Covidová pandemie stále pokračuje, teď dokonce rostou počty nakažených. A vy stále pracujete v nemocnici. Jak často tady sloužíte?

Nejsem v nemocnici na plný úvazek. Pracuji čtyři pět služeb za měsíc, podle toho, jak je potřeba. Nedělám dvanáctky, chodím na patnáct a půl nebo čtyřiadvacet hodin. Vychází to zhruba jako poloviční úvazek.

Nejste už unavená?

Z té práce snad ani moc ne, spíše z lidí, kteří řeší covid. Máme tady tolik virologů a imunologů… Práce mě neunavila nikdy.

Vypadá to, že se blíží další vlna. Jsou už lidé poučení?

Nejsou. Myslím si, že je ukolébalo v názorech to, že byl celkem klid. Já to říkám od začátku, bohatě by stačilo, kdyby lidé dodržovali běžné zásady hygieny. A to pořád není. Kvůli opatřením jsou lidé naštvaní a nebudou je dodržovat, tím strhnou další kolem sebe. A naopak spousta lidí se bojí. Je to těžké, nikdo se v tom pořádně neorientuje. Jsem však optimista a věřím, že další vlna nepřijde v takové míře, jako byla.

Může to být očkováním?

Určitě ano, ničím jiným to není. Furt se křičí, že neočkovaní jsou diskriminovaní. A já jako očkovaná se taky cítím diskriminovaná, že jsou oni neočkovaní. Ženou mě do lockdownu, který nechci.

Covidoví pacienti jsou zpátky v nemocnici. Zase tu máte nakažené a musíte oblékat skafandr?

Ano, začíná to, zatím to však není v takové míře, jako to bylo vloni. Je to vztyčený prst. Vlastně po dlouhé době mám dnes zase ve službě covid pozitivního pacienta. Jinak snad tři měsíce jsem žádného neviděla.

Je práce v tom kompletním ochranném oblečení náročnější než jen ve stejnokroji sestřičky?

Buď si beru jen zástěru, štít, čepici, anebo celý overal, to když s pacientem pracuji delší dobu. Je to hodně náročné, kdo si to nevyzkoušel, neví. Děvčata to měla tři hodiny na jipce, to bylo strašné.

V Poličce se uskuteční druhá premiéra filmu Můj život s Bohuslavem Martinů, který se natáčel i v rodišti skladatele.
FOTOGALERIE, TRAILER: Bohuslav Martinů je zpátky v Poličce. Na filmovém plátně

Prodělala jste covid-19?

Hned v první vlně, akorát krátce předtím, než jsem měla jet pro vyznamenání do Prahy. Vloni 27. října jsem byla pozitivní a druhý den mělo být předání.

Tak ještěže ceremoniál nakonec zrušili, že?

Přesně, zrušili ho kvůli mně. (smích)

Prezident Miloš Zeman vám udělil medaili Za hrdinství. Připadáte si jako hrdinka?

Vnímám to stejně jako vloni. Vůbec jsem tomu nevěřila, bylo to pro mne velké překvapení. Neberu to, že jsem já ten hrdina, ale je to za všechny zdravotníky. Setkala jsem se s Vítem Rakušanem, který mě na medaili navrhl. Osobně jsem mu poděkovala. Říkal, že si váží konkrétně mojí práce. Víte, kdyby nebyl covid, tak po zdravotnících ani pes neštěkne. A proto pro medaili pojedu, ať už to bude předávat kdokoliv. Sama se považuji za vyslance všech, kteří tady dřeli. A lidi, kteří o tom pochybovali, jim akorát házeli klacky pod nohy. Jako hrdinka si určitě nepřipadám. Půjdu tam za všechny obyčejné zdravotníky.

Co pro vás osobně vyznamenání znamená?

Musela jsem hodně přemýšlet, protože je to složité. Myslím, že teď už to považuji za ocenění mojí celoživotní práce. Ve zdravotnictví jsem vydržela, nejsem vyhořelá, pořád tu práci dělám ráda. Jsem strašně pyšná, že mám kolem sebe lidi, kteří tuhle práci chtějí dělat.

Myslíte si, že covid pomohl trochu zviditelnit náročnou práci zdravotníků? Říká se, že na zdravotní školy je teď nával.

Zdravotní škola byla vždy prestižní. V dobách, kdy jsem já studovala, bylo těžké se na ni dostat i s vyznamenáním. Kam se to posunulo dál, co vyvedli se zdravotnickým školstvím, to je tragédie. Aby se sestra stala kvalifikovanou sestrou, musí studovat šest sedm let. Každopádně na zdravotní školu musí jít holky, které tu práci opravdu dělat chtějí. Covid udělal to, že o tohle povolání je momentálně zájem, ale to bude do prvního okamžiku, než ta holka zůstane sama ve službě.

