Co musí ohaři umět, aby prošli zkouškami?
Zjednodušeně řečeno mají během 20 – 30 minut práce v poli prokázat, že jsou regulérními ohaři. Že jim to hledá a mají vrozené i naučené vlastnosti, které jim umožní pracovat jako ohař. 

To znamená co? 
Je to takzvané vystavování zvěře, kdy v plné rychlosti ohař na základě pachového vjemu strne v typické póze a celým tělem, hlavou i nosem ukazuje směrem k lovené zvěři. 

Všichni zkoušení strnuli? 
Ne všichni obstáli tak, jak by si jejich majitelé přáli. Můžeme říci, že 90% ohařů těmito vlastnostmi běžně disponuje, ať už je mají vrozené nebo podpořené výcvikem. To, v čem se výkony liší, je míra souhry s vůdcem, systematičnost, rychlost nebo třeba vytrvalost konkrétního psa.

To ale nebylo všechno, že? 
Kdepak, tabulky zkoušek vloh obsahují řádově 11 disciplín, ale za nejdůležitější se považuje hledání, vystavování a takzvaná známka z nosu. 

Říkal jste, že vrozené vlohy musí být podpořeny výcvikem, tak jak se ohař naučí být ohařem? 
Záleží na plemeni – některá jsou v tomto směru talentovanější – ale také na samotném psovi. Důležitý je i cvičitel, jak si psa ukázní a jak jej připravuje, aby fyzicky zvládal polní práci a dobře prohledával terén. Jde o spolupráci psa a člověka. Pes se s loveckými pudy rodí, cvičitel je rozvíjí a dále cvičí psa v poslušnosti a ovladatelnosti.

Počítám, že to občas prostě nejde. 
Když to pes nemá ve vínku, tak s tím nic neuděláte. Na druhou stranu je ale třeba zmínit, že hodně záleží na tom, kdy si majitel vzpomene, že jej chce jako ohaře využívat. Když jej necháte tři roky válet na gauči a pak teprve jej začnete trénovat, bývá někdy už pozdě. Pes se naučí preferovat jiné věci, může třeba před čichem upřednostnit zrak a, aniž by pána poslouchal, honit zvěř, kterou spatří. Občasným problémem je i bázlivost po výstřelu.

Mohl byste popsat nejčastější chyby? 
Záleží na tom, jak svého psa trénujete. Pokud z něj chcete mít vystavujícího ohaře, rozhodně mu nesmíte od štěněte říkat: „Fuj je to, nech ty slepice,“ a odrazovat psa od jeho přirozených instinktů. Tak se mu dá vzít chuť na lovecké aktivity. 

V dnešní době jsou čím dál populárnější výmarští ohaři, které si majitelé pořizují do bytů. 
To je vůbec paradoxní, protože výmarský ohař je velmi energický a ze všech ohařů ten největší, takže je rozdíl opanovat psa vážícího 45 a 25 kilo. To ale neznamená, že by byl nějak špatný, disponuje ale vlastnostmi loveckého a služebního psa, ke kterým byl celou svoji historii veden. 

Počítám ale, že z něj takového toho domácího mazlíčka vychovám. 
Jak se ukazuje, tak žádnému ohaři nevadí domácí gauč a snadno si na něj zvykne. Každý ohařík ale potřebuje zaměstnání a výcvik, po konzultaci s odborníky lze dosáhnout rozumného konsenzu.

Mohl byste nám, laikům, přiblížit historii ohařů a jejich využití při lovu? 
Ohaři jsou stovky let lovečtí pomocníci člověka, a to i v dnešní době. Přesto perfektně zastávají i funkci společníků právě díky letitému sepětí s člověkem. Ohaři vždy lovili s lidmi. Byli vyšlechtění v době, kdy se už k lovu používaly střelné zbraně, a museli s lovcem spolupracovat. 
Abych ten rozdíl vysvětlil na příkladu, tak honící pes zaběhl někam do lesa, tam narazil na zvěř a štěkotem přilákal šlechtu, která se k němu za nějaký čas, třeba i půl hodiny, dostala a zvíře ulovila. Ohař místo toho má rovnou připravovat loveckou příležitost pro svého pána. 

Když si tedy představím idealizovaného lovce v zelené kamizole se psem u boku, tak tím psem bude právě ohař? 
Tak nějak. Úkolem ohaře nebylo prohledat půl okresu, ale prozkoumávat malý prostor před lovcem, kam dokáže rychle přijít a lovit. To je hranice práce ohaře. 

Už jsme to nakousli, ale jak jsou ohaři v Česku oblíbení? 
Češi jsou ukrutně psomilní a z řad ohařů se velmi rádo vybírá. Tito psi mají univerzální velikost – není to čivava a není to doga. Spousta mladých, aktivních rodin chce středně velkého psa, který je bude doprovázet během jejich aktivit. Je to dobrý a oblíbený společník, má na to dobrou průpravu. 

Asi na to odpovídáte často, ale kdybych si chtěl pořídit ohaře, jaký by to byl? 
Než píchnout prstem do seznamu a říci: „Bude to pointer,“ je lepší si nejprve proběhnout internet. Člověk si prvně vybírá očima, takže nejlepší je nejprve se rozhodnout, co vám velikostně a barevně vyhovuje, a pak si nastudovat charakteristiku daného plemene. Nebo doporučuji kontaktovat nějakého významnějšího chovatele a s ním svůj záměr konzultovat. 
Často odpovídám na dotazy typu: „Máme rodinu, dvě děti a zahrádku – pointera ano nebo ne?“ 

A jak na ni odpovídáte? 
Pointera ano. Dvacet let je chovám, mám s nimi velkou zkušenost. Je to velice chytré a mírumilovné plemeno. Obliba čivav, jorkšírských teriéru a podobných plemen stále masově roste. 

Nedá mi to a zeptám se – je pro vás tento gaučový psík stále pes? 
Trošku se jim pošklíbáme, když obdivujeme rychlost a velikost ohařích atletů, ale musíme si uvědomit jinou věc: pro spoustu lidí je tento malý psík jediný důvod, proč jdou každý den z domu, a díky nim nejsou lidé sami a mají nějakou aktivitu. Pro nás Slovany má stále obrovský význam sdílet svoje obydlí se zvířetem, tak i ta čivava má své neodmyslitelné místo. 

Panuje mezi chovateli ohařů a třeba jezevčíků podobná řevnivost jako třeba mezi fanoušky určitých značek aut? 
Určitě, ale jen žertem při skleničce. Jezevčík má svoje bezvadné lovecké využití, ale nezařídí pro vás to, co ohař. V rámci dobrého lovu se vždy plemena doplňují, ale nejde je porovnávat. Když má někdo doma zahradní traktůrek a Ferrari, obojí má z jiného důvodu.