct let dostali na určitou úroveň.

Ale máme stále co dohánět…
Není to jen o stylu hry, každý máme svůj. Vlivů, a to se nechci nějak vymlouvat, které ovlivňovaly náš výsledek, bylo hodně. Shodli jsme se, že pro nás bylo poučné hrát v americké herně. Jednak tam jinak upravují dráhy, používají jiný, dražší olej, na dráze tvoří vyšší vrstvu a je daleko těžší na ní hrát. Mají i jiné zvyklosti při odhodu, dává se přednost hráčům na dvou sousedních drahách vlevo i vpravo. To u nás není zvykem, dáváme přednost jen bezprostředně vedlejším drahám, tedy jedné vlevo a vpravo. Nás to strašně zdržovalo, vyvádělo nás to ze soustředění. Navíc mají „překlimatizované" herny. Nám skutečně byla zima, navíc jsme na dráhu chodili v delších časových intervalech, nemohli jsme se dostat do formy, na tom jsme se shodli. Vzhledem k nadváze v letadle jsme měli k dispozici pro hru méně koulí než třeba Američané. Z konceptu nás vyvádělo i střídání na drahách po každé hře, na to také nejsme zvyklí. Ale radost ze hry rozhodně převažovala, zaházeli jsme si dobře. Největším zážitkem pro nás pak bylo pozorovat hráče vyspělých států, Švédy a hlavně Američany, s nimiž jsme měli to štěstí hrát na stejné dvojdráze úplně poslední hru při soutěži družstev. Samozřejmě jsme se s nimi fotili, je s námi vyfocen i pozdější mistr světa. Pozorovat při hře bývalé profesionály soutěže PBA je neuvěřitelné, jejich technika je úžasná.

Jaká byla atmosféra v herně, jaký byl zájem veřejnosti o šampionát?
Musím říci, že z tohoto pohledu to bylo daleko horší než třeba na mistrovství Evropy v Mnichově, kde bylo plno diváků a chodili se dívat nejenom hráči. V Americe to bylo jinak. V Las Vegas se jen těžko sežene někdo, kdo by se šel podívat na bowling. A to i přes skutečnost, že herna byla v hotelu pro tisíc pět set hostů. Nás bylo na šampionátu celkem dvě stě mužů i žen a musím říci, že jsme si v podstatě fandili jenom navzájem, plus nějaký ten doprovod družstev. Co bychom si namlouvali, hosté hotelu si buď užívali dovolenou, protože hotel nabízel překrásné zázemí pro volný čas, nebo hlavně přijeli hrát. Jen náš hotel měl obrovské sály plné automatů a hracích stolů. My jsme se tam ztráceli. A dokonce jsme i trochu měli za zlé organizátorům, že pro mistrovství Las Vegas vybrali. Zájem veřejnosti nebyl téměř žádný.

Zbyl vám čas i na něco jiného než samotné hraní bowlingu?
Časový program byl velice náročný, prvních pět dní jsme nepřetržitě hráli. Pak se hrálo finále a my jsme už měli v podstatě volno. Půjčili jsme si auto a vyrazili k Hooverově přehradě, která je v horách asi třicet kilometrů nad Las Vegas. To je úžasná technická záležitost, do roku 1946 to byla největší přehrada i hydroelektrárna na světě. Její výška je přes dvě stě deset metrů, pata je dvě stě metrů široká, samotná přehrada je asi tři sta šedesát metrů dlouhá, do velmi prudkého oblouku, zasazená do skály. Jezero pak dosahuje přes osm set kilometrů délky. Takže tam jsme si udělali výlet. Bylo tam ale vražedné vedro, které dosahovalo ve stínu k padesáti stupňům a pro nás starší chlapce to bylo téměř nesnesitelné. Takže jsme se tam nezdržovali příliš dlouho. Ale udělali jsme řadu záběrů, filmovali, navštívili i muzeum výstavby přehrady, prohlídli si ji zespoda i ze shora a jeli domů.

A vlastní Las Vegas?
Město a jeho centrum nazývané Strip jsme navštívili hned po návratu z přehrady. Je to několikakilometrová ulice plná přepychových hotelů. Procházeli jsme ji za bílého dne, ale i tam bylo obrovské vedro. Tak jsme dávali přednost klimatizovaným prostorám, různým hotelům, hernám, obchodům a jídelnám a vydrželi tam až do setmění, protože až po něm je tahle ulice nejzajímavější, známe to nakonec všichni z filmů nebo z fotografií. Na mě to působilo zajímavě, i když možná bylo moje očekávání větší. Pokud byste tam nejel hazardovat, tak asi není důvod tam jet. Je to jedna veliká show, jeden velký rámus, jedna velká pouť. Architektonicky je to paskvil, na ulicích jsou strašné davy lidí, vedro pořád, atrakce, které nejsou moc podle našeho vkusu, pozlátko, všechno je přehrávané, překřičené, všude nepřetržitě hraje hudba. Zbavíte se jí až v pokoji na hotelu. Dlouho se v tom všem asi vydržet nedá. Ti, co hrají hazard, to ale nevnímají, oni snad někdy nevnímají ani čas.

Co vy, zkusil jste si zahrát?
Chodili jsme hernami, kde bylo plno stolů, nejvíc se tam hraje Black Jack, kostky, ruleta možná méně, lidé na ni chodí spíš v noci, všude je totiž otevřeno nepřetržitě. Pro mě bylo velkým zážitkem sledovat práci krupiérů u rulet, to je fantastický koncert rukou a slov. Sami jsme ale jen pozorovali, kibicovali, tipovali, které číslo padne. Hráčská vášeň mě ale nechytila, takže jsem nesázel. Raději jsme si s manželkou, která tam byla se mnou, sami zaplatili dráhy a chodívali jsme si ještě zahrát bowling, než bychom sázeli na ruletu. Málo platné, dolar je dvacet korun a přece jen jsme měli peníze nějakým způsobem rozpočítané.