Když 20. dubna 2011 došlo nad ránem k mohutné detonaci ve společnosti  Explosia, málokdo věděl, co se vlastně stalo. Vyšetřovateli pardubických hasičů Danielu Norkovi ale tím okamžikem začala práce, která trvala ve výsledku více než dva měsíce, kdy se málem ani domů nedostal. Díky nasazení i perfektně odvedené práci se stal jedním z hasičů roku. Odměna to ale byla skutečně tvrdě zasloužená…

Jaké vlastně bylo to ráno dvacátého dubna?
Byli jsme už v práci, když přišla velká tlumená rána, která nám zabouchla okna a dveře. Viděli jsme nad místní částí Semtín ten oblak a bylo jasné, že je zle. S kolegou Václavem Dostálem jsme rovnou sedli do auta a jeli na místo, protože k hasičům do Semtína se nešlo dovolat. Jejich stanice byla relativně blízko a stranu k výbuchu to rozsekalo. Naštěstí oni byli všichni na druhé straně budovy za zdí a v té chvíli už sami spěchali na místo zásahu.

Byli jste jedni z prvních hasičů na místě – jak to tam vypadalo?
Zmatek. Nikdo zpočátku nevěděl nic. Co a kde vybuchlo se zjišťovalo postupně. Stáli jsme nejprve u vrátnice, která byla zcela zničená. Došli jsme až na val, který byl kolem toho bunkru a tu spoušť viděli na vlastní oči. Pak přijeli pyrotechnici a hned nás hnali pryč, protože hrozilo, že tam je stále materiál, který nevybuchl. Později se ukázalo, že to tak není a v bunkru vybuchlo úplně všechno.

Přesto jste se na místo zase vrátili. Jak se v té hromadě trosek dalo vůbec poznat, že je místo bezpečné a že se tam dá chodit a pracovat? Nebylo to pro vás nebezpečné? 

S tím nám pomohli seismologové. Od nich jsme získali údaj o počtu explozí. Byly celkem tři – dvě velké a jedna menší, ale rozdíl mezi nimi byl v řádech milisekund. Odpovídalo to ale třem místům, kde měly být trhaviny. Z toho se dalo dohromady, že všechen výbušný materiál to odpálilo.

Kolik toho na místě bylo?
Pyrotechnici to odhadli asi přes pět set kilogramů trhaviny celkem. Tři sta kilo byla již hotová vyrobená výbušnina, tři vany o objemu sto litrů, kde se míchal nitroglycerolglykol a jeden vozík s příměsky, kde bylo přibližně kilo směsí.

Ten výbuch musel být nepředstavitelný…
To byl. Věděli jsme od začátku, že to nikdo nepřežil. Nemohl. Ostatky tří dělníků, kteří byli přímo u toho, se zjišťovali pouze genetickým stěrem ze stěn. Jinak z nich nezbylo nic. Ten čtvrtý byl při výbuchu v chodbičce a jeho části to alespoň vyfouklo ven. Strojní zařízení, takzvaný malaxer, jsme ale po pročesání okolí poskládali téměř celé. Bylo rozházené na několika hektarech a muselo se opatrně. Kdyby v něm zůstaly části té směsi, stačilo se špatně podívat a vybuchlo by to. Naštěstí tohle nenastalo.

Jak se na takovém místě pracovalo?
Strašlivě. Byl tam neuvěřitelně nepříjemný zápach, kterým jsme za týden práce doslova nasákli a větrali to z oblečení několik týdnů. Navíc vědomí, k čemu tady došlo a že ti lidé vlastně zmizeli beze stopy. Byla to obrovská teplota přes tisíc stupňů, k tomu v malém prostoru. I když to bylo krátké, stačilo to na odpaření lidí. V té místnosti, kde se výbušnina míchala, zůstala jen podlaha a stěny. Jinak všechno vyletělo stropem a my neměli ani ponětí, jak to tam vypadalo předtím. Neexistovaly stavební plány, byly jako tajné skartovány, pokud vůbec kdy existovaly. Jediné, co jsme měli k dispozici, byl náčrtek elektrikářů, kudy vedou kabely a tři fotografie, které si udělal člen managementu firmy při prohlídce mísírny. Jinak nic.

Takže podmínky ani atmosféra nic moc…

Přesně. Týden jsme se tam přehrabovali. A to se celé vyšetřování vedlo v režimu vyhrazené – neboli neveřejné.
Týden zabrala práce na místě, ale samotné vyšetřování příčiny vzniku požáru bylo delší. Dál se pracovalo s laboratořemi. Celkem na místě kvůli požáru, který tam vznikl, pracovalo pět hasičských vyšetřovatelů a dva pracovníci technického ústavu požární ochrany. Dali jsme dohromady, co se jen dalo a začala kancelářská práce. Hasiči vyšetřovali požár a policisté výbuch.

Jak dlouho trvalo tohle?
Dva měsíce jsem na tom tady  seděl a prakticky ani nechodil domů.

Vše zlé je ale pro něco dobré. Za náročnou práci nedávno přišla odměna z nejvyšších míst..
To ano, získal jsem třetí místo v soutěži Hasič roku.

To je profesní uznání, které má už nějakou váhu.
Je a já vím, že to byl největší případ mé kariéry. Upřímně ale doufám, že nic takového už se opakovat nebude.