Východočeské divadlo Pardubice pohádku v dramatizaci režiséra Petra Novotného uvedlo na venkovní scéně pod Kunětickou horou. Tři vysloužilé vojáky Pankráce, Serváce a Bimbáce si tam zahráli MARTIN MEJZLÍK, ALEXANDR POSTLER a TOMÁŠ LNĚNIČKA. „Opravdu se povedly kostýmy. Vizuálně je to moc hezká inscenace,“ lákají diváky pardubičtí herci.
Jak jste přežili dobu, kdy jste kvůli pandemii koronaviru nemohli hrát?
Martin Mejzlík: Krásně jsme ji přežili. (smích)
Alexandr Postler: Já jsem si snad poprvé prožil jaro. Teď vím, v jakém pořadí rozkvétají stromy.
MM: Není to tak, že bychom neměli žádnou práci. Ale je pravda, že za posledních dvacet let se mi během divadelní sezony nestalo, že bych mohl být třeba čtyři dny v kuse na chalupě. Mohl jsem tak vnímat, jak se na jaře ta příroda probouzí.
Tomáš Lněnička: Mně se asi po čtyřech letech povedlo, že jsem mohl být tři týdny v kuse intenzivně se svými dětmi.
S jakými pocity jste se vraceli zpět na divadelní prkna?
TL: Je to nezvyk, najednou po třech měsících vyjít před diváky.
AP: Na to se těžko odpovídá, protože člověk nevěděl, jestli má být rád, že je doma, pořád sledoval zdravotní situaci v republice, takže žádný psychický oddech to nebyl.
TL: Vlastně jsme vůbec nevěděli, jak dlouho bude ta situace trvat, jestli se nebude hrát dva týdny nebo dva měsíce.
MM: Dlouho nebylo jasné, jestli se něco bude konat. Kdybychom nehráli na Kunětické hoře, měli bychom také jen několik veřejných oprašovaček.
Když scenérie pasuje
U diváků jsou představení na Kunětické hoře velmi oblíbená. Jak je to u herců?
AP: Záleží, jaké je počasí. Mně třeba během představení Limonádový Joe ruply ploténky a skončil jsem na operačním sále. Přitom jsem měl v té hře roli o pěti větách.
MM: Je to po všech stránkách mnohem náročnější. Musíte být na místě už dvě hodiny před představením, protože se nazvučují porty. Sebere nám to hodně energie. Hlavně nám veteránům. (smích)
AP: To možná tady kolegovi Mejzlíkovi, mě to naopak nabíjí. (smích)
MM: Ale i pro nás je to v lecčems zajímavé. Když zrovna neprší nebo není během zkoušek třicetistupňové vedro, tak je to fajn…
TL: A taky když se tam hraje inscenace, která do té scenérie pasuje.
A to se u nové inscenace Tři veteráni povedlo?
TL: Tři veteráni tam pasují perfektně.
MM: Režisér Petr Novotný adaptoval filmový scénář přímo pro plenérovou scénu.
TL: Takže je vlastně zabydlená celá Kuňka. Není to jako u inscenace Král jelenem, kde se hrálo jen na pódiu. Tady využíváme celý rondel i samotný hrad.
MM: Myslím, že to pro diváky bude příjemná podívaná.
Režisér Novotný se nechal slyšet, že s nápadem na titul Tři veteráni přišel Martin Mejzlík…
MM: Každý rok naše dramaturgyně vymýšlí, co se bude hrát na Kunětické hoře. A mě napadli Tři veteráni, protože to je rodinná komedie, jakých moc není. Měl jsem to v hlavě už delší dobu a pak jsem o tom mluvil s režisérem Petrem Novotným a jemu se ten nápad zalíbil.
Pohádky jsou obecně v Česku velmi populární žánr. Máte je rádi i vy?
TL: Tak kdybychom měli hrát pohádku O pejskovi a kočičce, tak bychom asi nebyli rádi. Ale tohle je stejně jako Kráska a zvíře ideální pro plenérové představení.
MM: Tři veteráni nejsou pohádka pro mrňata.
AP: Tahle hra má široký záběr.
MM: Mě ten pohádkový žánr baví hrát, protože si tam člověk může dovolit de facto všechno.
TL: Není to žádný Ibsen, je to větší pohoda.
Filmová verze pohádky Tři veteráni je v televizi k vidění rok co rok. Patří k vašim oblíbeným filmům?
TL: Je to moje dětství.
AP: Moje taky.
TL: No to ne, jak jsem mladší, tak je to spíš moje dětství než vaše.
AP: A z kterého je to roku?
Film je z roku 1983.
AP: Tak to mi bylo dvacet let.
TL: Tak jsi byl trochu zaostalej… (smích) Já tu filmovou pohádku moc rád nemám. Rozhodně to nebylo jako třeba Tři oříšky pro Popelku. Ani mým malým dětem se to příliš nelíbilo. Odbíhaly od toho, dělaly blbiny a moc je to nezajímalo.
AP: Je pravda, že je to spíš pro větší děti.
Divadelní adaptace je založená spíš na filmovém scénáři, nebo Werichově předloze?
MM: Režisér Petr Novotný vycházel spíš z povídky Jana Wericha. Jsou tam ale samozřejmě všechny ty hlášky, které Zdeněk Svěrák přidal do filmové verze.
Bylo pro vás obtížné hrát role Pankráce, Serváce a Bimbáce, které jsouv myslích diváků spjaté s trojicí Rudolf Hrušínský, Josef Somr a Petr Čepek?
TL: Já jsem to nijak neřešil.
MM: Nikdo po nás nechtěl, abychom někoho kopírovali. Hrajeme to sami za sebe tak, abychom byli autentičtí v tom pohádkovém světě Monte Alba.
TL: Vycházeli jsme ze svého naturelu, místo abychom kopírovali Hrušínského, Somra a Čepka. Ono to vlastně ani nejde.
