Výstava abstraktní grafiky vrcholí, co v muzeu návštěvníci uvidí?
Návštěvníkům předkládám celkem 45 prací, na nichž je uvedený podtitul „abstraktní grafika“ zastoupen přibližně dvěma třetinami. Zbývající část expozice tvoří šest drobných plastik, čtyři klasické fotografie a čtyři autorské texty.
Tři položky pak nejsou z mé vlastní dílny – jako vystavující hosté jsou zúčastněni dcera se synem a jednou olejomalbou vzpomínám na tátu. Zde navíc záměrně ve vzájemném kontextu s posledním plátnem z mé loňské práce.

Mýtská Městská galerie v loňském roce u příležitosti svých šedesátých narozenin pořádala výstavu Fikejz na třetí. Syn tedy jde ve vašich šlépějích…
Loňská výstava ve Vysokém Mýtě určitě drží primariát ve svém rozsahu, a takto byla pro nás naprosto jedinečná. Díky možnosti relativně dlouhého pobytu v architektonicky skvěle zvládnutých prostorách celé budovy a především podpoře personálu, jsme si nakonec užili už i samotnou instalaci.
Na druhé straně vysokomýtská akce nebyla první příležitostí ke společné prezentaci. S – dnes už nežijícím – tátou a se synem jsme stihli několik ročníků Ústeckého salonu, a na výstavě organizované Fotoklubem Oko jsem se potkal i s dcerou. Syn, aktuálně student designu na Univerzitě Tomáše Bati ve Zlíně, tedy není zřejmě sám, kdo bude pokračovat v rodinné tradici… A abych odpověděl na podstatu otázky: samozřejmě jsem velmi hrdým otcem. Nebo – v rovině nadsázky – dnes už trochu žárlivým mistrem, jemuž učedník zdárně přerůstá přes hlavu?

Proč abstraktní grafika?
Zdaleka to nebude přesné, kompletní a v tomto smyslu úplně poctivé vysvětlení, ale vždycky jsem měl úctu k práci starých mistrů realismu, portrétistů, zátišistů, krajinářů a k tímto způsobem bezvadně zvládnutému výtvarnému řemeslu. Na druhé straně u nich často postrádám… řekněme invenci. Vlastní pohled na věc, zadní plán, zkratku. V jistém smyslu se tak pro mě jedná spíše o jakýsi dokument, vytvořený dobově dostupnými prostředky – o tehdejší způsob dnešní kopírky.
Mám tak zato, že slovo umění znamená mnohem méně ono řemeslo (tedy „pouhou“ schopnost stvořit), a naopak se spíše vztahuje k nadání vnímat svět jiným způsobem, než právě realistickým. K talentu si s realitou hrát, přetvářet ji k obrazu svému – kdy část tohoto umění ve výsledku zůstává i na divákovi, na jeho vlastní schopnosti spatřit a souznít s autorem nebo za vystavenou prací i naopak najít něco jen bytostně svého.

Plánujete pro letošek nějaké další výstavy?
Pro letošní rok mám myslím v oblasti samostatných výstav vybráno, ačkoliv do prosince je ještě hodně daleko a příležitost se může objevit. Víceméně samozřejmostí je ale účast na už zmíněné společné expozici Ústeckého salonu (v srpnu) a akcích Fotoklubu Oko.
Rád bych nicméně zmínil výstavy, které (a nejen pro letošek) opravdu plánuji, nikoli v rovině autora, ale producenta či alespoň organizačního partnera.
V tomto ohledu obracím pozornost především zpátky k vysokomýtské Městské galerii, kde se podařilo sjednat prestižní expozici díla ústeckého rodáka, sochaře Quido Kociana z naprosto exkluzivní Kitzbergerovy kolekce „Dílo posedlé krásou“. Výstava Quido Kociana bude po celou letní sezonu 2019. K této vrcholné události by pak měla směřovat řada doprovodných akcí probíhajících v samotném Ústí.