Letošní vzpomínka v Ležákách proběhla s omezenou účastí veřejnosti. Nevytratila se spontánní pieta, když se jí účastnili hlavně politici, někteří možná proto, aby je bylo vidět před blížícími se krajskými volbami?
Máte naprostou pravdu, že letošní pietní vzpomínka v Ležákách byla zcela jiná, než ta v letech minulých. Na druhou stranu se nedomnívám, že by byla pieta vzpomínkového aktu nějak narušena tím, že se jeho dopolední části zúčastnili politici. Většina z těch, kteří do Ležáků dorazili letos, se zdejší pietní vzpomínky opakovaně účastnila i v letech minulých a mají k tomuto místu dlouhodobě vytvořený vztah. Tím mám na mysli především místopředsedkyni Senátu paní Miluši Horskou, či hejtmana Pardubického kraje Martina Netolického. Navíc, a to nejen z mého pohledu, ale jistě i všech přítomných, byla tou nejdůležitější osobou letošní vzpomínky, paní Jarmila Doležalová, poslední přeživší z Ležáků, které všichni přítomní projevovali úctu, která jí právem náleží. Pokud jde o vlastní průběh pietního aktu, musím konstatovat že, jak v Ležákách, tak i v Lidicích všichni přítomni, a to jak přeživší, tak i členové oficiálních delegací velice kvitovali tichou a pietní atmosféru, bez jakýchkoliv projevů kohokoliv. Osobně se domnívám, že těm, kdo do Lidic, či Ležáků přijedou, není potřeba vysvětlovat, proč na tomto místě jsou a co se tam v roce 1942 odehrálo. Proto bych chtěl i do budoucna oba pietní akty, jak ten lidický, tak i ležácký, od projevů oprostit.

Pár dní před pietním aktem prošla Ležákami dvakrát povodňová vlna, jak náročné bylo prostor památníku připravit?
Lze si jen velice těžko představit, čím si organizátoři pietního aktu v Ležákách prošli. Doby koronavirové pandemie a s tím souvisejícího uzavření ležáckého muzea využili k tomu uvést celé pietní území do dokonalého pořádku. Načež byla jejich práce z nemalé části znehodnocena první povodni. Aby poté, co s velkým úsilím dali pietní území znovu do pořádku, přišla pouhé čtyři dny před pietní vzpomínkou povodeň druhá. Přesto se podařilo i díky pomoci dobrovolníků dát celé ležácké pietní území opět do pořádku, za což děkuji nejenom obrovskému nasazení zaměstnanců Památníku Ležáky, tak i všem, kdo nabídli svou pomoc. Bohužel musím závěrem konstatovat, že ani ony dvě povodně nebyly poslední a Ležáky byly týden po pietě zaplaveny potřetí.

V posledních letech se více než samotná připomínka řešila účast některých kontroverzních osobností? Souvisí to se změnou ve společnosti, kdy se ke slovu dostávají populisté hlásající zjednodušené vidění světa a snadná řešení. Vrací se s rostoucí bagatelizací podílu KSČ předlistopadová interpretace událostí?
Bohužel vám musí dát zapravdu, že jsme v současné době vystaveni snahám některých osob i politických subjektů bagatelizovat zločiny komunistického režimu před listopadem 1989, zpochybňovat výrazné historické osobnosti naší minulosti i důležité dějinné události. Dokonce jsou napadány výsledky seriózního vědeckého bádání s odůvodněním, že je zapotřebí zabránit „přepisování dějin.“ Osobně se domnívám, že je situace velice vážná a je zapotřebí se těmto snahám jasně a nekompromisně postavit.

Jako ředitel lidického Památníku, pod který spadají i Ležáky, jste před několika měsíci nastupoval do vyhrocené personální situace. Jak je to teď, přijali vás zaměstnanci, uklidila se situace? Proběhly nějaké personální změny?
Ještě předtím, než jsem se stal ředitelem Památníku Lidice, což bylo 24. února letošního roku, podala naprostá většina zaměstnanců instituce výpověď. Proto jsem musel vybudovat tým lidického Památníku zcela znovu, což nebylo jednoduché. Nicméně v současné době již je Památník Lidice personálně plně obsazen a troufám si říci, že funguje tak, jak by fungovat měl. Pokud jde o Památník Ležáky, zde k žádným personálním změnám nedošlo, pokud nepočítám tu, že jsem toto pracoviště posílil o půl úvazku, aby kolegyně, které zde pracují, mohly lépe zvládat plnění svěřených úkolů.

