Šéfredaktor Karel Pokorný
Myslím si, že Slovensko docela znám. Byl jsem tam už jako dítě s rodiči na rekreacích ROH (vysvětlivka: někdejší Revoluční odborové hnutí), dokonce i v „zotavovni" Morava v Tatranské Lomnici, kterou znají televizní pamětníci z filmu Anděl na horách. Velký kus Slovenska jsem projel na kole a prošel „po svých" s lanškrounským oddílem mladých turistů. Obdivovali jsme Demänovskou ledovou jeskyni, prolezli Vysoké i Nízké Tatry, padali do vodopádů Slovenského ráje, měli fůru krásných zážitků. Znát Slovensko nám připadlo přirozené, normální, stejně jako sledování slovenských filmů a inscenací v televizi nebo poslouchání slovenské muziky.
Měl jsem Slovensko rád o to víc, že v mých žilách koluje i část slovenské krve po dědovi, který přišel do Čech před druhou světovou válkou a už v roce 1935 byl mistrem klempířským v Šilperku. Občas jsem se viděl s příbuznými, s kluky a děvčaty ze Slovenka jsem se stýkal v době středoškolských studií, vojna by pak vydala na samostatnou velkou kapitolu. Považoval jsem se vždycky za Čechoslováka a v době dohadů o pomlčku a následného dělení státu jsem byl proti. A byl jsem zklamaný z toho, jak to všechno dopadlo.
Na čas „přísných hranic" mám veselou vzpomínku: to když jsem jel už jako redaktor s Ústeckými na návštěvu partnerského Popradu, vezli jsme koláže nejmenovaného ústeckého výtvarníka, které se na Slovensku měly vystavit, a přestože prý neměl být problém, tak byl. Takže jsme to na jednom hraničním přechodu vzdali a přes jiný pak náklad koláží propašovali. Po výstavě se koláže, jak jinak, znovu pašovaly do Čech. Dnes už je to určitě promlčené… Doba Visegrádu je samozřejmě o něčem jiném, jsme partneři, žijeme v otevřeném prostoru, což má určitě řadu výhod.
Slovensko mám moc rád dodnes. Zvlášť Vysoké Tatry v létě a pak město Poprad. S ženou jsem tam byl opakovaně na dovolené a věřím, že se tam ještě i s našimi malými syny podíváme. A že jim budeme moci ukázat, jak je tam stále krásně, jací jsou tam dobří lidé a jak krásná je jejich řeč, které už, bohužel, někdy moc nerozumí.
Po rozpadu společného státu jsem měl pocit, že pro nás v Čechách přestalo Slovensko existovat, možná tomu tak bylo i na druhé straně. Dnes to vnímám jinak, jako dobří a rovnocenní partneři k sobě máme znovu hodně blízko.
Asi to tak muselo být, říkám si s odstupem času. Ale kdyby ne, tak jsme byli dnes nejspíš hokejovou supervelmocí a nejen z olympiád bychom vozili jedinečné sady medailí. Kdyby…