Hasiči v pátek ráno cvičili na zásah v knihovně v Poličce.
Hasiči ráno cvičili zásah v knihovně

Proč myslíte?

Dneska už není problém v penězích, ale covid spíš ukázal to, co je tady dlouhodobě. Personální podhodnocení. Takže už to není o tom, jestli přidají peníze nebo ne. Samozřejmě každé peníze jsou pěkné, tahle práce je nedoceněná. Každá nemocnice má minimální počet zaměstnanců, co stanoví vyhláška. A covid nás dostal až pod ty hranice. Dělá se skvělá péče s úplně minimálním počtem lidí. I tam, kde má být pět lidí, jsou tři nebo dva. Ve škole je to o něčem jiném a pak se jim chce na oddělení brečet. Chtějí tu práci dělat, ale nemohou vše stihnout.

Vaše děti si už zvykly že stále chodíte sloužit do nemocnice?

Ano, pořád jsem neposlušná babička. Zvykly si, nic jiného jim nezbylo.

Chtěla jste být vždy sestřička, i když jste z učitelské rodiny?

Ano, chtěla. Celá moje rodina jsou učitelé, ale já nikdy jejich cestou jít nechtěla. Moje maminka mě měla ve vysokém věku a byla nemocná. Hodně jsem s ní byla v nemocnici, takže jsem chtěla být zdravotní sestrou a vím, že jsem udělala dobře.

Co vás na práci zdravotní sestřičky nejvíc baví? Je to pro vás práce nebo spíše poslání, jak se říká?

Od obojího něco. Práce to je přímo odporná, když se to vyválí, to nikdo ani neví, co všechno musí sestry dělat. Když v televizi říkají, lékaři udělali, lékaři aplikovali, tak to rostu. Nicméně mě vždy bavil kontakt s lidmi a s nemocnými je pro člověka i obohacující. Když vás něco bolí, je vám nedobře a přijede někdo, kdo je na tom ještě hůř, musíte zapomenout na svoje bolesti a musíte mu pomoci. Nemůžete říct: „Vám nic není, to mně…“ Kolikrát mě to dostalo ze špatné nálady. Vždy si říkám, že mi ještě není tak zle, aby nemohlo být hůř.

Jak se cítíte nyní? Jste po vážné operaci plic, po covidu. Jde to?

Já mám nemocí spoustu. A přesto žiju a vždy říkám, že když člověk ráno vstane, postaví se na vlastní nohy a vlastní rukou si umyje obličej, je furt v pořádku. Takže dobrý!

KDO JE JANA BŘEZINOVÁ

Jana Březinová se narodila 2. listopadu 1956 jako čtvrté dítě do rodiny pedagogů. Narodila se víceméně nečekaně, její sourozenci i rodiče byli v době jejího narození již starší. U její maminky se začaly projevovat různé choroby a často musela být v nemocnici, kde ji malá Jana navštěvovala. Tam se také poprvé zblízka setkala s prací zdravotních sestřiček, která jí fascinovala. Chtěla se naučit pečovat o maminku sama a rozhodla se začít studium na zdravotnické škole.

Přihlásila se na Střední zdravotnickou školu v Litomyšli, ale její přihláška byla, navzdory vysvědčení s vyznamenáním, z kádrových důvodů nejprve zamítnuta. Po otcově snaze byla Jana roku 1972 na zdravotnickou školu přijata. Studium na Zdravotní škole v Litomyšli úspěšně ukončila v roce 1976 a rok nato kvůli synovi nastoupila na 10 let jako sestra do jeslí. V roce 1987 odešla pracovat na neurologické oddělení do nemocnice v Ústí nad Orlicí. Později si udělala nástavbu postgraduálního vzdělání se specializací ARIP (Anesteziologie, resuscitace a intenzivní péče) a pokračovala na JIP neurologického oddělení. Dále pracovala na interním oddělení Orlickoústecké nemocnice. Prošla JIP oddělením, gastroenterologií, až po příjmové i specializované ambulance.

V roce 2012 prodělala závažné onemocnění rakovinu plic a musela podstoupit odstranění části plicního laloku. Přesto se po půl roce vrátila do pracovní činnosti. Roku 2016 odešla do starobního důchodu.

Roku 2017, jako zkušená interní sestra, přijala žádost o výpomoc na interním oddělení v Litomyšlské nemocnici, přestože byla již rok v důchodu. V nemocnici v Litomyšli pracuje dosud.

V roce 2020 po nástupu pandemie covidu-19 pokračovala, i přes obavy svých dětí, ve své práci a dokonce přijala více služeb.

Prezident republiky uděluje medaili Za hrdinství osobám za hrdinství v boji a těm, kteří se s nasazením vlastního života zasloužili o záchranu lidského života nebo značných materiálních hodnot. Jana Březinová získala medaili v roce 2020. Je od zřízení v roce 1990 osmou ženou, která vyznamenání obdrží.