Biatlonista Ondřej Moravec: 'Před medvědem bych zdrhnul na strom'

Dařilo se mu, zářil. Po minulé biatlonové sezoně to není už jenom kluk z Letohradu s odzbrojujícím úsměvem.

Stal se hvězdou.

Ondřej Moravec vyhrál svůj první závod Světového poháru, čtyřikrát se dostal na stupně vítězů. Bodoval i na mistrovství světa v Novém Městě. Ve smíšené štafetě urval bronz a přidal dvě čtvrtá místa z individuálních závodů.

Vést se mu ale stejně na olympiádě v Sočí, nakřivo by z úrody bramborových medailí nebyl: „Snad to takhle nedopadne. Je snad lepší být i pátý, ze čtvrtého místa je to k medaili jenom malý kousek."

V rozhovoru pro Deník se rozpovídal o tom, že jeho osobní život se přeci jenom trochu liší od drilu Martiny Sáblíkové. Prozradil i, co by dělal, pokud by ho v lese překvapil  medvěd…

Jak se přihodí, že malý kluk nechce být Jaromírem Jágrem nebo Pavlem Nedvědem, místo toho natáhne běžky, na záda vezme flintu a maže do lesa?
Ono u nás v Letohradě moc na výběr nebylo. Buď jste mohli hrát fotbal, hokejbal 
a nebo se vrhnout na biatlon. Dělalo ho hodně spolužáků ze třídy. Říkali jsme tomu lyžák, k biatlonu bylo ještě daleko. Začátky jsou hlavně o lyžování, střelba přijde až postupně.

Neříkejte, že fotbal jste ani nezkusil…
Jasně, že jsem do toho šel taky. Jen už ani nevím, jak dlouho jsem u něj zůstal. Možná rok. Co si ale vzpomínám, moc dobrý jsem v něm nebyl. Většinou jsem stejně seděl na lavičce, nějaké zápasy proběhly, ale žádná sláva. Biatlon mě bavil víc. Na začátku jsme si stejně spíš na ten sport hráli. Nějaké velké trénování přijde až nějak kolem šestnáctého roku.

Od šestnácti šly další zájmy stranou?
Jo, veškerý volný čas jsem podřizoval biatlonu.

V tu chvíli vám došlo, že byste se jím mohl živit profesionálně?
Spíš se dostavily myšlenky, že by to tak jednou být mohlo. Jel jsem taky na mistrovství světa, byly to moje první velké závody. Výsledky sice nic moc, ale nikdo je ode mě ani nečekal. Jako dorostenec jsem tam byl mezi o čtyři roky staršími kluky spíš na zkušené. Po roce se udělala nová kategorie 
a přišly i první medaile. Ty mě nakoply nejvíc. Najednou vidíte, že to někam směřuje.

Od rodičů ani nezaznělo nějaké „Ondro, neměl bys dělat spíš něco pořádného, než pořád jenom bláznit na lyžích"?
(usmívá se) Na začátku to tak určitě bylo. Rodiče mě tlačili k tomu, že prioritou musí být dodělat letohradskou „průmku", mít aspoň maturitu. Mně se v biatlonu docela dařilo, viděli, že nějaký smysl to má. Navíc když jsem skončil v juniorech, dostal jsem se do A týmu mužů a hned přišla olympiáda v Turíně.

Takže nakonec jste je mohl snadno přemluvit, že inženýrem sice nebudete, zato jim budete vozit spoustu medailí z mistrovství světa…
(směje se) Úplně takhle to neprobíhalo. Ale od devatenácti nechali všechno vyloženě na mě.

Přišla i nějaká „telecí léta", kdy jste měl chuť flintu zahodit 
a běžky zlomit?
Dá se říct, že skoro ano. První sezona, kdy jsem přešel do chlapů, byla hodně dobrý. Ale rok 2009? Hrůza. Přišly nějaké zdravotní problémy, ani jsem se nedostal na mistrovství světa. To bylo hodně těžké. Ne, že bych chtěl úplně končit, ale hledal jsem důvody, co se děje, proč stojí výsledky za houby. Svoje sehrála ta nemoc, ale do háje mi nějak odešla hlavně střelba. Ale pak se to naštěstí začalo zase nějak zvedat.

