Jako farář zpovídáte lidi, teď jste se ocitl na druhé straně – byl jste Markétou Zahradníkovou zpovídán vy. Jaký to byl pocit?

Hrozný! Je známo, že ženy jsou velmi zvídavé. To já nejsem, neptám se někoho na něco… Nechávám to na dotyčném, aby se vypovídal. V téhle knize jsem musel odpovídat na hodně ošemetné otázky.

Odpověděl jste na všechny?

Ne. Snažil jsem se svléknout, ale zůstal jsem v plavkách, bermudách a tričku… Nahota není zase tak krásná. Zůstal jsem trochu skrytý. Hlavně tam, kde by se mé odpovědi mohly dotknout třetí osoby, jež by se třeba dostala do nepříjemného světla. Jsem přece jen farářem na malém městě. A chtěl jsem, aby ta kniha byla laskavá. I tak jsme ale myslím udělali upřímný rozhovor.

V Lanškrouně jste už dlouho. Nikdy jste se nechtěl vrátit zpět do Polska, nebo jít do většího města?

Ne. Nejsem typ, který dělá vlastní dynamická rozhodnutí, jsem vychován k poslušnosti. Když můj nadřízený přijde se skvělým nápadem, poslechnu. Modlím se, aby mě do většího města neposlal. Před delším časem jsem dostal nabídku do Brooklynu, ale než jsem odpověděl, byl tam někdo jiný.

Příliš jste váhal.

Ano. Ale byl jsem rozhodnut říct ne. Chtěl jsem zůstat tady.

Proč?

Nevím. Asi mě opanoval pocit, že jsem k vám přišel něco vykonat, splnit určitý úkol a že jsem to zatím neudělal. Měl jsem prázdné ruce.

A teď? Zaplnil jste je?

Je to lepší. Ale mám pocit, že jsem od lidí víc dostal než jim dal. Kultura a mentalita Čechů mi dala víc, než jsem mohl obohatit je. Mám ještě co odevzdávat.

V knize mluvíte o tom, že jste do Čech přišel zvednout povědomí lidí o víře a důvěru v návštěvy kostela. Povedlo se?

Víra nemá s chozením do kostela zase tak moc společného. Je intimní věcí každého člověka. Nikdy jsem si nedával za cíl mít plné kostely. I když v Lanškrouně kostel plný je. A má pestré složení farníků: od nemluvňat až po babičky. Se všemi mám osobní vztah. Snažím se o atmosféru, v níž se lidé cítí dobře.

Proč mají Češi malé náboženské povědomí? Nepotřebují rituály (protože návštěvy kostela nebo modlitby jsou jistým rituálem), nebo je to nedůvěrou v církevní instituce?

Rituál, to je zajímavý pohled. Ano, do jisté míry se rituálů a tradic dnes zbavujeme, mám ten pocit. Ale hlavním důvodem je to druhé. Češi nemají rádi instituce. A to se promítá i do církve. Boha ale nemůžete odmítnout. Ono je to často tak, že si člověk vybuduje určitou představu a tu pak odmítne. Stejné je to s církví. Já se snažím tyhle představy odbourávat. Víra je křištál zabalený do sraček, říká jeden můj kamarád. Já si ty ruce klidně ušpiním, abych Bohu změnil image.

Připusťme, že církevní instituce se nechovaly vždycky křesťansky. Zneužívání dětí, skrývané za různými zástěrkami, jsou doložená fakta.

Ano. Církev je lidsko-božská záležitost. I v ní jsou ti, co chybují. Ale i když její managment není na vysoké úrovni, existuje církev dva tisíce let. A pořád tu bude. Někdy měla špatné období, horší než dnes, ale vstala a šla dále.

Potenciální farníky může odradit třeba i nudné kázání, ne? Je to jako ve škole, nudný pedagog má i se sebezajímavější látkou smůlu, žáci začnou hrát piškvorky.