Památník v Ležákách zůstává i nadále (už z doby před listopadem 1989) ve stínu Lidic? Neměl by být samostatným právním subjektem, nebo je možné jej emancipovat i v současném ukotvení?
Nejenom Památník v Ležákách, ale i Ležáky samotné byly již od svého vyhlazení v červnu 1942 ve stínu Lidic. Důvodů proto je několik, z nichž za ten nejpodstatnější považuji to, že na rozdíl od zločinu spáchaného na Lidicích, kterým se nacisté pochlubili celému světu, již v případě Ležáků k ničemu podobnému nedošlo. Němci si totiž záhy uvědomili kontraproduktivnost tohoto svého počínání. Svou roli dále bezpochyby sehrávala i ta skutečnost, že zatímco v případě Lidic šlo o relativně velkou obec, Ležáky byly jen malou osadou a tím pádem byl i počet obětí menší. Nicméně hlavním důvodem, proč zůstávaly Ležáky po dlouhých 40 let komunistického režimu ve stínu Lidic, považuji tu skutečnost, že vlastenci z Ležáků aktivně spolupracovali s příslušníky výsadku SILVER A, který byl do okupované vlasti vyslán z Velké Británie, tedy jak z pohledu marxistické historiografie, tak i tehdejších mocných, z té nesprávné světové strany. Osobně se domnívám, že tomu, aby byl Památník Ležáky viditelnější, nepomůže to, že by se stal organizací samostatnou s vlastní právní subjektivitou. Popravdě řečeno, si to ani vzhledem k počtu jeho zaměstnanců (2,5 pracovního úvazku) nedovedu vůbec představit. Za daleko podstatnější považuji zvýšení propagace Ležáků a hrdinství jeho obyvatel. A právě o to se snažím a budu snažit.

Co by měl Památník vlastně připomínat a jak? Nestala se z něj po 80. letech prázdná ikona, kterou jednou za rok využívají politici k sebeprezentaci? Je vůbec možné, vzhledem k tomu, že se jedná o kolektivní paměť, tvořenou individuálními vzpomínkami, nalézt dominantní poselství, které by měl předávat? Jaká je aktuální interpretace Ležáků jako místa paměti?
Nikdy bych si netroufl říci, že se Památník Ležáky stal vyprázdněnou ikonou, kterou jednou za rok využívají politici a představitelé nejrůznějších spolků ke svému sebezviditelnění. Já osobně a pevně věřím, že i velká část české veřejnosti, která je o historii Ležáků informována, vždy bude Ležáky chápat jako symbol hrdinství a boje za svobodu této země. Za nesmírně důležité považuji i tu skutečnost, že současné historické bádání, na kterém se zásadním způsobem podílí i dcera paní Jarmily Doležalové, Jarmila Doležalová mladší (která již o Ležákách i osudech jednotlivých jejich obyvatel publikovala několik vynikajících monografii), umožňuje příchozím, a to ať již nejmladší generaci, nebo těm starším, seznámit se s dějinami osady a hrdinstvím jejích obyvatel právě na konkrétních individuálních příbězích, což je pochopitelně nejpůsobivější.

Památník je založen na připomínce osudů vyvražděných a přeživších obyvatel. Změní se jeho smysl, až už žádní žijící přeživší nebudou? Na koho by se měl zaměřit?
Památník v Ležákách i Lidicích má již ve své zřizovací listině uvedeno že má dbát na důstojné uchování památky obou vyvražděných obcí a jejich obyvatel, a na tom nic nezmění ani to, až se vzhledem k neúprosnosti času navždy rozloučíme s posledním z těch, kdo si pamatují staré Lidice a Ležáky. Smysl Památníku se tím nijak nezmění. Naopak se domnívám, že bude na nás ležet ještě větší zodpovědnost za to, abychom poselství o zrůdných zločinech, které byly v Lidicích a Ležákách spáchány, předávali i dalším pokolením spolu se zprávou o hrdinství a nezlomnosti českého národa.