Tak si říkám, když jste od šestnácti let začal dělat biatlon natvrdo, že vás asi minuly roky, kdy má kluk na starosti jenom balení holek na diskotéce a všechno ostatní je mu jedno…
To je pravda. Ale zase nemůžu říct, že bych nikdy nešel ven. Zase nejsem Martina Sáblíková (usmívá se). Takhle biatlon založený není. Ale nějakou životosprávu jsem musel dodržovat vždycky. Když za sebou vidíte výsledky, není vám pak líto, že jste si něco odepřeli a nešli pokaždé se 
s kamarády pokaždé bavit.

Víte, co nikdy nepochopím? Jak můžete hnát na krev několik kilometrů, pak se najednou zastavit, zklidnit tep, pětkrát trefit terč a nefunět u toho jako lokomotiva. Existuje nějaký fígl?
Trénuji to desítky let. Tep není až zase tak úplně rozhodující, jsme schopni střílet ve vysoké zátěži. Vím, že tohle zvládnu. Nejdůležitější je psychika, prostě rozhoduje hlava.

A ta se asi trénuje špatně, co?
To teda. Na tohle musíte přijít. Když máte skvělou fyzickou kondici, vůbec to neznamená, že budete automaticky 
i dobře střílet. V juniorech to pro mě nebyl problém. Nikdo ode mě nic nečekal a ani sám na sebe jsem nevyvíjel tlak. Postupem času ale šlo o nějakou zodpovědnost a očekávání. To bylo mnohem horší.

Dá biatlonem slušně vydělat?
No, fotbalisti nejsme (usmívá se). Ale pokud jezdíte stabilně kolem desítky, dá se tím vydělat velice slušně.

I tak, že byste nemusel po kariéře ani „hrábnout"?
Tak dobře na tom zase nejsme (směje se). Na nejbližší budoucnost si ale pomůžete solidně. Ve Světovém poháru dostanete za výhru dvanáct tisíc euro. To je hodně slušné. 
S dobrými výsledky přicházejí i různé nabídky od sponzorů, které znamenají další peníze.

Kdybyste se narodil v Německu, tak by bylo reálné se během biatlonové kariéry zajistit nadosmrti?
Mají tam zase vyšší výdaje, ale je fakt, že platy tam jsou někde jinde. Asi by to do konce života taky nestačilo, ale zaopatříte se tam fakt dobře.

Nemakají víc než vy, jenom se narodili někde za kopcem. Nenadáváte někdy, že je to pěkný nepořádek?
Co nadělám? Biatlon tam má neuvěřitelnou tradici, Němci vozí medaile z olympiády nějakých padesát let dozadu. Být tohle u nás, byl by systém třeba nastavený jinak. Navíc je všechno dané ekonomikou země. My jsme státní zaměstnanci a máme tabulky. Přes ně nejede vlak. Můžu být desetinásobný olympijský vítěz a tabulky někde končí, dál už to prostě nejde. U Němců to taky někde končí, jenom je ten strop asi trochu výš (usmívá se).

Máte za sebou životní sezonu. Vyhrál jste závod Světového poháru, několikrát se vám podařilo skončit „na bedně" a jako bonus máte bronz ze štafety na mistrovství světa. Byl čas si úspěch užít?
Docela jo, duben jsme měli takový volnější.

Prozraďte, je to velké, když biatlonisti slaví?
Někdy celkem jo, záleží, jak se to sejde. Třeba po posledním svěťáku bývají takové párty. Letos to nic velkého nebylo, ale z té loňské si nepamatuji skoro nic. Takže ano, velké to bývá (usmívá se). Ale řekl jsem si, že letos bych takhle přestřelit nechtěl. To už bylo fakt moc.

Čistě teoreticky, kdybyste na olympiádě dopadl úplně stejně jako mistrovství světa, to znamená bronz a dvě čtvrtá místa, dal byste si ještě někdy brambory?
(rozesměje se) Tak to je těžký. Kdybych byl aspoň pátý, tak si řeknu, že je to super výsledek. Z dalších čtvrtých míst bych ale byl asi naštvaný 
a hodně. Je to už jenom kousek k medaili. Doufám, že takhle to nedopadne.

