Jan Pokorný

Nechci se zevrubně věnovat politické kampani, o níž už politologové a sociologové na slovo vzatí napsali již kila článků. Na někoho funguje laciný populismus, na jiného zase úpěnlivé vzdechy o nutnosti šetření ve jménu rozkl/rádání státu (to už se ale voliči z pochopitelných důvodů neříká).
Více než předvolební billboardy s restitučními měšci, zvířátky, peckovitým ovocem a jinými evergreeny mne ovšem zaujala věc méně diskutovaná a z mého pohledu maximálně nespravedlivá. Je jím samotný volební systém krajských voleb, de facto znemožňující svobodný výběr osobností, jak je tomu například v souboji komunálním.
Ve výsledku se již týden přehrabuji volebními lístky a řeším neúprosné dilema, zda podpořit lidi mně sympatické (o jejichž umu jsem přesvědčen), kandidující ovšem za strany pro mne z rozličných důvodů nepřijatelné. Anebo mám zvolit obrácený postup a podpořit partaje ideově blízké, ovšem s nicneříkajícími kandidátkami, jež obsahují v lepším případě nevýrazná, v horším neschopná jména? Či snad vyslyšet hlas ve společnosti z nejfrekventovanějších, že zkrátka nemá cenu k volbám chodit, když jde ve výsledku jen o koryta, nikoliv blaho občana? Babo raď…
Posledně zmiňovanou variantu jsem nakonec zavrhl, neboť volební právo stále považuji za něco důležitého, čeho bych si měl vážit. Toho bohdá nebude, aby český občan od urny utíkal! Jak jsem se rozhodl mezi možnostmi A a B, si s dovolením ponechám pro sebe.
Trochu zklamaným hlasem ovšem musím konstatovat, že jediným pozitivem letošních krajských voleb je z mého pohledu vzdálenost, již jsem musel urazit k volební urně. Toliko dvě patra schodů z kabinetu číslo 60 Střední školy uměleckoprůmyslové v Ústí nad Orlicí do volební místnosti, která je přímo v její budově.