Chystáte nějaké změny? Měla nebo mohla by se prezentace Památníku nějak změnit? Spolupracujete se všemi, institucemi nebo jednotlivci, se kterými Památník musí nebo má spolupracovat? Měl by naopak spolupráci s někým ukončit?
Za nejdůležitější aktivity považuji ty, které spojují obce s podobným osudem, ať již jde například o vypálené obce na Valašsku, anebo obdobně postižená místa na Slovensku, ve Francii, Bělorusku, anebo na Ukrajině. Domnívám se, že právě zde je velký prostor k prohlubování spolupráce a již jsme k tomu s kolegyněmi učinili důležité kroky. Jako jeden z prvních mohu uvést předpremiéru dokumentu České televize "Místa ticha", která se uskutečnila v červnu 2020 v Ležákách, a zúčastnili se jí přeživší z řady obcí a osad, které byly vystaveny násilí německých okupantů.

Dlouhá léta jste se věnoval připomínce odboje, jaký je stav historického poznání odboje ve východních Čechách? Jsme na začátku, kdy prozatím není shromážděna a ověřena ani základní faktografie, nebo se už pohybujeme v rovině interpretace? Měla by se na výzkumu podílet instituce, kterou vedete?
Bohužel musím konstatovat, že pokud jde o stav poznání odboje, a to zdaleka nejenom ve východních Čechách, ale i v celé České republice, jsme v mnoha ohledech teprve na začátku. Zkoumání událostí, od kterých nás nyní dělí již mnohdy více než osmdesát let, bylo fatálně narušeno nástupem komunistického režimu u nás, který z nejrůznějších důvodů svobodě historického bádání bránil. V důsledku toho byly dlouhá desetiletí některé archivní fondy nepřístupné, kontakty s některými pamětníky nemožné, či výrazně komplikované, a tak budou do budoucna čekat na historiky velice náročné úkoly spojené se zmapováním čs. odboje za druhé světové války. Vždyť nemáme dodnes soubornou monografii vydanou po roce 1989, která by objektivně a bez zkreslování toto mimořádně významné období našich moderních dějin popsala. Pokud jde o zapojení Památníku Lidice a Ležáky do výzkumu odboje, rozhodně se tomu nebráním, avšak domnívám se, že vzhledem k výrazné personální poddimenzovanosti (v Památníku Lidice a Ležáky je dohromady jen jedno jediné tabulkové místo historika), může Památník Lidice posloužit spíše jako místo setkávání historické obce při příležitosti vědeckých konferencí, než aby mohl nějakým zásadním způsobem zkoumání protinacistického odboje ovlivnit. Bohužel.

Existují pokud jde o ležáckou tragédii zamlčovaná nebo interpretačně potlačovaná fakta?
Nedomnívám se, že by zde existovaly zamlčované či interpretačně potlačované skutečnosti. Jak jsem již zmínil, paní Jarmila Doležalová mladší, odvedla, pokud jde o historii Ležáků i tragédie samotné, obrovský kus poctivé práce a podařilo se jí nalézt odpovědi na řadu otázek, které bychom před několika lety hledali jen obtížně. Není to však jen ona. Chtěl bych v této souvislosti vyzdvihnout mimořádné úsilí badatele Libora Pařízka, který se dlouhodobě věnuje výsadku SILVER A, včetně osudů jednotlivých jeho příslušníků a jejich působení v okupované vlasti. Stupeň poznání, kterého se mu podařilo dosáhnout, je naprosto neuvěřitelný a pevně věřím, že vedle řady špičkových odborných studií, které již publikoval, se z jeho pera dočkáme i kvalitní monografie věnované této paraskupině a jejím osudům.

Pozice ředitele Památníků v Lidicích a Ležákách je nepochybně především manažersky a administrativně náročná, zbývá vám čas na vlastní výzkum? Prozradíte, jakému tématu se aktuálně věnujete?
Přiznám se, že v současné době mě manažerské a administrativní povinnosti spojené s výkonem funkce ředitele Památníku Lidice zabírají tolik času, že se do rozsáhlejšího vlastního výzkumu pouštět nemohu. Nicméně v tomto ohledu nejde o pro mě novou situaci. Prakticky téměř dvacet posledních let jsem působil na pozicích, kde jsem měl v popisu výhradně aktivity manažerské a administrativní. Přesto jsem se ve volných chvílích, zejména po večerech, o víkendech a o dovolených práci historika věnoval a snažím se v tom pokračovat i nyní. Rozpracované mám čtyři monografie, z nichž, jak doufám alespoň jedna spatří světlo světa ještě v tomto roce a ty zbývající v roce následujícím. Hned dvě z nich se věnují Lidicím a jejich dějinám, a zbývající dvě jsou svázány s mou původní profesí vojenského historika.