Ano. Máte pravdu. Už jsem o tom někde mluvil, že nuda zabije všechno. Novomanželům často říkám, aby je vztah nenudil, jinak to špatně skončí. Z fotbalu nebo divadla také odejdete o přestávce, když se nudíte. Děti nepůjdou s rodiči do kostela, když je bude farář nudit. A je pravda, že k tomu někdy bohužel přispíváme. Tím, že ve své řeči rozvádíme určité téma nebo máme potřebu všechno dovysvětlovat.

Neměla by se na teologii vyučovat rétorika?

Ona tam je. Ne přímo rétorika, ale předmět o tom, jak vést kázání. Víte, abyste byla dobrý třeba rozhlasový moderátor, musíte mít nejen talent, ale i zajímavou barvu hlasu, který zaujme posluchače. S tím se musí člověk narodit. Totéž platí o farářích. Jsou přitažliví a nudní řečníci. Nikdo nechce poslouchat faráře s vysokým pisklavým hlasem, ale kněze s nízko posazeným, já říkám sexy hlasem.

Vy máte plný kostel, takže hlas dobrý?

Dělám krátká kázání. Tím to je. Krátká nuda.

Poslouchat zpovědi musí být psychické břemeno. Jak relaxujete?

Moc to neumím. Empatičtí lidé bývají zneužíváni, energeticky vysáváni. Ne vždy, ale často se to stává. Lidé si myslí, že jsem spasitel, zachráním jejich rodinu, zaplatím dluhy v bance a vyřeším problém uprchlíků. Ale to nejde. Takže se snažím odpočívat, ano. Zahraju si svůj golfík, jedu na kolo. Nebo si jen lehnu, vypnu telefony a koukám do zdi. Dlouho to ale nevydržím. Za chvilku si říkám: jak to, že mi nic nezvoní? Je to trochu prokletí. Ale zase mi tenhle život přináší různé odměny. Někomu pomůže mé kázání a řekne mi to, jinému odlehčí náš rozhovor.

Ve společnosti teď nepanuje úplně dobrá nálada. Při havlovském výročí řada lidí připomínala, jak tu bývalý prezident se svými morálními apely chybí. Co může farář udělat pro to, aby se nálada zlepšila?

Pořád říkám, že nejsem boží státní představitel. Nemám moralizovat, kárat, trestat.

Jste tak trochu veřejný činitel. Můžete poukazovat na určitá pochybení, ukazovat cestu…

To já nedělám. Jsem boží advokát. Jsem tu od toho, abych z lidí problémy snímal, ospravedlňoval je. Jsme díky politikům ustavičně něčím strašeni a stres zabíjí, zkracuje životy. Nechci to posilovat, vyvolávat konflikty a pocity člověka spráskaného bičem, chci budit úsměvy, dobrou náladu. To je můj úkol. To by si měli mimochodem uvědomit i politici. Ne věčně strašit, ale umožnit občanům, aby se jim vedlo líp, aby měli radost ze života.

Toho se asi s dnešní politickou garniturou, včetně pana prezidenta, nedočkáme.

Nedávno jsem o absenci pozitivních impulsů ve společnosti mluvil s jedním zástupcem pravicové strany. Sám se o to snažím, říkám lidem: Buďte úspěšní, buďte bohatí. Žijte svůj sen a nenechte si ho ukrást. Mějte velké cíle a neodevzdávejte svůj život do rukou jiných.

Co život v rukou žen? Na dveřích ložnice máte prý cedulku: Budit jen v případě požáru nebo zrušení celibátu… Což se tuším ještě nestalo.

Ne. Ale jsem v tomto ohledu tolerantní. Na rozdíl od české společnosti. Kamarády faráře, kteří se oženili a opustili církev, neodsuzuji, naopak je bráním. Je zvláštní, že tady nikomu nevadí, když se lidé rozvádí nebo se pěstuje nevěra, ale když se kněz zamiluje, je to zločin. Vím, je to těžké, člověk musí najednou otočit svůj život o stoosmdesát stupňů. Ale je to jeho život.

A vy jste se už zamiloval?

Ne. To bych tu s vámi neseděl…