„Jde o nestřílející repliky varhanových děl, která vznikla podle předlohy z první poloviny 16. století. Obě budou na valech zámku a počty hlavní a ráže odpovídají tomu, co kolega historik Vítězslav Prchal našel v inventáři zbrojnice pardubického zámku. Celkem tu tehdy stálo osm děl, všechna varhanového typu. Na osmi lafetách tu tehdy přes hradby mířilo padesát hlavní,“ představil nový přírůstek inventáře Východočeského muzea historik Jan Tetřev.

Pernštejnové by v případě boje útočníka, který by přicházel po jediné přístupové cestě – mostu z Příhrádku, zasypali poměrně slušnou a ničivou palbou. A to by nepřítel ještě nejprve musel dobýt celé město, aby se k mostu vůbec dostal.

Varhanová děla už sice na začátku 16. století nebyla žádnou technickou novinkou, ale nepřítele dovedla velmi nepříjemně překvapit. Evropské válčení už od husitských dob opouštělo středověký způsob boje, kdy na bitevním poli dominovala těžká rytířská jízda. Až do devatenáctého století armády na bojištích pochodovaly hlavně v sevřených formacích. A především pro palbu do takových davů byla varhanová děla stvořena.

VELKÁ BROKOVNICE

„V originále by vývrt hlavně byl větší než u naší repliky. Dalo by se do ní nasypat tak dvanáct až patnáct puškových kulí ráže dvacet milimetrů. Výsledkem pak je vlastně pět velkých brokovnic. To byla zbraň hromadného ničení, před kterou by se nikdo ocitnout nechtěl,“ popisuje účinky tohoto vynálezu puškař Miloš Skrbek z Vysoké nad Labem. 

Samotné dělo není žádná prudká inovace a funguje na stejném principu jako předová puška. Obyčejná hlaveň se nejprve naplnila prachem, střelivem a utěsnila zátkou. Po naplnění všech hlavní pak stačilo k drobnému otvoru na zadní straně horní hlavně přiložit zapálený doutnák a došlo k výstřelu. 

Jak ale taková zbraň vznikala v dnešní době? 

DEVATERO ŘEMESEL

„Na samotném děle se podílelo několik řemesel. Už tehdy – dnešní terminologií – výroba něčeho takového vyžadovala lehký průmysl či subdodávky různých částí. Lafetu mohl vyrobit tesař či výrobce vozů, hlavně huť nebo hamr, ale dále to musel někdo celé dát dohromady. Šlo o manufaktury, které přímo tato děla dávaly dohromady. V našich podmínkách to trvalo tři měsíce. Jich na to tehdy bylo víc a uměli to, ale my zase máme nástroje, jako je motorová pila,“ říká Miloš Skrbek.

K jednomu dělu pak patřila obsluha šesti až osmi mužů plus potah, koňský nebo volský. Exemplář umístěný na pardubickém zámku váží asi dvě tuny, v jeho případě tažnou sílu zajistil traktor.
Děla, stejně jako jejich předchůdci, z valů nikdy pálit nebudou. 

„Domnívám se, že u těchto zbraní šlo především o efekt. Ta děla tam rezla a hnila, ale především ukazovala pernštejnský vzkaz: jsme schopni se bránit, ale především – my na to máme a můžeme si to dovolit. V jejich případě šlo hlavně o demonstraci síly a majetku,“ domnívá se Jan Tetřev.