Příští olympiáda se bude odehrávat v Rusku. Tam nuda asi nebude, že ne?
Souhlasím, dají se tam čekat věci. Že v Soči ještě nemají hotovo? To podle mě nevadí. Je to Rusko. Prezident Putin přijede, řekne, že to být musí a ono to bude. Vždycky máme omezení kvůli zbraním, na olympiádě je musíme mít v trezorech, tak doufám, že to tam nebude moc zdlouhavé. Musíme se obrnit neskutečnou trpělivostí. Něco si třeba naplánujete a trvá to daleko delší dobu, teď jsme si celou mašinérii mohli vyzkoušet. Před závodem umí takováhle věc docela rozhodit.

Na biatlonisty v Lake Placid prý jednou vybafl medvěd. V Soči je to asi vyloučené, co?
(usmívá se) Těžko říct, jestli se v lesích něco takového netoulá. Dříve tam příroda byla úplně panenská, areál je vybudovaný v horách a okolo nikde nic není. Ale bude tam podle mě takový šrumec, že se tam divoká zvířata neodváží.

A co kdyby ano?
(směje se) Říká se, že před medvědem se utíkat nemá. Ale pochybuju, že bych to udělal. Asi bych zkusil zdrhnout na strom.

Myslím, že s lyžemi by to šlo dost ztuha, ne?
Taky pravda, to by byl problém (usmívá se). Snad se mi nikdy taková věc nestane.

Šlo by mu ublížit zbraní?
Rozhodně, kdybych měl náboje, tak jo. Zbraň je smrtící pro člověka, tak myslím, že 
i medvěd by dostal zabrat. Jednou ranou bych ho asi nezabil, ale nejspíš bych mu ublížil. Ráže nábojů je 4,6 milimetru, na krabičce se píše, že je zbraň nebezpečná do kilometru a půl. Asi by to něco umělo (usmívá se).

Očima maminky

Magda Moravcová: „Sledovat Ondru 
v televizi je bomba":

„Ondra byl vždycky vcelku klidný, i když jako malý občas neposlouchal, ale takové jsou všechny děti.

Že by to mohl s biatlonem dotáhnout až takhle daleko jsme si s manželem říkali, až když mu bylo kolem devatenácti. Vždycky jsem byla zastáncem toho, že musí mít nějaké vzdělání a je potřeba si dodělat aspoň maturitu. S Michalem Šlesingrem chodili na průmyslovku, měli jsme ji naproti baráku. Školu nakonec dodělal, ale věděla jsme, že nějaká vysoká už nehrozí. On tedy moc studijní typ není, nečekala jsem, že by šel na doktora nebo právníka, ale říkala jsem si, že by ho mohla spíš chytnout nějaký technika (usmívá se). Byl ale posedlý biatlonem. Ve dvaceti bylo jasné, že se mu bude věnovat naplno. Jsme moc rádi, že se mu tak daří. Pro nás, pro rodiče, je bomba sledovat syna v televizi. Na druhou stranu, s manželem jsme při závodech strašně nervózní, hlavně tedy on. Je rudý, tlak má tak 200 na 100. Jsme na Ondru hrdí a snad dá pánbůh a půjde biatlon takhle i dál. Snad to ještě nějaký rok vydrží. Nedávno se oženil, tak snad už bude psychicky v pohodě. Ono to vypadá jako nějaká fráze, ale biatlon je opravdu hlavně o hlavě, o ničem jiném. Když je pohoda a klid, tak se daří. To ostatně platí při každé práci.

Nemyslím si, že by byl nějak přehnaně pokorný, ale neřekla bych, že by ho úspěšná sezona mohla nějak změnit a sláva by mu měla lézt do hlavy. Není to fouňa. Kdyby začal být, tak bych mu svoje rozhodně řekla a jsem si jistá, že manželka Veronika taky, takhle daleko to ale podle mě rozhodně nedojde. Myslím, že si dá Ondra pozor. A když ne, tak ho pošleme k babičce, tu má hrozně rád a u ní je to vždycky obyčejnej a hodnej kluk."